ZLATÝ PODRAZ

                  NA PLÁTNA NAŠICH KIN SE VRACÍ VELKÝ ČESKÝ FILM 

100 výročí republiky, zřejmě probudilo současnou českou kinematografii, což je radost ohromná. Najednou nesledujeme pouze příběhy druhých, které nás někdy více, jindy méně baví, anebo více či méně se nás dotýkají, ale prožíváme spolu s postavami na plátně velké emoce zrcadlící historii našich vlastních rodin. Cítíme radosti, strachy i bolesti svých předků, jsme zasaženi, máme se sami v sobě s čím vyrovnávat. Ať chceme nebo ne, paměť národa je naší nedílnou součástí a teď máme možnost si ji naplno uvědomit, procítit ji. 

ZLATÝ PODRAZ Radima Špačka odehrávající se v letech 1938 -1951 vypráví o lásce dvou mladých lidí, o lásce ke sportu, o tragických událostech československé historie a osudovém rozhodnutí, jehož následky formují život každého z nás, a ukazují jaké hodnoty v sobě neseme, jakým člověkem jsme. Dobro zde má své příznivce stejně jako zlo a obé má nejrůznější podoby, základ je však jeden jediný a neměnný - ano - které říkáme jedné, nebo druhé straně. Osudová rozhodnutí neobsahují žádná ale ajejich následky nesou všichni sobě spříznění - i o tom je tento film, ve kterém nechybí humor, ani veliké napětí odrážející atmosféru strachu jak za okupace a války, tak při nástupu komunistické diktatury a dál.  Na otázku proč by lidé měli vidět Zlatý podraz odpověděl scénárista Jakub Bažant : „ Aby se pobavili, zasmáli, možná si i trochu poplakali a současně si připomněli, kolik podob může mít zlo a nenávist a proč není dobré jim ustupovat.“ A tak se také děje. 

Scénáristé vycházejí ze skutečných událostí a příběhů československých basketbalových šampionů, kteří jako zcela neznámé mužstvo vyhráli r 1949 Evropský šampionát v Ženevě. Situace, do kterých tyto mladé muže staví tvůrci příběhu, jsou prověrkou odvahy a charakteru všech zúčastněných stejným dílem, ne pouze hlavních hrdinů – mladého právníka a trenéra týmu Františka Prokeše a jeho lásky, tanečnice Michelle, která prchla z vlasti před Stalinem. Do obou rolí pan režisér obsadil pro nás neznámé herce a měl vskutku šťastnou ruku. Filip Březina unese film na svých bedrech s naprostou samozřejmostí. V této, pro něj první velké roli před filmovou kamerou je opravdový, suverénní, hluboký, pokorný a silný a to jeho úkol nebyl zdaleka lehký. Musel se naučit hrát perfektně basketbal (alespoň ty situace ve kterých mu máme věřit naprostého mistra), hrát na klavír a nemalou část svého textu říkat ve francouzštině. Jeho partnerka, polská herečka Patricia Volný je na plátně naprostým úkazem. Má v sobě tajemství, které se nedá zahrát a které je jedním z největších bohatství, jež může herec do vínku dostat. Je neuchopitelná, křehká a silná zároveň. O herectví Aleny Mihulové a Jana Hartla v rolích Františkových rodičů, není třeba hovořit. Proti nim a  celému basketbalovému týmu stojí Ondřej Malý, patřící pro mně k vůbec nejlepším hercům, které zde máme. Podobně jako v Českými lvy a Cenami kritiky ověnčeném filmu Pouta, dostal i tentokrát od Radima Špačka roli muže, kterému by na konci příběhu nikdo ani ruku nepodal a ostatně ani nepodá a i zde je naprosto skvělý. Jeho sportovní funkcionář Hrabal není žádným prvoplánovým záporákem, i on svádí boj sám se sebou – někde v hloubi duše tuší že slabost, ani mindrák lidské činy neomlouvají. Vynikající jsou též úplně všichni členové basketbalového týmu, ať už se jedná o mladé herce či sportovce. Ze všech je cítit nadšení pro hru, pro své postavy a jejich sounáležitost v situacích, do kterých se dostávají. Nezapomenutelný a vyčnívající  je promne Jiří Roskot jako Emil Jelen. Pokud kdokoli ze členů týmu o své postavě hovoří, prim v tom případě hraje úcta k mužům, do jejíchž osudů se po dobu natáčení oblékli. Stejně tak činí Stanislav Majer, hrající basketbalovou legendu, a člena protifašistického odboje, trenéra Jaroslava Valentu: „Musel jsem si vše přečíst a nastudovat, abych to mohl zahrát věrohodně a dobře. S úctou a pokorou k tak statečnému člověku.“ 

Je pro mně opravdu potěšením, moci vám tento mnohovrstevný film představit a je nutné také říci, že má moc krásnou kameru Vladimíra Smutného (dobovou a přitom ne fousatou), skvělé kostýmy Simony Rybákové a nebylo by férové zapomenout na scénografii architekta Jiřího Sternwalda, či střih Anny Ryndové. Producent Jaroslav Bouček (BUC-FILM) měl tedy opět šťastnou ruku na výběr tématu, režiséra a pak spolu s ním i dalších tvůrců a nezbývá, než mu popřát(snad to není v dnešní době příliš utopické) plná kina - divákům pak hluboký zážitek, alespoň z části podobný tomu, jaký jsem měla při shlédnutí filmu já.  

PS: Mám ještě potřebu poděkovat panu režisérovi  za vše, co jsem během jeho filmu prožila.  Od odchodu svých prarodičů, jsem jim nebyla tak blízko, jako teď. Ve scéně, kdy Alena Mihulová jde mlčky do sklepa svého domu, aby si tam zařídila nové bydlení, zatímco její majetek již patří někomu jinému, jsem je jasně a zřetelně viděla a pak už pro slzy, které se během filmu několikrát vracely, chvilku nic. Cítila jsem v enormní intenzitě jejich bezmoc ve všech děsivých situacích, do kterých byli vrženi a bolest nad tím, co museli prožít. Nikdy si nestěžovali, nikdy se nezaprodali a já si opět jasně a zřetelně uvědomila jejich sílu. Vděk za to, že jsou mojí součástí jsem měla v sobě vždy, ale teď ho cítím ještě jasněji - děkuji. Pro náš současný svět nezbývá, než dělat vše možné pro to, aby se historie v naší zemi neopakovala a doufat, i přesto, že jsou situace, kdy je těžké udržet si víru v člověka a jeho konání. Jak známo lidé se nacházejí na různých vývojových stupních nehledě na postavení, která třeba momentálně zastávají - absurdita lidského bytí, je těžko uchopitelná.  

                                                              T.P.

Fotogalerie