27.07.2024 má svátek: Věroslav
The Holdovers – u nás Zimní prázdniny - jsou filmem humorným, zábavným a smutným zároveň, nedají se však nazvat tragikomedií. Přesně tak, jak tomu u scénáristy a režiséra Alexandera Payne bývá dobrým zvykem. Věrný svému stylu, způsobu vidění, cítění, vnímání situací, které divákovi předkládá, nešetří překvapivými zvraty, je drsný i dojemný. I když tentokrát příběh napsal kolega scénárista David Hemingson, podíl pana režiséra je zřejmý. Sledujeme vánoční příběh vskutku netradičního ražení. Ocitáme se mezi rebelujícími studenty a jejich profesory v instituci, snažící se v průběhu své historie vychovávat z „chovanců“, tedy dětí jí svěřených, charakterově kvalitní, vzdělané lidi. Ale kdo se o to vlastně snaží a jaký k tomu má „materiál“, je otázkou. Sarkasmus, krutý humor bolavých srdcí, je prostředkem, kterým autoři vyprávějí svůj příběh. Přeměna, pochopení, nebo alespoň porozumění jsou tím, oč zde jde – tedy lidskost. Lidskost a překážky stojící jí v cestě. Překážky pevně vpleteny do kola osudu hlavních hrdinů, kteří je každým záchvěvem mysli vehementně podporují. Pevně se drží zdí, které si kolem sebe, ve snaze zakrýt svoji rozbitnost, postavili. Přesto se, aniž by si to uvědomovali, každým okamžikem od sebe vzájemně učí, zasévají semínka proměny do svých srdcí.
Sledujeme naprosto nesourodou trojici lidí, kteří by spolu dobrovolně nestrávili ani půl hodiny svého života, jak jsou nuceni okolnostmi, spolu, osamoceni ve školním areálu, prožít čas vánočních prázdnin. Jeden stojí na startovní čáře svého života, druhý naopak v čase lámání se sil, třetí osamocena uprostřed. Pozvolna si každý z nich po svém začne získávat srdce publika. Profesor, starý mládenec, alkoholik zavřený ve svém světě antické literatury, filosofie a dějin s ní spojených, dále pak student, rebel vždy a za každou cenu, který díky absencí emoční inteligence ničící vše okolo sebe, a školní kuchařka svíraná bolestí z největších – ztrátou syna v právě probíhající vietnamské válce.
Paul Giamatti (Bokovka) v roli profesora jménem Paul Hunham, je naprosto exelentní ve svých proměnách, zahrnujících všechny možné emoce. Role mu byla psána doslova na tělo, což je největším hereckým snem a není divu, že publikum i kritika jsou nadšeni jeho výkonem, doslova opěvují jeho schopnosti, kouzlo, kterým vládne filmovému plátnu. To potvrzuje nemálo ocenění včetně Zlatého glóbu a oscarové nominace. Stejně, co se filmových cen týká, je na tom jeho kolegyně Da’Vine Joy Randolph (Ztracené město). Jí role sice nebyla napsána na tělo, ale jejím „tělem“ se stala. Obalena do ticha prožívá svoji Mery nesmírně silně. Za jejím venkovním klidem, minimalistickým projevem se skrývá mocná vnitřní bouře čekající na svoji explozi. Otázkou je jen kdy. Před filmovou kamerou debutující Dominic Sessa si s kolegy v ničem nezadá, je jim rovnocenným partnerem, svůj příběh žije naprosto autenticky, bez sebemenšího zpronevěření se postavě, kterou ztvárňuje, byť jen na jediný okamžik. Přestože Angus Tully jedná v zajetých kolejích jednoho modelu chování, jsou jasně viditelné proměny, ke kterým uvnitř něj dochází. I Dominic Sessa, získal za svoji roli v kalifornské Santa Barbaře cenu kritiky a stal se tak objevem roku.
Režisér Alexander Payne natočil film, který sklízí nadšené kritiky diváků i publika, a dle mého názoru zcela oprávněně, což není poprvé. Vzpomínám na Payneho celovečerní debut z r. 1996 - Občanka Ruth. Skvělá, absurdní, drsná, nesmírné zábavná a zároveň smutná komedie. K jednomu z mých nezapomenutelných zážitků týkajících se filmového světa, patří setkání s ním. Sklidil tenkrát na festivalu v Mnichově všechny možné pocty včetně bouřlivých standing ovation. O pár minut později stál skromný, pokorný, s neskrývanou úctou a zároveň nadšením mladíka na své profesní startovní čáře před režisérem Jurajem Herzem, hovořil o Spalovači mrtvol a o tom, jak moc ho tento film ovlivnil a kolikrát už ho viděl. Znal české filmy Nové vlny, jedním z jeho universitních profesorů byl český režisér a scénárista Jiří Weiss. Když mu Juraj, na konci našeho povídání si, předpověděl oscarovou budoucnost, hluboce se uklonil, vzhlédl k nebi, a učinil nesmělý pokus o objetí. V jeho očích se prolínala nesmělost s touhou a nevěřícností. Netušil, že se Juraj Herz ve „věštbách“ tohoto druhu nikdy nezmýlil. Prozatím má Alexander Payne ve své poměrně objemné sbírce cen všeho druhu Oskary dva. Věřím, že diváci filmu The Holdovers budou držet palce, aby se některá z jeho nominací ve zlatou sošku proměnila i tentokrát.
Film rozhodně nepatří k snímkům, které umírají po prvním weekendu v kinech. Byla by škoda, nechat si ho ujít, je lekcí lidství a možné přeměny v nás.
