27.07.2024 má svátek: Věroslav
O RODINĚ ZELENÝCH SKŘÍTKŮ
Paní Skřítková Alžběta, žila v Horní Dolní uprostřed vesnice na kopci zvaném Traktor. Měla sedm skřítků. Byla veselá a dětské skřítky ráda měla a tak každý rok, jednoho malého skřítka na svět přivedla. Alžběta neměla ani chviličku času. No přeci o tolik dětí se musí starat každý den, tisíc čtyři sta čtyřicet minut. A to je hodně, děti. Čas tak rychle letí. Představte si. Hodina má šedesát minut, minuta má šedesát vteřin. A věřte nevěřte, když skřítci skáčou z větve na střechu a potom skočí do potoka, Alžběta je celá vedle jak ta jedle u domu. Stará se o skřítky maličké s péčí labutí. Jsou to přeci její děti a má je velice převelice velmi ráda. Ani na sekundu je nepustí z očí a to přitom pere, vaří, smaží a zpívá písničku – Krásný je den. Když sluníčko svítí. Ptáčkové zpívají. A seno voní. Ráno, když Alžběta Skřítková se probudí, oči otevře, zívne si, na strop se podívá, usměje se, z postele vyskočí a utíká za slepičkami, dá jim zrní, posbírá vajíčka dětem k snídani, dvůr poklidí, kytičky i zeleninu zalije čerstvou vodou, aby dobře rostly a s úsměvem žily, radost dávaly. Lítá rychle jako lesní včela, aby vše stihla. Snídani připravit, skřítky probudit, což je teda dřina. Ani jeden z postýlky vyskočit nechce. Alžběta zařve hlasem lvím: „Děcka moje, děcka vlastní, šup a hup z postele!!! Snídani mám hotovou a studený čaj není dobrý pro bříška vaše !!!“. Oči její při křičení málem z důlku vyletí, skřítci se leknou a ke stolu doslova jako tryskáč letí. Teď si, děti, povíme něco o té velké rodině. Skřítek Alfons rád zpívá. Zpívá od rána do noci, proto všichni ostatní skřítkové si dávají špunty do uší. On by se ten zpěv dal vydržet, ale jelikož jsou bratříčci a sestřičky Alfonze mazaní jako máslo na rohlíku, dávají si je do uší proto, aby neslyšeli věčné příkazy, rozkazy a dotazy maminky Alžbětky. Alžběta, volá, křičí, vztekle vařečkami z okna hází. A nic. Musí vyjít ven, skřítky jednoho po druhém za uši chytí, špunty vyndá pinzetou, úkoly jim rozdá. Nejlínější je slečna – jak si nechává říkat – Katkomila. Stále by jen ležela na mechu s knihou plnou pohádek a četla a četla. Skřítek Francek uteče. Schová se za chlívek a dělá – chro - chro – kvíík. Alžběta hlavou zavrtí a praví: „Ten náš vepřík dnes zas pěje, jako ten náš Alfons. Já se z toho picnu, ach.“ Potom se rozhlédne, okem na Marii pohlédne a dá jí rozkaz jako generál v první gardě vojenské. „Maruško !!! – utíkej k jabloni a posbírej všechna spadaná jablíčka, no tak, netvař se smutně tak, jako by Rusalce z jezera utekl vodníček. Vždyť si děvče pěkné a šikovné“. Maruška se pousmála, byla totiž velice převelice velmi ráda, že pochválena byla, a že je krásná a šikovná, jak maminka upřímně řekla. „Marcelo, kampak běžíš ??? Nemysli si, že Tě nevidím !!! Utíkej a trávu posekej.“ Je už vysoká – je to prostě děs. Marcela se zastavila, doslova jakoby zkameněla. Pomalu se otočila, a s nosem k nebi utíkala pro kosu. Bála se totiž, že kdyby neposlechla, dostala by do nosu. Skřítek Trdlín se zasmál. V ruce vidle držel a chtěl už jít na pole seno do kupek hrabat. „ Jeníku, ty jsi tak šikovný chlapeček a jistě mi s radostí a úsměvem bez odmlouvání cibuličku na malé kousíčky nakrájíš – budete mít k obědu cibulovou omáčku. Děkuji Ti. Jeníku, kde máš brášku Zášupníka?“ Jeník se nevěřícně na Alžbětu podívá a hlavou zakývá. „Mami, prosím Tě, sama si mu dala jméno Zášupník, ne? No tak se nejspíš, zase někam zašoupl. Znáš, ho.“ Například včera mi vlez do králíkárny, a snědl nebohým zvířátkům všechno seno, co jsem přes den nasbíral. Lump je to, mami.“ Každý den všem v této rodině skřítků utekl jako voda, která plyne řekou k moři. S radostí, smíchem a hlavně s láskou. Najednou se pomalu sluníčko ztrácelo, za kopec Králík. Padalo pomalu, jako Zášupník, který se schovává před kočkou, která by si ho jistě ugrilovala k večeři – s cibulkou a zeleným pepřem. „DOMŮ“ ZAZVONIL ZVON, KTERÝ VYSEL U ZÁPRAŽÍ. „DOMŮ“ A OPĚT ZVON ZAZVONIL. Tón zvonu se nesl krajinou, a všichni trpaslíci domů, do postýlek mířili. Maminka Alžběta jim pověděla pohádku O Mařence a vlkovi. Pomalu hlas její tichnul, a víčka prcků padla, a padala, až schovala jejich dětské, krásné, nevinné oči, které dokáží vnímat svět čistě, tak jak to umí jen děti. Alžběta zavírala dveře ložnice. Otočila se. S láskou, slzou oku štěstím vyteklou, se podívala na své malé bobky.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pohádka Tomáše Valíka byla součástí Pohádek z husího brka, které vydala Nadace Divoké husy.