...ZE ŽIVOTA

Tuto otázku jsem ráno cestou do práce uslyšela v autobuse. Po otočení se směrem k onomu dětskému hlásku jsem uviděla holčičku žadonící o svolení a v tu ránu mi hlavou proletěly vzpomínky na minulost. Kdy vlastně přesně nastal ten čas, který z nás „udělal“ dospělé?

Den co den se o něco snažíme, povětšinou vlastně ani pořádně nevíme, jestli „to“ či „tohle“ vůbec chceme! Vzpomínka mne dovedla do babiččina domu, kde jsem byla šťastná. Babiččin dům bylo místo, kde si hodiny vzaly dovolenou a minuty se táhly… Babiččin dům to nebyla jen prostá a obyčejná jídla, kde chléb se sádlem posypaný cibulí byl královským pokrmem! Stejně jako fantastické buchty, babiččiny omáčky a sladkosti různých tvarů a božských chutí se posléze staly rodinným tajemstvím. Babiččin dům bylo místo, kde povinný odpočinek po obědě trval věčnost, kde starodávné a mohutné skříně skrývaly starodávné předměty, nejen „pouhé“ šaty, ale souběžně i rozličná tajemství a vůně. Babiččin dům bylo místem, kde se zamknuté skříňky a zásuvky staly truhlicemi plnými tajných pokladů, které čekaly na správný čas, až dostaneme povolení k odhalení jejich tajemství. Babiččin dům bylo míso, kde bylo vše záhadné, čarovné a bez starostí možné! Místo, kde jsem našla zbytky dětství mé mámy a kde začal můj život. Tento luxus patří do mých vzpomínek, v nichž žije a stále bude žít, protože ty mi už nikdy nikdo nemůže vzít! Osud nebo pámbů – jak chcete, to tak nachystal, že mi babiččin dům nyní patří. Narodily se tady moje děti, se kterými píšeme další kapitolky naší rodinné historie. No, a já už jsem velmi nedočkavá, až ´konečně´ uslyším tu božsky čistou, duši hladící otázku pro každou babičku či dědečka: „Mami, můžu dnes spát u babičky/a dědečka?“

Text: převzato z FB, upraveno redakcí, Foto: www.STYLEnew.cz

Fotogalerie