ZÁMECKÁ PANÍ - MARKÉTA SLEZÁK - BERŠTEJN

Více než lesk a sláva

Rozhovor s Markétou Slezák, zámeckou paní ze zámku Berštejn

Původnĕ renesanční zámek Berštejn je zrekonstruovaný zámecký hotel v překrásné přírodě Kokořínska, známého také jako Dubské Švýcarsko. Má unikátní koncept: vyznačuje se opravdovostí a absolutnĕ domácím prostředím - majitelé se o hosty osobnĕ starají. Už 18 let. O tom, že se nejen v českém, ale i v evropském mĕřítku jedná o raritu, vypovídá i fakt, že jej navštĕvují také příslušníci starých šlechtických rodů, aby si zde udĕlali svá pravidelná rodinná setkání. Dokládají to fotografie i krásné dĕkovné dopisy na stĕnách, co přišly z celého svĕta.

Vyzpovídali jsme Markétu Slezák, zámeckou paní a hostitelku v tomto zajímavém rodinném hotelu, která odzbrojuje úsmĕvem a tvrdí, že všem hostům se vĕnuje se stejným zaujetím.

 

 

Jak jste se stala zámeckou paní?

Úplnou náhodou. Zamilovala jsem se do svého budoucího muže a postupnĕ ho přijala se vším všudy, tedy i s tímto jeho životním projektem. Přiznávám, že to nebylo vždy jednoduché. On zámek právĕ rekonstruoval, když jsme se poznali. Byla to ruina určená k demolici a je obdivuhodné, že ji koupil a investoval velké peníze, aby zámek zachránil. Já byla mladá a dĕlala jsem kariéru v Praze. Oba jsme berani a je mezi námi vĕkový rozdíl jedné generace. Proto uvĕřit v perspektivu toho vztahu a opustit skvĕlou práci, chtĕlo svůj čas a další roky trvalo než jsme se naučili spolu být a pracovat 24 hodin dennĕ. Prošli jsme si kvůli tomu přirozenĕ celou řadou hádek a byli chvíle, kdy bych od všeho nejradĕji utekla. Ale dnes jsem opravdu šťastná zámecká paní. Zámecké akce jsou totiž o pozitivních emocích. Dĕlám to, co mám ráda, s mužem, kterého miluji. Podílím se na přípravĕ a realizaci krásných akcí a svateb v prostředí mého domova, obklopena nadšenými lidmi, kteří jsou jako moje rodina. Velmi mĕ to nabíjí. Tĕším se na každý nový den.

Váš muž Miroslav Slezák hrál v emigraci hokej za nĕmecký národní tým. Co ho přivedlo k tomu, aby koupil ruinu starého zámku v Čechách?

Po skončení sportovní kariéry Miro pracoval v jedné stavební firmĕ a pozdĕji si otevřel vlastní firmu specializující se na omístky a fasády. Tím se dostal i k rekonstrukcím historických objektů, které ho uchvátili. V Nĕmecku jsou takové budovy nedostupné, v České republice je stále možné je za přijatelnou cenu koupit a postupnĕ zrenovovat, pokud človĕk má potřebné peníze či příjmy. Je velká škoda, že se o záchranu památek nestará více úspĕšných českých podnikatelů, v zahraničí to patří ke společenské prestiži. 

Jak dlouho trvala rekonstrukce?

Taková ta základní rekonstrukce trvala zhruba čtyři roky, pak se postupnĕ zařizovalo. Ale jasný je vlastnĕ jen začátek rekonstrukce jako takové, stále na nĕčem novém plánovanĕ či neplánovanĕ pracujeme, zámek se pořád mĕní, vyvíjí. Každý rok je o nĕco útulnĕjší a snad i krásnĕjší. Ted` budujeme nové prostory pro cvičení jógy a Qi Gong, protože taková relaxace je ve svĕtĕ žádaná. Baví nás to, hrajeme si s tím, ale je nám jasné, že je to práce, která nikdy neskončí.

Kolik je na zámku místností? 

Je jich více než 80, kromĕ toho sklady, sklepy, venkovní lednice v zahradĕ a podzemní chodby, které ještĕ nemáme zcela prozkoumané. Vlastní obytná plocha dĕlá témĕř 3.000 m2. Park má rozlohu 10 hektarů, tedy 100.000 m2. Je to rozlehlé.

Nebojíte se tady?

Bývala období, kdy jsem tady v zimním období spala opravdu úplnĕ sama i nĕkolik dnů, když bylo zavřeno a manžel mĕl jiné povinnosti, ale nebála jsem se… ačkoliv vĕšet prádlo na půdu už v noci dobrovolnĕ nechodím, nedĕlá mi to dobře, ani když je hotel plný hostů. Pod střechou žijí holuby i netopíři a v tom nočním klidu vydávají prapodivné zvuky, které mi přece jen v tom mžouravém svĕtle žárovky nahání strach. Když už tam v noci musím, snažím se být rychle z půdy zase pryč.

Jinak tady nestraší?

Máme tady více duchů, alespoň podle jejich vymítačů, kteří se nám občas ozývají s nabídkami služeb. Pokud tady opravdu nĕjací duchové jsou, vĕřím, že jsou vyrovnaní. Žijeme si tady s nimi v příjemném souladu, atmosféra je zde pozitivní a každý se zde cítí příjemnĕ. Straším tady především já a straším ráda. Nĕkdy i jako Bílá paní, když si jí dĕti přejí vidĕt. Dokonce přitom občas i úpím, to jak mi horký vosk ze svíček při chůzi v průvanu bolestivĕ kape na kůži. Ale v zrcadle se stále ještĕ odrážím.

Lze zámek v zimĕ vytopit?

Velmi obtížnĕ. Kromĕ kachlových kamen na dřevo a velkých krbů zde máme zavedeno ústřední topení na plyn a částečnĕ přitápíme i elektřinou. Přesto je témĕř nemožné ty obrovské pokoje s vysokými stropy a silnými zdmi vytopit na teplotu, která by byla hostům příjemná. Teplo se drží nahoře u stropu a dole u zemĕ je pomĕrnĕ zima. Dříve jsme zámek provozovali celoročnĕ, dnes už se o to nepokoušíme a akce dĕláme jen od dubna do října. Zimu pak vĕnujeme odpočinku, údržbĕ a přípravám na další sezónu.

Uživí se to?

Provoz a údržbu zámku dříve dotoval statek, pivovar, pole a lesy, které k nĕmu dnes nejsou. O to více se musíme otáčet. Samozřejmĕ ta investice do rekonstrukce a vybavení se nikdy nevrátí, ale na provoz, údržbu a drobné další rekonstrukční práce pravidelnĕ vydĕláme. Zámek v zimĕ pronajímáme pro natáčení, od jara do podzimu zde dĕláme firemní akce,  krásné svatby, soukromé oslavy i rodinná setkání a privátní golfové a tenisové turnaje – máme také tenisový kurt s přírodní wimbledonskou trávou, což je vcelku rarita. Kromĕ toho v termínech, které jsou volné a nejsou rezervovány pro akci, poskytujeme také individuálné ubytování a vĕnujeme se hostům, kteří si chtĕjí pobyt na zámku užít a odpočinout si od starostí všedního dne.

Jezdí k vám na zámek také urození hosté se šlechtickými tituli. Proč nedĕlají akce na vlastních zámcích?

I já jsem se na to ptala, takže odpovĕd`znám. Historicky nebo společensky významné rodiny, které k nám jezdí, sice doposud vlastní nĕkolik zámků v Evropĕ, ale ty jsou obvykle privátní a nedisponují kapacitou ubytování a restaurace, která je pro takovou akci třeba. Kromĕ toho být každoročnĕ hostitelem třídenního rodinného setkání je pomĕrnĕ náročná úloha. Človĕk pro to potřebuje mít patřičné zázemí a program upravovat, aby to všechny příslušníky rodiny bavilo - od nejmladších až po ty nejstarší účastníky. My to zázemí i zkušenosti máme. V praxi to vypadá tak, že hostitelská rodina obvykle povĕří dva své členy, které mají nové setkání na starost. My s nimi poté připravujeme program a zajišťujeme vše potřebné. 

Zámek je 460 let starý, a tak má bohatou historii. Setkali jste se nĕkdy osobnĕ s potomky tĕch lidí, kteří jej v minulosti vlastnili?

Ano. Stejnĕ jako oni i my se o historii zajímáme. Nĕkteří potomci slavných rodů k nám jezdí jako klienti, s nĕkterými z nich máme dokonce velmi přátelské osobní vztahy. Kupříkladu Wolf Christian von Wedel Parlow je druhým kmotrem našeho syna a autorem románu “Drahomíra” z prostředí zámku Berštejn. Fotografie zámku je dokonce na přebalu knihy, která vyšla v nĕmčinĕ. Brzy se dočká filmového zpracování. Moc nás to tĕší.

Jsou dĕti šlechticů vychovávány jinak? 

Ano i ne. Existují rodiče přísnĕjší i benevolentnĕjší nehledĕ na svůj původ a všichni v současné dobĕ bojujeme s digitálními hrami o zájem našich dĕtí. Nicménĕ rozdíl je v tom, že šlechtici své dĕti cílenĕ vychovávají k úctĕ a zodpovĕdnosti ke svému původu, rodu a majetku a k zásadám finanční gramotnosti už od útlého mládí. Více také dbají na to, jak jejich dĕti stolují. A co je i na rodinných akcích nejvíce vidĕt, rodiče i příbuzní dĕti podporují, aby mluvili cizími jazyky. Je zcela bĕžné, že ve svých šestnácti letech ovládají čtyři řeči. 

Budete tak také vychovávat svého syna?

Ano, považujeme to za potřebné. I když jsme s manželem oba Češi, vychováváme malého Mira dvojjazyčnĕ - mluví česky a nĕmecky. Jazyky hrály v našem životĕ i práci velmi důležitou roli. Ostatnĕ už i malý sám to ve svém vĕku chápe. Má příležitost obĕ své řeči na zámku používat při hraní s dĕtmi a získává si tak nové kamarády. Mrzí ho, když nĕkterou řeč ještĕ nezná. Má k tomu úplnĕ jiný přístup než jsme mĕli my za socialismu. A samozřejmĕ i jiné možnosti. 

Učíte syna také etiketu?

Byla bych špatný učitel. Já sama chyby v etiketĕ maskuji omluvným úsmĕvem a bezprostředností a je mi to zatím naštĕstí tolerováno. Ale samozřejmĕ mĕ jako ženu tĕší, když mi muž podrží dveře a pomůže mi z kabátu. Nebo když muži u stolu vstanou, když k nim přijde žena, pomohou jí se židlí a jedí, až když začne ona sama. Alespoň takové základy ho určitĕ učit budu, až přijde čas.

 

FOTO : Dagmar HÁJKOVÁ

Fotogalerie