VZNEŠENÁ DUŠE – DIVOKÉ SRDCE Jiří Bartoška

Je listopad, příroda vytváří jedno ze svých nejkrásnějších malířských děl, a mi obaleni něžnou nostalgií zapalujeme svíce, abychom při jejich svitu vzpomínali na ty, které jsme milovali, a kteří již nejsou mezi námi. Vzdáváme dík všem, kdo nám byli vzácnými přáteli, formovali náš život, aby v něm pak navždy zanechali své stopy.  Vzpomínky hřející u srdce dávají zalesknout slzám v našich očích, kouzlí úsměvy na našich tvářích… anebo obojí najednou. Pocity vděku, naplnění i ztrát procházejí našimi těly, aby se dotkly duší, sídlících uvnitř. Je čas klidu a usebrání se, čas, kdy minulost prozařuje přítomnost, aby nám zazrcadlila, kým jsme se během svého života běhu stali, jakými proměnami jsme, díky nim prošli, čemu jsme porozuměli a co nám zůstalo utajeno.

A mě teď vyvstává před očima obraz jednoho z nejcharismatičtějších mužů této země, a naše vzácné potkání se. Vzácné, protože jsme se skutečně uviděli, a mohli si tak vzájemně předat, co jsme oba v ten čas potřebovali. Radost se vzájemného sdílení pohledu na svět v jehož „zakletí“ jsme právě žili. 

JIŘÍ BARTOŠKA - majitel vznešené duše a divokého srdce. Hravý, zábavný, ochranářský, bavící se životem, ale nevzdávající se zodpovědnosti za své kroky v něm. Díky své vrozené pokoře a schopnosti vnímat s nadhledem všemožná úskalí života, se učil hloubce, světem šel s otevřenou myslí, uměl naslouchat, a protože se nebál konat, mohl se potkat s moudrostí. 

Jiří Bartoška zvaný Barťák byl vynikajícím hercem, pracujícím s vášní a nasazením všeho, co v sobě měl. Ve své samozřejmé opravdovosti se nebál odhalit se, ani jít až na dřeň, vyžadovala – li to některá z rolí. Nikdy nezapomenu na jeho Ivana v Dostojevského Bratrech Karamazových. Na naprostý ohňostroj emocí, ani na to, jak potom v tichu seděl na straně jeviště na lavici, oči se mu zalévaly slzami, a celé publikum prožívalo bolest jeho postavy spolu s ním. Například. 

Říkalo se o něm, že byl dítětem Štěstěny. Byl. Prožíval vše, co mu bylo „nabídnuto“, obklopen anděli nebeskými i pozemskými. Po boku mu pak kráčel jeden zcela speciální. Žena, se kterou si kdysi v mládí řekli své ano. Žena výjimečná, neb být po celý život přístavem idolu dívčích srdcí, není jednoduchá úloha. Pouze silná osobnost, ukotvená ve své podstatě a moudrosti se jím může stát, a on si toho byl dobře vědom. Vážil si jí, měla jeho obdiv, lásku a vděk. Vím to, protože mi o tom vyprávěl. Byl si dobře vědom i daru, kterým působil na lidi. Znal své vyzařování, věděl o šarmu, který mu byl dán do vínku, ale nespoléhal na ně. Pracoval na sobě, pochopil, že podstata lidského bytí tkví v něčem zcela jiném, než je pouhý úspěch profesní a popularita, že statky hmotné ho sice velmi zpříjemňují, mnohé umožňují, avšak nejsou jeho podstatou.  Mohu psát tato slova, protože už mnoho let velmi dobře vím, že tomu tak bylo. Vedli jsme o tom kdysi několika hodinové hovory po telefonu. Mám na to svědky. V čase Jiřího odchodu na to moji tehdejší kolegové z divadla Laterna Magika vzpomínali. Už se nehněvali, jako tenkrát, ale shovívavě se usmívali nad nedostupností jediné tamní telefonní linky. 

Potkali jsme se mimo prostor a čas i když v prostoru a čase zcela konkrétním. Jednou jsme spolu sice stáli před kamerou, ale propojil nás až film, který jsme nikdy nenatočili. Každý májový čas mi ale přijde vzpomínka. Vláčilův „Mág“. Jiří se měl proměnit v Karla Hynka Máchu, já v jeho lásku Lori. On dostal žloutenku, já musela roli odmítnout. Ženy bývávaly v jeho blízkosti okouzleny a zamilovávali se, i já byla zamilovaná, ne však do něho. Chtěla jsem své lásce splnit sen a opustit spolu s ní zemi, aby se naše dcera mohla narodit na „svobodě“, abychom mohli cestovat, okusit vůně dálek, a s nimi všechny chutě planety. Věděli jsme, že by film nikdy nešel do kin, jak bývávalo tenkrát zvykem, a to bych nemohla legendě jménem František Vláčil udělat. A tak místo práce před kamerou, jsme s Jiřím viseli na telefonní šňůře a povídali si. Času byla spousta, neb ležel v nemocnici, osamocen v místech, kde ho nikdo neměl možnost rušit. Byl to jeho čas rozjímání, poznávání vlastní rozbitnosti, ale i síly a tužeb, můj pak naplněný stejným, neb se měl od základu změnit můj život. Zřejmě jsme oba potřebovali hovořit, otevřít svá srdce tam, kde jsme cítili, že zůstanou ochráněna. Já zamilovaná s rozzářeným zrakem sledujícím sluneční světlo tančící všude kolem mne, on sledující dění lidského pokolení zrakem svým a někdy i postav, které ztvárňoval. Já s nožkou ve dveřích dospělého života, on ve věku rozkvětu a největší mužské síly, vědoucí a hledající zároveň, dívající se na svět s odstupem, a přesto plující v jeho samém středu.

Jirko, děkuji ti z celého svého srdce za dar našeho potkání se, za tvoji noblesu, vlídnost, klid, porozumění a humor, kterým jsi nás všechny obdařoval, za nadhled, kterému jsi nás učil…..a to hlavní?....Nezbláznit se sám ze sebe.

v lásce Tereza

Text: Tereza Herz Pokorná

Fotografie: Dagmar Hájková