V Tokiu jezdím na kole KATEŘINA KNAISLOVÁ

 Tak už jsem tu dva měsíce. Dva měsíce! To to uteklo. Nejsem první, kdo se octl na Wasedě, univerzitě, na které studuju. Rok přede mnou tu byl Matěj, který mi ušetřil hodně nervů, se vším pomohl, o všem informoval, a který tu v Tokiu vlastnil kolo.

Mám tu kolo. Nechceš? zeptal se mě, když odjížděl do Čech.

Chci!

Tak jsem se stala hrdou majitelkou kola. Pokud si v Japonsku pořizujete kolo z druhé ruky, je zapotřebí vyplnit formulář o předání kola novému majiteli, formulář o registraci kola v místní prodejně kol, za níž se platí 500 jenů, v přepočtu 100 Kč, a v mém případě i formulář o povolení parkovat na pozemku koleje. Jestli si kupujete kolo nové, stačí jen ty poslední dva. A pak můžete zvesela drandit! Jééé.

Kolo mám asi měsíc. Je to roztomilé, žluté  mamačari, ママチャリ, což znamená maminčino kolo. Má přehazovačku a vpředu stříbrný košík. Helma se nevede, ale ježdění tu není nebezpečné, pokud se nebojíte. Jezdí se na levé straně, po chodníku, na silničce, silnici, megasilnici ... ale parkování je fakt oříšek.

Byla jsem dost vyplesknutá, když jsem prvně přijela do centra a všude cedule s nápisem Zákaz parkování, 駐車場禁止.

Každej Tokijčan má přece kolo! Tak kde sakra parkují?!

Jak jsem ale vzápětí zjistila, je to asi jediný předpis v Japonsku, který všichni porušují. Tak jsem to taky zkusila. Třeba jednou jsem to zalomila celý den na místě, kde se smělo stát jen dvacet minut.

Ano, rozhodla jsem se spolu s Japonci porušovat zákony v místech, kde je zákaz vyhlášen na všechny ulice v okruhu zhruba jednoho kilometru. Parkuju v zapadlých postranních uličkách, na místech, kde je už několik kol, před obchody a sámoškami, コンビニ. Přesto mi už napařili jednu pokutu. Stalo se to, když jsem zaparkovala na hlídaném parkovišti pro registrovaná kola a přehlídla hlídače. Na řídítkách jsem objevila červený papírek od policie.

Co teď?

Stála jsem naprosto omráčená. Konečně jsem si všimla malého, shrbeného dědečka, hlídače, vypadal moc sympaticky. Jakmile jsem se k němu přiblížila, začal se usmívat jak televizní moderátorka. V šoku jsem se moc omlouvala.

V pořádku. V pořádku. Hezká holka. Nic neplaťte.  Co tu děláte? Studujete? A kde? Měla jsteto sem daleko?

Ufff! 

Protože jsem se už probrala, chvilku jsme si povídali. Taky mi ukázal, kde můžu příště parkovat dvě hodiny zadarmo. Pak jsme se rozloučili. Je výhoda být cizinka a holka! Ale to jsem měla fakt štěstí.

O víkendu jsem nechala kolo na zákazu v malé uličce s dalšími deseti koly blízko Janaka marketu, což je místo snad s nejlevnější zeleninou, plné věcí s motivem koček a výborným kuřetem na špejli. Když jsem se pro něj vrátila po půl hodince se sedmikilovým nákupem, bylo fuč. 

Do hajzlu! 

Koukám kolem sebe, jestli jsem ve správné uličce.

Jo, jsem.

Sakra, sakra, sakra! Že by mi ho odtáhli policajti? Ale ostatní kola tu furt jsou?! Navíc neděle večer, to snad ani Japonci nepracujou. No, že by mi ho někdo šlohnul? Nejlevnější mamačari?

Musím s někým mluvit. 

Vlezla jsem do nejbližšího obchodu a lámanou japonštinou se ptala po nějaké radě.

Zkuste zajít na policii.

Tři děti, co tam zrovna nakupovaly, se nabídly, že mě doprovodí. 

Na policii to za nic nestálo. Nic mi neřekli, ani to, že jsem hezká holka, a tak jsem se vrátila s nákupem zpět. Přece to kolo jen tak nezmizelo!

Běhám sem tam, až jsem ho konečně objevila. Sto metrů od původního místa v jiné ulici, s oběma píchlými dušemi! Můj tip je, že nějaký dobrák s averzí vůči cizincům mě viděl parkovat a rozhodl se vzít zákon do vlastních rukou. Pěkně děkuji. Pára mi unikala ušima. Sedm večer, osm kilometrů od koleje! Došlo mi, že musím něco rychle udělat.

Tak jeď metrem, ne? řekl by asi každý Pražák.

Jenže tady se s kolem do metra nesmí, pěju ódy na Prahu. Nechat tam kolo přes noc jsem se bála. Vyzkoušela jsem tedy opět Japonce a nechala se nasměrovat tentokrát do nejbližšího bike shopu. Jo, tady mají některé obchody i v osm večer v neděli otevřeno, pěju ódy na Tokio. Kolo spravený do patnácti minut a frrr domů!

Nicméně tím moje historky s kolem nekončí. Asi třikrát se stalo, že mi někdo nechal jako dáreček odpadky v košíku. Většinou to byly jen prázdné PET lahve, ale jednou, i když jsem parkovala správně, jsem dostala i igelitku s nedojedeným jídlem, fuj! Je to běžná praxe, v Tokiu totiž neexistují téměř odpadkové koše. A protože znečišťovat chodníky by bylo nepřípustné, poslouží košíky kol.Mimo tyto patálie je tu kolo naprosto nedocenitelné. Ušetříte na dopravě. Ve špičkách jste stejně rychlí jako auta. Leckdy jste rychlejší než MHD. Posilujete. Tokio je sice rovinatější než Praha, ale kopcem umí překvapit, obzvlášť když jezdím na nákup do mého zatím nejoblíbenějšího supermarketu, naštěstí zpátky je to sešup dolů. A i když občas čelíte nějaké nepříjemné situaci, ten pocit z jízdy, možnost sledovat lidi, ulice, vnímat atmosféru města za to stojí.

Fotogalerie