24.04.2024 má svátek: Jiří
Věří v Boha, sobě a šťastným koncům. Jeho nejoblíbenější barvou je modrá, narodil se ve znamení Blíženců, knižní prvotina, kterou napsal, se jmenuje: Cesta ven ze šíleného světa. A jeho motto? „Snažím se žít v tomto světě, nezbláznit se a najít cestu k Pravdě.“
Není to v dnešním světě trochu těžké?
Myslím, že žít naplno a spokojeně v dnešním světě je opravdu náročné a člověk se o to musí snažit, protože úplně samo to většinou nejde. Okolní svět má totiž tendenci nás semlít.
Co s tím?
Je důležité na sobě pracovat, udržovat pravidelnou mentální hygienu a vytvořit si určitou imunitu vůči šílenství, které kolem panuje. Pak je podle mě možné být šťastný i uprostřed velkoměsta.
Pokud byste si mohl vybrat místo, kde byste chtěl žít a byl bezpodmínečně šťastný, jaká by byla Vaše odpověď?
Samozřejmě asi jako mnoho lidí bych rád žil někde v přírodě, u lesa nebo u rybníka, dál od hluku a shonu města, ale na druhou stranu už dnes vím, že to také není ideální řešení. Zaprvé člověk před tím světem neuteče a za druhé si myslím, že měnit dnešní svět je třeba zevnitř ven, tedy začít u sebe. A většina lidí zkrátka žije ve městech, takže je třeba změnit celkovou atmosféru města a udělat ji harmoničtější a pohodovější.
Souhlasím s Vaším konstatováním „Nezbláznit se,“ ovšem v dnešní době už je celkem oříšek zachovat si čistou mysl, klid a vnitřní mír…
Je to velký oříšek a myslím, že bez duchovního přesahu se to už ani nedá. Je třeba si vypěstovat mentální disciplínu, dostatečně odpočívat a pracovat sám na sobě, ideálně meditací.
Co si představujete pod pojmem „Pravda“? Co to podle Vás je?
Pro mě to je Bůh. Jen jsem s tímto slovem trochu opatrný, protože Češi jsou na něj extra hákliví.
Prozradíte mi, prosím, co se odehrálo v roce 1996, kdy jste se začal intenzivně zajímat o svět mezi nebem a zemí?
Tehdy jsem měl takové duchovní probuzení, jako kdybych do té doby spal a najednou si uvědomil, že nežiju poprvé, že nejsem jenom z masa a kostí, že jsem mnohem víc a tohle není moje první zkušenost s životem. Jsem za to probuzení strašně vděčný, protože dalo mému životu barvy a smysl. Neumím si už představit život, kdy člověk žije v přesvědčení, že až to s ním jednou sekne, sežerou ho červi v zemi. ☺
Vy jste se na začátku svého zájmu o duchovno dostal i k hypnóze. Neměl jste strach?
Hypnóza pro mě byla jednou z nejdůležitějších věcí na mém začátku! Otevřela mi oči i dveře do lidské duše. Tehdy mi bylo 14 a strach jsem neměl, protože jsem byl mladý a hloupý. ☺ Ale na druhou stranu jsem vždycky cítil, že mě něco ze shora chrání a vede. Netlačil jsem na pilu a měl jsem vnitřní pokoru. A měl jsem i štěstí, protože lidé ke mně měli velkou důvěru a bez ní by to šlo těžko. Ty zkušenosti, které jsem díky hypnóze nasbíral, byly nedocenitelné.
Posléze jste sám aplikoval regresní terapii, což je návrat do minulosti a odblokování především traumatických zážitků. Ale zajímalo by mě, jestli jste se díky zmiňované hypnóze podíval do svého minulého života či životů?
Já jsem zažil svoji první regresi samovolně, četl jsem tehdy knížku o tom, jak se člověk dostane do minulých životů a během čtení jsem „odpadl“. Když jsem se po třech hodinách vzbudil, uvědomil jsem si, že jsem právě velmi intenzivně prožil nějaké úryvky ze svého posledního života. Bylo to silné, dodnes to mám živě v paměti.
Cesta ven ze šíleného světa – tak zní název jedné z Vašich, myslím, že úspěšných knih. Nechci, aby to vyznělo hloupě, ale není tou cestou ukončení naší cesty na tomto pozemském světě?
Já jsem to zamýšlel víc tak, jak člověk může žít v tomto světě, a přesto být šťastný a nešílený. A ano, souhlasím, ultimátní cesta ven je očistit veškerou karmu a už se sem nemuset vracet. ☺
Souhlasím s Vámi v tom, že v posledních letech narůstá počet lidí, kteří se z materiálního světa začínají zaměřovat na ten duchovní. Je nespočet esoteriků, léčitelů, vykladačů karet… atd. Myslíte, že dokážete rozeznat člověka, který tyto činnosti dělá prioritně pro druhé, nikoli sám pro sebe a především pak pro „tučný“ zisk?
Myslím, že to dokáže každý! Stačí poslouchat intuici. Z člověka, který se zabývá ezoterikou a chce pomáhat lidem, by mělo vyzařovat něco, co je vám příjemné a uklidňuje vás. Stačí víc poslouchat to, jak na vás ten člověk působí, a méně to, co o sobě říká!
Co je Vaší největší vášní?
Dřív to byly cizí jazyky, byl jsem jimi posedlý, strašně mě to bavilo. Dodnes rád čtu, učím se nová slovíčka a procvičuju si je, ale do popředí vášní se čím dál víc dostává Bůh a jeho objevování skrze meditace a kontemplace (nejvyšší stupeň modlitby - pozn. red.)
Podle Vašeho soudu je silnější: Odpuštění sám/sama sobě, nebo Dát někomu požehnání?
Vzhledem k tomu, že všechno v našem životě vychází z nás, tak odpuštění sama sobě mi přijde důležitější. Když jsem v míru sám se sebou, jsem vlastně takovým chodícím požehnáním pro všechny kolem.
Vím, že jste obdivovatel paní Lorny Byrne, či Louise Hay… Vybaví se vám úplně první setkání s paní Lornou?
Z prvního setkání s Lornou jsem byl nervózní jak prvňáček, co jde poprvé do školy, ale jakmile jsme se objali, nervozita se vytratila. Měl jsem z Lorny husí kůži, bylo z ní cítit něco vyššího, hlubšího. Nejvíc mě dojaly její oči. Jejich hloubka a síla je dechberoucí. Jinak je Lorna poměrně nenápadná paní, ale její oči ji prozradí.
Vy sám jste někdy viděl nebo komunikoval se svým andělem strážným?
Já se snažím se svým andělem strážným komunikovat denně. Když je všechno v pohodě, občas na něj zapomínám. Ale když řeším nějaké problémy, tak ho pěkně úkoluju. Mnohokrát mi pomohl skvělými radami nebo mi uklidnil duši během spánku. Nikdy jsem ho neviděl, často ho cítím a někdy ho slyším vnitřním sluchem.
Pokud máte tu možnost být v blízkosti Lorny, cítíte, že se kolem vás „něco“ děje, že se pomyslně cítíte jakoby ve větším bezpečí…? Jaké jsou Vaše pocity?
Když jsem v blízkosti Lorny, mám pocit, že jsem blíž Bohu, protože ona je mu blíž a je takový most. Jinak se cítím v její přítomnosti velmi klidně, protože ona vyzařuje neuvěřitelný klid, který je nakažlivý.
Čím si myslíte, že jste si Lornu tzv. získal? Ono dostat se do těsné blízkosti takových lidí, navíc celosvětově uznávaných a „proslavených“ není vůbec jednoduché…
Nevím, asi tím, že jsem šířil její knížky a články, aniž bych ji znal nebo z toho něco měl. Přišlo mi, že musím udělat maximum, aby se o ní a hlavně o tom, co říká, dozvědělo co nejvíce lidí. Cesta k ní ale nebyla vůbec snadná. Trvalo několik let, než jsme se sešli, ale ta námaha a úsilí se vyplatily.
Jak, prosím, Lornu vnímáte čistě po lidské stránce?
Jako naprosto obyčejnou a skromnou paní.
Váš nejoblíbenější anděl?
Můj strážný.
Předpokládám, že sám dobře víte, že neexistuje nic, než TADY a TEĎ. Myslíte, že se kterákoli lidská bytost dokáže zcela odpoutat od vzpomínek, nebo od toho, aby plánovala záležitosti budoucí?
Myslím, že to není úplně možné, ani žádané. Pamatujeme si věci z nějakého důvodu a taky musíme být praktičtí a myslet na budoucnost. Je skvělé být v přítomnosti během meditace nebo procházky přírodou, ale 24 hodin to podle mě nejde (z praktických důvodů, technicky samozřejmě ano). Tedy, pokud člověk není osvícený jogín v nějaké himalájské jeskyni.
Na jednu stranu čím dál více lidí se uchyluje k duchovnu, na stranu druhou jakoby stejnou rychlostí mezi lidmi „soptí“ strach, nenávist, závist, agrese. Co se to děje s dnešním světem? Co to je?
Myslím, že je to tím, jak se zvyšují vibrace a s tím roste intenzita. Lidé se probouzejí, ale ti, co se probudit nechtějí nebo zatím nedokážou, cítí tento tlak a začínají být agresivnější. Asi je to přirozené, ale taky mě to občas děsí.
A na závěr bych se zeptal, jestli jste už přišel na to, jaký máte zde v tomto pozemském světě úkol?
Upřímně mě nejvíc naplňuje, když ke mně přijde někdo smutný a odchází veselý. Takže asi pomáhat lidem, více se radovat ze života a být šťastnější.
Text: Luboš Nečas Fotografie: Dagmar Hájková
