27.07.2024 má svátek: Věroslav
V jednom rozhovoru před pár lety prohlásil, že hudba je vlastně soubor příběhů vložených do not. Myšlenka silná, odvážná a zároveň křehce lidská. Myšlenka, co se mu podobá.
Violoncellista Petr Špaček je absolventem jedné z nejprestižnějších amerických hudebních univerzit, New England Conservatory v Bostonu. K jeho významným úspěchům patří vítězství v mezinárodní hudební soutěži Concertino Praga. Sólově vystupoval s mnoha věhlasnými hudebními tělesy - s FOK, se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, s Pražskou komorní filharmonií a dalšími. Dvanáct let působí v souboru PRAGUE CELLO QUARTET, který založil společně s Janem Zvěřinou a kde si plní svůj životní sen, spojovat při koncertech kvalitní hudbu a zábavu.
Přes veškeré báječné hudební úspěchy stále zůstává stejně milým a charismatickým mladým mužem. Takového chci představit v našem rozhovoru, který jsme spolu vedli v příjemné pražské kavárničce v polovině října 2018.
Petře, Vy a Jan Zvěřina jste zakládající členové Prague Cello Quartet a navíc jste bratranci. Vídáte se častěji jako kvartetní kolegové, než jste se vídali jako malí kluci?
Určitě ano, Jenda jako dítě bydlel v Brně a já v Praze, naši rodiče jsou z deseti dětí, takže jsme se vídali spíš vzácně. Na Jendu jsem se těšil vždycky, když jsme společně bývali na chatě a dělali jsme lumpárny. Teď se rozhodně vídáme častěji, tak třikrát týdně. Prague Cello Quartet jsme my dva založili a nějaký čas jsme se jako zakladatelé vnímali. Ale fungujeme už dvanáct let, takže teď jsme všichni čtyři rovnocenní, všichni se s kvartetem vyvíjíme a rosteme.
Úspěch videoklipu „Fantom opery“ v provedení Prague Cello Quartet na YouTube je dechberoucí (https://www.youtube.com/watch?v=qpbX7SbXOtU). Jak tenhle úspěch bere dech vám dvěma, potažmo celému kvartetu?
Přiznám se, že na YouTube jsem byl hodně nalepený, když jsme video vypustili a pak se rychle počet shlédnutí přiblížil k prvnímu milionu. Potom už jsem to tolik nesledoval, když naskakovaly další miliony. Sledovací chvíle přišla zase až při deseti milionech, kdy jsem klikal, kdy už to tam bude. Klip nám hodně pomohl, dá se říct, že nás dostal do jiné ligy a já jsem z toho nadšený. Protože mám v kvartetu roli „vizionáře“, tak jsem s tím i trošku počítal a kluci tomu nevěřili.
Padaly mezi vámi nějaké sázky ohledně počtu sledování?
Jéňa (Jan Zvěřina) na začátku říkal, že by byl rád, abychom měli takovou sledovanost, kolik nás stálo natočení klipu. Já jsem chtěl mnohem víc, minimálně dva miliony shlédnutí. Kluci z kvartetu, když se se mnou vsadí, mají výhodu, že nikdy neprohrají. Sice prohrají konkrétní sázku, ale výhra je v opačném směru tím, že výsledek předčí jejich očekávání. Kdežto já jdu naplno „s kůží na trh“ a rovnou říkám, že to bude takhle dobrý, a když to tak dobrý nebude, tak jsem prohrál. Prostě v tom je to moje vizionářství. Mám teď taky velkou radost z našeho posledního cédéčka, kde jsem si „vizionářsky“ prosadil název HAPPY a vyšlo to moc dobře, CD má úspěch a skvěle se prodává.
Popularita je jistě příjemná záležitost a tak se ptám, začínáte mít v kvartetu hvězdné manýry?
V kvartetu jsou tací, kteří měli hvězdné manýry dávno před tím, než jsme byli populární (smích). YouTube je fajn, že zajišťuje sledovanost, ale jsou velké výkyvy. Stalo se nám, že z 65.000 sledovatelů za den sledovanost najednou spadla na 25.000 sledovatelů. Proto si myslím, že si člověk stále musí držet pokoru v tom, že když je slavný jeden den, tak to neznamená, že bude slavný ještě za rok. I kvůli tomu se snažíme, aby nám popularita nestoupla do hlavy. Jsme stále stejní a myslím normální. Ale je pravda, že nám sledovanost na YouTube pomáhá, organizátoři koncertů k nám přistupují úplně jinak a my k nim vlastně také.
Co překvapivým přínosům moderního média, jakým je YouTube, říká Váš tatínek (Josef Špaček, violoncellista České filharmonie)?
Je nadšený, jak z našich celkových úspěchů, tak ze sledovanosti videoklipu na internetu. On sám míval kdysi svůj kvartet, ale jako praktikující křesťan neměl za minulého režimu vůbec snadnou situaci. Ačkoliv vyhrával všechny konkurzy, tak ho z kádrových důvodů do žádného hudebního tělesa nechtěli přijmout a s Českou filharmonií začal hrát až po revoluci. Vyrůstal v době nejistoty, kdy nebyl pánem svého hraní a tím pádem má stále trochu pochybnosti, jak uspějeme s Prague Cello Quartet, což je vlastně nejen o hraní, ale hodně o podnikání. Dříve mi říkal, ať si najdu ještě něco jiného, abych měl finanční jistotu. Teď už kvartetu věří a podporuje nás velmi rád. V České filharmonii je soubor Virtuosi di basso , kde jsem byl kdysi u táty na výpomoc, hráli klasiku a taky populárnější skladby a tam mě to chytlo. Táta mi tehdy říkal, že ho baví hrát populární hudbu. Takže si myslím, že sklony k populární hudbě, kterou v našem kvartetu hrajeme, mám tak trochu v genech.
A co úspěchům Prague Cello Quartet říká Vaše maminka (Eva Špačková, autorka rodinné trilogie ŠPAČCI VE FRAKU), o které je známo, že je hlavní záštitou Vaší hudební rodiny?
Mamka je vlastně naše „nejstarší“ fanynka, která nám pomáhala od samotného začátku. Byla mi velkou oporou v podnikání, třeba ze začátku, když jsem se snažil domluvit nějaký koncert, ona byla většinou ta, která zařídila, že přišli na koncert lidi. Oproti tomu Jenda (Jan Zvěřina) vyrůstal v podnikatelské rodině, takže od dětství sledoval, jak rodiče komunikují, telefonují, vyřizují věci v podnikání běžné. A to pro nás do začátku bylo taky fajn.
Hudba ve filmech je silně emotivní, jak přišli čtyři mladí violoncellisté a „klasici“ na nápad, hrát filmovou hudbu. A kdo pro vás dělá aranže?
Aranže jsme si dlouhou dobu dělali sami, až teprve teď na to máme lidi, protože sami už bychom časově nestíhali. Nešlo nám primárně o to, hrát filmovou hudbu, spíš chceme dělat, co nás baví a shodou okolností je to často filmová hudba. Hodně populárních písniček je postaveno na textu, je tam nějaká melodická linka, která ale nebude vždycky znít dobře na cello a nebude dávat smysl bez textu. Kdežto klasická filmová hudba je instrumentální, má tudíž mnohem nosnější melodie a je víc předurčená pro další aranže. Vztah k filmům máme v kvartetu průběžný. Honza (Jan Zemen) měl filmové období tak před dvěma roky, letos o prázdninách jsem ho zase měl já. Několik let jsem na filmy nekoukal, nebyl čas a proto jsem si doplňoval svoje „filmové vzdělání“. Lidi si to tolik možná neuvědomují, ale podle mě dělá hudba ve filmu padesát procent úspěchu.
Máte v současné době mezi cellovými kvartety konkurenci, a jak se s tím vyrovnáváte?
Moc si toho nevšímáme, ale je pravda, že když jsme začínali, tak jsme skoro žádnou konkurenci neměli. Obliba cellových kvartet teď začíná vzrůstat celosvětově. Lidi si všimli, že cella zní dobře. Já se spíš dívám na to, kam chceme směrovat. V tomhle smyslu chceme dělat zdravou konkurenci 2Cellos. Oni jsou samozřejmě slavnější, ale my zase chceme přinášet něco jiného a novějšího.
Jaký ohlas mají vaše výchovné koncerty pro děti? Určitě není snadné dnešní děti zaujmout, tak jaký v tom vidíte smysl?
V poslední době se nám výchovné koncerty opravdu daří. Máme Honzu Zemena, bez něhož bychom je vůbec nemohli dělat, protože koncert pro děti vyžaduje vtipného moderátora. Přístupnější pro nás zpočátku byla děcka z druhého stupně základních škol, pro teenagery jsme prostě byli „cool“. Ale nevěděli jsme si rady s těmi menšími dětmi, oni si pořád povídali a šuškali mezi sebou, co se jim líbí. Honza se v moderování neustále zlepšuje, takže se nám stává, že děti už ani nešpitnou. Měli jsme dokonce koncert pro školky. Určitě mají školní koncerty velký smysl, protože děti nám pak píšou, že kvůli nám začali hrát na cello. Nebo, že hráli na cello a přestali, a když nás viděli a slyšeli, tak se znovu k cellu vrátili. Když člověk hraje na hudební nástroj, je to pozitivní, protože se rozvíjí mozek a příznivě ovlivňuje myšlení. Čím víc člověk hraje na hudební nástroj, tak tím je potom například míň agresivní. Taky si pamatuju na své dětství, u mě to vlastně byla ostuda, když se učitelé zeptali, kdo poslouchá klasickou hudbu a celá třída na mě ukázala prstem a já se málem hanbou propadal. A to se snažíme zlomit. Podobně jako to v Americe zlomil Leonard Bernstein se svými edukačními koncerty, díky nimž i malé děti pochopí, co je například sonátová forma.
Koncertujete v poslední době hodně, doma i po světě. Na jaký koncert můžeme naše čtenáře pozvat aktuálně?
Hrajeme po Evropě, ale byli jsme už i na turné v Japonsku, v Číně. U nás koncertujeme po celé republice, v Praze máme tak čtyři koncerty do roka. Poslední příležitost vidět nás ještě letos, bude koncert pro Nadační fond na podporu vážné hudby v Martinickém paláci 29. listopadu 2018 (https://www.facebook.com/events/176232616616501/)
https://www.nfpodporahudby.cz/
Text: Zuzana Rožková Fotografie: archiv Petra Špačka
