VÁCLAV

      Václav a místo jménem DZOMSA

Dzomsa znamená v jazyce Ladakhi  „ Místo setkání“.  Na rozhraní Žižkova a pražských Vinohrad je místem, kde člověk může poznat nové lidi, sejít se s přáteli, nebo v tichu a klidu potkat sám sebe a prostě jen tak být. Může si povídat, dát si kávu, domácí koláč, nebo drink, půjčit si knihu a číst, objevovat nové světy, nebo sám něco tvořit. Tvorba je tu hlavním tématem. Dzomsa je vlastně galerií, vonící barvami a také dálkami, to když se v ní konají cestovatelské večery, nebo když si prohlížíte fotografie pána domu...například. Zní zde i dětský smích, a to ve chvílích, kdy se koná divadelní představení pro nejmenší, ten dospělý se pak střídá s pocity něžné melancholie, během večerů věnovaných básníkům a literatuře.  A pak je tu také fotoateliér, tvořící multifunkční svět sám pro sebe. To vše je Dzomsa. Dzomsu stvořil Václav, a to z velké části vlastníma rukama. Dzomsa je místo, jež ho zrcadlí.

Kdo je Václav?

Kdo je Václav.....? Kdo je...? To jsem ještě tak před dvěma lety nevěděl ani já sám. Ale teď už snad ano.

Jak se to stalo?

Pořád jsem hodně cestoval, jezdil po světě a neměl čas na chvilku se zastavit. Teď jsem tu možnost dostal. Vlastně jsem byl donucen se zastavit, jako obrovská spousta dalších lidí v této době. A tak jsem začal přemýšlet nad tím, kam vlastně jdu, kam směřuji, co  doopravdy chci.

A kdo je Václav?

Václav je člověk, který se konečně možná nějak ukotvil. Tady na Žižkově v prostoru, který si zamiloval. Takže asi pořád takový snílek. Blázen. Já si tu splnil svůj sen. Našel jsem místo, kde mohu tvořit nejen já, ale mohou sem chodit tvořit i jiní. Mohou se zde prezentovat a třeba jim tady bude dobře jako mě.

Jak jsi přišel k umění, k tvorbě?

Pocházím z vesnice kousek od Prostějova. Táta byl dělník, hodně četl, mnoho věděl a často mi vyprávěl. Maminka učila ve škole. Oba byli vzdělaní, ale na vesnici, co si budeme povídat, moc umění nepotkáš. Já pořád tak nějak cítil, že do toho místa nepatřím, a tak jsem v patnácti zmizel. Naši mi dali tu možnost, nechali mě žít a já díky tomu poznal jiný svět a úplně jiné lidi. Z Prostějova jsem šel do Olomouce, Prahy, pak  Manschesteru a Londýna.

Proč zrovna Anglie?

Chtěl jsem se pořádně naučit anglicky a ta byla blíž než Amerika.

Zůstal jsem tam s dvouletou přestávkou 7 let. Cestování  a pobyt v cizině je úžasná věc. Člověk potká různé lidi s různými pohledy na svět, slyší různé názory, třeba i rozdílné výklady historie. Když se o ní bavím s Rusem, Němcem, Francouzem, nebo Američanem, každý ji vnímá trochu jinak, a to je ohromně zajímavé. Člověk se musí nad tím zamyslet a udělat si svůj vlastní názor. To je nesmírně obohacující. My tady v Česku jsme v takové bublině a tím bývá někdy náš názor poněkud omezen, což je škoda. 

Takže jsi vlastně profesionální cestovatel?

Myslím, že ne tak docela. Dvacet let jsem pracoval v gastronomii, měl jsem jeden čas svoji hospodu, stal se hoteliérem, a pak, tak kolem 35let, jsem byl najednou hodně nešťastnej. Když jsem přemýšlel proč, zjistil jsem, že vlastně dělám práci, která mě sice baví, ale nenaplňuje. Je jistotou: práce –peníze-pohoda. Uvědomil jsem si, že jsem měl spoustu let strach udělat krok ke změně, k tomu, co chci vlastně doopravdy dělat. Odešel jsem tedy z gastronomie, asi půl roku hledal a pak se naskytla možnost jít pracovat pro Americkou cestovní kancelář. Až díky tomu jsem mohl začít cestovat. Provázíme turisty po Čechách, Slovensku, Maďarsku, Rakousku,  Slovinsku, Německu, Francii. Děláme takový středoevropský okruh. Naše cestovka se zaměřuje na seniory od 60 výš.

Ti mají hodně otázek.

Ano. Jezdí s námi většinou lidé, kteří měli nějaké kariéry - lékaři, inženýři, profesoři - prostě úspěšní, vzdělaní lidé a od toho se odvíjí i jejich zájem o to, co se chtějí dozvědět. 

Takže určitě výměna informací přinášející i velký osobní růst.

Každopádně. Navíc mají mnozí z nich často evropské kořeny. Jdou po stopách svých předků. Mnohdy je jedná o pohnuté osudy a mě velmi naplňuje jít tu cestu s nimi.  Znamená to spoustu debat a diskusí. A je také zajímavé mít třeba u večere vedle sebe voliče Trumpa a voliče Bidena a jenom tak poslouchat jejich výměnu názorů a pak se v klidu, o samotě nad tím zamyslet a říkat si: „ No tak oni mají oba v něčem trochu pravdu... v něčem...ale já tu nejsem od toho, abych je soudil. Často také dostávám  tipy, kam si zajet, kam se podívat a já pak ve svém volnu na ta místa vyrážím. Většinou sám jen tak s foťákem.

 A jsme u fotografie.

Fotografie je svět, který mám rád. Na cestách potkávám často umělce, mezi nimi i fotografy a ti mi přináší spoustu inspirace. Ať už to je v Asii, Paříži, Amsterdamu, Berlíně, Jižní Americe. Fotil jsem už jako dítě. Pak jsem to na 20 let vytěsnil a tímhle se k tomu opět vrátil. Před lety jsem se bavil o focení s Lenkou Hatašovou, chtěl jsem radu, ptal se, jak fotografovat a co, ale ona mi nikdy doopravdy neodpověděla. Řekla jen: „Foť.“ Já ji úplně nenáviděl. Dnes chápu, proč mi neodpověděla. Chtěla, abych na to přišel sám. Teď jsem ve stádiu, kdy bych rád dělal své projekty aranžované fotografie a na tom už nemohu pracovat pouze doma, nebo někde stále vytahovat světla z kufru. Proto tu buduju ateliér. Pro sebe a pro ty, kdo nemají potřebné prostory, nebo odvahu si je od profesionálů půjčit. Tady jim budou k dispozici.

Když se dívám na tvé fotografie, vypadá to, že tvé srdce zůstalo v Asii.

To je asi pravda. Mě dostává tím prostředím. Na první pohled  vypadá jako naprostý chaos, ale když do něj člověk pronikne hlouběji zjistí, že ti lidé jsou naopak velmi organizovaní. Protože vědí, že se musí postarat sami o sebe, že to za ně nikdo neudělá, že musí každý najít svoji cestu sám v tom, co mu je k dispozici. Navíc jsou kreativní a přijde mi srdeční a strašně nezkažení. A barevní. Barva mě tam chytla asi nejvíc. 

I  Dzomsa hraje barvami

V tom mi pomohla kamarádka, módní a kostýmní návrhářka Jarka Procházková. Nechtěl jsem mít zdi čistě bílé, ale také vím, že se nedají v galerii rušit obrazy. Ona je profesionál, zná mě a věděla, že tam musí být oranžová a modrá. Moje barvy. Tak je tam v tlumených odstínech dala. Byla prakticky první, kdo věděl, co tu chci otevřít a z nějakého důvodu mě ohromně podporovala. Máme v plánu i společné projekty, například módní přehlídku tady na ulici.

Proč si se rozhodl udělat zde takřka vše vlastníma rukama, včetně schodů, pódia, barového pultu, knihoven, atd.? Vyšší záměr?

Pouze z nouze cnost. Navíc mě doba covidová zbavila práce, a tak jsem si řekl, že to zkusím, že to nemůže být těžký. Samozřejmě, že bylo a netrvalo to měsíc, jak jsem plánoval, ale čtyři a byla to dřina, ale také radost. Chtěl jsem vše udělat po svém, nemuset s nikým o ničem diskutovat, o aspektu finančním nemluvě. Díky této zkušenosti jsem se ujistil, že je pravdou, co se říká, že nic není nemožné, že v životě opravdu nejde říci věta: „TO  NEJDE.“ Dobře, elektřinu mi zapojoval kamarád elektrikář, ale třeba na sádrokarton jsem se podíval na YouTube, poprosil o pár rad profíky a začal to dělat. Ano, když odborník přijde blíž a podívá se, uvidí chyby, ale mě to nevadí. Jistěže byly chvíle, kdy jsem se propadl a nadával si, do čeho jsem se to pustil, ale naštěstí jich nebylo moc. Žádná dlouhodobá depka. Když sem jedu ráno vlakem a čím dál více se blížím, je mi lépe, a když si pak tady udělám kafe, je mi dobře. 

Václave, jsi charismatický, máš klidnou, slunnou energii, spoustu nápadů, zajímavé lidi kolem sebe, po boku svoji partnerku, herečku a zpěvačku Světlanu Nálepkovou, která tě podporuje, pomáhá, je ženou do nepohody, ale přesto nepřipadáš si někdy, díky současné situaci, trošku jako kamikadze ? 

Pro mě je to zkouška vytrvalosti. Nejsem primárně trpělivý člověk, když si něco vymyslím a není to do tří dnů funkční, začínám být nervózní. Ale tomuhle nápadu věřím. Během rekonstrukce jsem se ladil do toho, že může nastat varianta, že bude třeba delší rozjezd, tak jsem v klidu a čekám. Věřím, že tohle místo si lidé, kteří  ho mají najít, najdou. Ti, kdo přišli z okolí, se vracejí, objevují se další. A také věřím, že se svět vrátí do „ normálu“ i když půjde třeba o trochu jiný normál, než jsme byli zvyklí. Myslím si, že to sice bude celé společnosti ještě trvat, než odhodíme mnohé předsudky, dojmy a začneme se chovat normálně, ale že se to stane.  

Věříš na zázraky?

Zrovna dnes sem přišla dívka, která si prohlédla můj instagram a zjistila, že jsme byli ve stejnou dobu v Malaze. Je tam krásná bíla vesnička a v ní socha nějakého svatého. Domorodec mi řekl, že si mám přát přání a já si přál tenhle prostor. Dva měsíce po návratu jsem podepsal smlouvu. Rád bych  začal spolupracovat s člověkem, který bude stejně naladěný jako já a bude zde, když já se budu muset vydat na cesty. Jsem přesvědčený, že jednou přijde sám od sebe těmito dveřmi... 

Text: Tereza Herz Pokorná

Fotografie: Dagmar Hájková-portréty, Václav Pleska-interiér

Fotogalerie