TŘI PŘÁNÍ PRO POPELKU

                                       FILM POHLEDEM TEREZY HERZ POKORNÉ

K vánocům patří zářící zasněžená krajina a již po několik generací filmová pohádka Tři oříšky pro Popelku. Obé, propojeno v jedno, teď přichází do kin v nové, moderní podobě. Norská verze naší klasické Popelky, je k nerozeznání od současných filmů, vycházejících například z dílny Disney Studios. Využívá veškerou moderní techniku a díky prostředí, ve kterém se odehrává má své speciální kouzlo. Je však remakem  Tří oříšků pro Popelku režiséra Václava Vorlíčka a scénáristy Františka Pavlíčka, a tak se nemůže vyhnout srovnávání. Paní režisérka Cecillie A. Mosli s celým týmem ze sebe jistě vydali své nejlepší, avšak v takových případech vždy platí ono staré známé a mnohokrát prověřené: „Když dva dělají totéž, není to totéž.“ 

Třem přáním pro Popelku vévodí přenádherná norská příroda a úžasné kostýmy, dominuje zde výprava využívající všechny dostupné možnosti filmové techniky a triků. Třem oříškům pro Popelku pak dominuje půvab, kouzlo osobnosti a herecké umění hlavní představitelky a všech postav okolo ní. A samo sebou něžný humor, neodmyslitelně patřící k rukopisu pana režiséra Vorlíčka. To on je srdcem filmu, dotváří všechny postavy, které mají svou rovnou linku a i těm nejmenším divákům je pak jasné, kdo je kdo, čím se řídí, co zamýšlí. Humor severská verze postrádá, půvab její tvůrci zaměnili za akčnost, některé postavy se díky drobným změnám staly nečitelnými. U Popelčiny sestry, která je, podobně jako Popelka, macechou psychicky týrána, si nejsme jistí, je-li duševně v pořádku, či nikoliv. A Popelka? Člověk by se na ni rád podíval bez prezence Libušky Šafránkové, ale nejde to. Naopak, čím více se dívá, tím více si uvědomuje, jak skvělou herečkou byla, co vše dokázala sdělit beze slov. V místě, kde nyní z plátna září krásný úsměv norské hudební hvězdy Astrid Smeplass, dokázal neméně zářivý úsměv Libuščin zrcadlit celou škálu Popelčiných pocitů. Tímto darem její severská kolegyně nedisponuje. Stejně tak, jako vždy uvidíme pana Libíčka, jak se brodí sněhem a zoufale se snaží přimět své tři svěřence ke studiu věd humanitních, zatímco oni nutně potřebují soutěžit v lukostřelbě a vybíjet své mládí v hrách patřících k jejich věku a nevázanosti. Zde máme stejnou scénu, stejná slova, velmi milého prince, který si záhy získá vaše srdce, avšak jeho kumpáni mají spíše oči sami pro sebe, což v závěru filmu stvrdí mileneckým polibkem. Asi se jedná o jakousi, v dnešní době zřejmě vyžadovanou genedrovou vyváženost, ovšem pohádce, ve které přátelství těchto tří mladých mužů hraje jednu ze zásadních rolí, opravdu nepřidává na smyslu. Princ tedy spíše osaměle visí ve vzduchu, takže jeho vehementní odpor k ženění, poněkud pozbývá opodstatnění. Například. Dalo by se dlouze porovnávat, ale proč.

„Každá legenda má své následovníky“ říkají tvůrci remaků. Dobře, nechť má, a jistě není nový pohled na to, či ono dílo bez zajímavosti, já osobně však preferuji originalitu a tvůrčí autentičnost, takže jsem příznivcem verzí původních. Čímž nezavrhuji film Tři přání pro Popelku. Určitě ne. Popelka se za svůj herecký debut vůbec stydět nemusí. Princ je výborným hercem majícím charisma, jež mu sluší, stejně zajímaví jsou i jeho královští rodiče a macecha je nejmacechovatější ze všech dostupných macech. Je čas zimních pohádek a tady  z plátna mrzne pořádně, tak proč se nejít na svět norské Popelky podívat. Ztráta času to pro děti jistě není. Třeba se z některých z nich potom stanou dobří lukostřelci. Popelka totiž díky této dovednosti zachrání svému princi život. 

Fotogalerie