19.04.2024 má svátek: Rostislav
Před devadesáti lety se 20.12. narodil jeden z našich největších spisovatelů.
Stalo se to v okamžiku, kdy na nebi vyšla první hvězda.
Tvé číslo zůstane navždy v mém telefonu
Je krásné tě zase jednou potkat Arnošte. Ještě před pár lety jsem nevěděla, že to jde. Že to jde tak, jak to cítím teď. Je to tím, že už jsem zažila odchody blízkých a daří se mi s nimi žít ve všech těch krásných pocitech dál. Cítím jejich lásku i smích ve chvílích jakéhosi napojení na cit, který je podle mě věčný. Mluvila jsem o tom s tvojí Evou, obě jsme dcery, kterým odešli tátové. A povídáme si s vámi pořád. Takže teď zrovna mám pocit, jako bys tady byl. Dívám se na fotografii, kde mě držíš v pase, tak jak ti to dělalo vždy dobře. Milovník žen, který hřál jako slunce a maloval všem úsměvy na rty.
Ženy tě milovaly, protože každá se v tvé přítomnosti cítila být královnou. Každá získala pocit výjimečnosti a krásy a stačilo s tebou prohodit jen pár slov někde při náhodném setkání ve společnosti, kterou jsi měl rád. Muži zase nabývali sílu – všem jsi říkal Bejku. Znamení vskutku erotické, jak praví znalci Zodiaku. Prostě jsi bavil všechny a vlastně to děláš stále. Víš, že kdykoliv o tobě s někým mluvím, vždycky se usmíváme? Já myslím, že ty ses smál i na svém vlastním pohřbu, kdy rabínovi upadla Tóra a na toho tvého Bejka vzpomínal každý z mužů, kteří tam hovořili.
A ženy, ty se zase zasněně usmívaly. Nepřeháním, bylo to tak. Tak jsem to viděla v Synagoze na Starém městě Pražském, nedaleko krámku, kde jsi u jedné šikovné holky (jak jsi mi vyprávěl) kupoval ručně pletené svetry. A mně tam někde při obřadu vypadla z prstýnku perla. Nehledala jsem ji, stala se mojí slzou věnovanou tobě na cestu do nebe – sekce: nejlepší spisovatelé planety Země. Psát dopis tobě a o tobě je nemožné. Nedá se zachytit nezachytitelné, obsáhnout celý tvůj život v pár řádcích, které mám k dispozici. Ano, už tě slyším: „Není nic, co by nějak nešlo!“ Vím, tvůj život to dokazuje.
Velikost člověka, obsažená v tom, jak žil, jakým byl a co dával dál. To jsi celý svůj život ukazoval všem, kteří dokázali poslouchat a dívat se. Rozdával jsi radost a lásku a přitom vyprávěl o tom, čeho všeho je schopen homo sapiens, když válčí. „Musí se vyprávět, aby se nezapomnělo,“ říkával jsi. Právě jsem vzhlédla od počítače a podívala se na obrazovku televize. Je němá, aby nerušila, ale obrázky běhají. Německý program 3sat, dokument o delfínech. Trochu mě zamrazilo, delfíni zřejmě někam odpluli a teď právě vjíždí vlak do bran koncentračního tábora v Osvětimi, místa které bylo realitou tvého života a zůstalo jí až do konce. Nedá se zbavit prožitého, ale naší volbou je, co s tím uděláme, praví moudří. Ty sis vypsal duši, abys nás ostatní poučil a postavil pomník síle těch, kteří přežili i těm, kteří to štěstí neměli. Prožil jsi hroznější než hrozné a přitom neztratil víru v člověka. Přiznám se, nečetla jsem všechny tvé knihy, nedokázala jsem to. Ale ty, které jsem snesla, jsem hltala a učila se z nich. Učila jsem se o tom, kdo jsme my lidé v dobrém i ve zlém.Jsi jedním z největších vypravěčů našeho světa, vlastníš spoustu prestižních cen našich i zahraničních, včetně Americké Národní ceny za literaturu. Tvé romány a povídky se staly démanty na literárním nebi, scénáře pak, jako třeba Démanty noci, na tom filmovém.Učili se z nich studenti filmových škol i literatury po celém světě. A to nejen ti, kteří měli to štěstí, že jsi je svému umění učil ty osobně. V tvých knihách je všechno, člověk se vším všudy. Ničeho se nezalekneš, nikoho nešetříš, v milostných scénách se nestydíš, ale my někdy ano... Lechtivé červenání bylo přítomné i u mnoha vtipů, které jsi tak rád vyprávěl. To byly chvíle, které jsme všichni vyhledávali. Všichni jsme milovali tvoji poetiku. Jistě jsi někdy tou veselostí zakrýval obrovský smutek, který byl bezpochyby tvou součástí a doopravdy ho poznali pouze tví nejbližší. Tvá žena prožila také válku v koncentračním táboře, byla talentovanou básnířkou. Vaše dvě děti ji pak prožívaly s vámi, prostřednictvím tvých knih, stejně tak jako vnoučata, kterých máte sedm. Osud a dědictví rodu… Jsou stateční, nevyhýbají se tomu. Vychovali jste z nich skvělé lidi, kteří nesou tvé poselství dál. Nežijí z něj, ale s ním a v jeho duchu. Tvá dcera píše knihy a točí dokumenty, tvůj syn přednáší na stejné škole, jako jsi to dělal ty. Je také scénáristou, ale i filmovým režisérem. Kdo z vnoučat se podědečkuje, to se ještě uvidí. Ale bezvadní jsou všichni, to jsem viděla na vlastní oči. Všichni jsou zvědaví a lustig (veselí), jako jsi byl ty, a všichni mají stejně tak i své ernste (vážné) chvíle.
Děkuji, že jsi tady byl a stále jsi Erneste Lustigu. Děkuji, že jsem tě mohla poznat a chvilku se hřát v tom tvém krásném sluníčku... Tereza Pokorná
Foto: Dagmar Hájková, archiv Terezy Pokorné, rodinný archiv Evy Lustigové
