19.04.2024 má svátek: Rostislav
LICENČNÍ DOLOŽKA:
Důležité upozornění: Celý tento materiál je vázán Licenční smlouvou a bez písemného souhlasu držitelů autorských práv nesmí být tento rozhovor ani jako celek, jakož ani žádná z jeho částí (vyjma předem stanovených mediálních a sociálních platforem, na čemž se držitelé těchto práv shodli) jakýmkoli dostupným způsobem přetiskován/a, upravován/a, kopírován/a, pozměněn/a, vytrhávána z kontextu a jakýmkoli dalším způsobem dále šířen/a. Včetně citací. Děkujeme za pochopení!
Paní Němcová, s dovolením začnu hypotetickou otázkou, i když na druhou stranu: Co není, může být! Pokud byste byla prezidentkou ČR, co z toho, co se z nařízení vlády v této zemi odehrálo za poslední tři měsíce, byste v žádném případě nepřipustila?
Nepřipustila bych protiprávní kroky vlády, kdy se v době pandemie neřídila krizovým zákonem. Nepřipustila bych zákaz opuštění země, naprostý rozvrat školství a veřejných financí.
Po mamince jste zdědila optimismus, výdrž a je vidět, že máte spoustu energie. Čím se dobíjíte?
Naučila jsem se odpojit od politiky a nedávat jí úplně všechen čas a energii. Dobíjím se v rodině, kde řešíme zcela běžné a normální věci. Druhou nejdůležitější možností jsou setkávání s přáteli, které rozhodně nezanedbávám. A dále: máme předplatné na koncerty České filharmonie, čili jak to jen jde, vyrážíme do divadel, na výstavy, do kina. Také se ze mě stává vášnivá zahradnice, velmi ráda jezdím na elektrokole, a od dětství trvá láska k literatuře. Když jsem to tak popsala, je toho hodně, ale kupodivu se to dá stihnout.
Píše se rok 2020 a je to přesně 22 let, co jste poprvé vstoupila do budovy Poslanecké sněmovny. Myslíte, že je to náhoda? Neberete toto „číselné sdělení“ jako znamení pro svůj další posun?
Čísla mají ohromnou symboliku. Stačí říci 38, 48, 68, 89 a ihned se mi v hlavě odvíjí sled událostí z oněch let i jejich důsledků pro život mých rodičů nebo pro mě samotnou. Mám k číslům i jednu zajímavou historku. Můžu?
Musíte …
V létě roku 1988 jsem se léčila na brněnské onkologii a přesně 8. 8. 1988 v televizi ukazovali záběry z asijských zemí, kde právě probíhaly velké oslavy, protože osmičku považují za nejšťastnější číslo. Mně bylo mizerně, ale řekla jsem si, že bych si tu šťastnou osmičku měla nějak „přivlastnit“. Jednoduše jsem se rozhodla, že přežiju. Že to musím zvládnout. Vzpomínám si, jak intenzivně jsem si to „vtloukala“ do hlavy. Dvojky, na které se ptáte, mám ve zvláštní oblibě. Má to souvislost s mými nejdražšími. A možná budou souviset se změnou v mém životě. Na podzim budu kandidovat do Senátu. Tak uvidíme, co mi dvojky přinesou.
Věřím, že jen to nejlepší! Víc bych neprozrazoval … Nicméně chci se narovinu zeptat: Velká spousta lidí by vás velmi ráda viděla ve funkci prezidentky naší země. Co vy na to?
Cíleně se na kandidaturu do prezidentské funkce nepřipravuji. Výzvy k tomuto kroku ale občas dostávám. Nemám ráda okřídlený výrok: Nikdy neříkej nikdy. Tak raději říkám: K definitivnímu rozhodnutí jsem zatím nedospěla. Až budu vědět, řeknu.
Ve chvílích, kdy národ prožívá nějaké větší úskalí, okamžitě se semkne. Platilo tohle vůbec někdy na poli naší politiky?
Politika je obrazem společnosti. Ve vzácných historických momentech dojde ke sjednocení v národě i u jeho politických reprezentantů. Jedněm i druhým to však dlouho nevydrží. Spojila nás v minulosti například euforie z pádu komunismu, nečekané přírodní tragédie, což byly povodně, hrdost na vědecké, kulturní či sportovní úspěchy našich lidí v světě. Potom se život vrací do normálních kolejí a naše názory na to, jak řešit otázky společnosti se logicky rozcházejí. Tak to je i v rodinách a je to zcela přirozené.
Už nějaký ten pátek pozorně čtu vaše faktické a zcela konkrétní komentáře, které zveřejňujete (nejen) na svém FB profilu, a v této spojitosti mne vážně napadla otázka, co vás tam, proboha, ještě drží? Přijde mi až neuvěřitelné, co vláda nyní za necelého půlroku předvedla.
Drží mě to samé, co drží každého člověka, který ve své práci vidí smysl, i když mu překážky přerůstají přes hlavu. Byla jsem zvolena poslankyní a složila jsem slib. Rozhodla jsem se pro veřejnou funkci svobodně, nikdo mě nenutil. Naříkání nic neřeší a nikomu nepomáhá. Třebaže mě tíží, že je v čele vlády člověk zcela nedůvěryhodný, s komunistickou minulostí, figurující v seznamech STB, bezskrupulózní, dravý a bezohledný podnikatel, člověk, který neumí pořádně česky a demokracií pohrdá. To vše víme a nechceme se s tím smířit, natož utéct z boje. Není nás málo a každé síly je třeba.
Není vám líto, že národ se sice v krizových okamžicích stmelí, drží pevně pohromadě, ovšem ve chvíli, kdy ta špatná situace odezní, se ta soudržnost rozpustí kdesi v nenávratnu?
Už jsem se o tom zmínila. Podíváme-li se do historie, tak na světě delší zcela harmonické období pevné soudržnosti nenajdeme. Krize nás nutí odložit spory a banality a věnovat všechny síly základnímu problému. Jakmile odezní, k banalitám i nutným sporům se vrátíme. Nejsme jednolitá masa, naše názory na tisíce věcí se přirozeně odlišují. Demokracie nás učí o různých názorech mluvit a hledat kompromis. Někdy je to hledání dlouhé, bolestné a neskýtá líbivý pohled. Ale zkusme se podívat do nitra svých rodin, jak to někdy bolí, než se domluvíme. A to se máme rádi!
Já se ptal záměrně, protože z mého čistě laického úhlu pohledu coby řadového občana této země, mi bylo už koncem března jasné, že vláda v rámci opatření a toho, co vše deklarovala, že „je zajištěné,“ „k dispozici,“… apod. si několikrát naběhla. Neříkala pravdu. Manipulace, lži a kamenné výrazy ve tvářích, že „to je v pořádku.“ Neměla by sama odstoupit? Inteligentní a slušní lidé by se takto měli zachovat. A to už ani nemluvím o etice zdvořilé omluvy …
Tento konkrétní příklad ukazuje, že lidé se stmelili a byli schopni okamžitě jednat, navzdory zmatečným krokům vlády, která například přikázala nosit roušky, ale nikde nebylo možno je sehnat! Byla jsem svědkem mimořádné ochoty mladých lidí pomáhat starším třeba při obstarání nákupů. Jednotlivci i firmy vymýšleli, a vyvíjeli ochranné pomůcky. Vláda předváděla chaos, zatímco lidé se chovali úžasně a velmi zodpovědně. Nikdo neví, proč vláda nakupovala draze pomůcky od svých kamarádů. Proč jí blízcí podnikatelé, například pan Šimáně, mohli otevřít své hobby-markety, zatímco ostatní obchody musely být zavřené. Proč je tak strašný zmatek ve školách. Proč se vláda klaní čínským letadlům se zbožím, za které jsme normálně zaplatili. Proč některé laboratoře testovat nesměly, zatímco premiérova laboratoř za drahé peníze testovala ... atd. Ten výčet je bez konce. Vláda by měla odstoupit, ale sama to neudělá. U moci ji drží komunisté a s těmi má ve Sněmovně většinu.
Žijeme opravdu v demokratické zemi? Přijde vám v pořádku, že např. OSVČ platí nemalé částky na sociálním a zdravotním pojištění a ve finále, když je lidově řečeno „průser,“ tak krachují, nemají žádný příjem, z čeho zaplatit pronájmy, zaměstnance… atd. a vláda se o ně začne zajímat pomalu až na konci krizového období?! Tohle je přeci zcela nerovný přístup a diskriminace. A to je pouze jeden příklad.
Žijeme v demokratické zemi, ale některé signály jsou varovné a demokratický systém ohrožují: prezident, který zpochybňuje bezpečnostní služby své země, premiér, který je největším podnikatelem v zemi a má v hrsti spoustu malých firem, které jsou na jeho podnicích v potravinářském a chemickém odvětví zcela závislé. Velkou část médií vlastní premiér. Tím je zrušena jejich svoboda a nezávislost. Tlak na nezávislé OSVČ roste: EET, jedna kontrola za druhou, likvidační sankce. Z ekonomického pohledu jsou OSVČ v nynější krizi nejzranitelnější a pomoc vlády je nedostatečná a přichází zbytečně pozdě. To se velmi negativně projeví v blízké budoucnosti. Mnoho z těchto lidí přijde práci, o radost ze života o naději. To je neodpustitelné!
Neříkejte, že jste za celou svoji kariéru ještě ani jednou nechtěla doslova prásknout do stolu a zakřičet: Teď už toho mám vážně dost, končím!?
Chtěla. Nebylo to často, za 22 let bych napočítala snad desítku takových momentů. Ale když jsem se zklidnila, zjistila jsem, že mě to stále baví, že výhry jdou ruku v ruce s prohrami, a že bouchnutí do stolu ještě nikdy věci nevyřešilo. Čím jsem starší, tím více si považuji těch, kteří udrží nervy na uzdě a jsou schopni se povznést nad otravné hlouposti a malichernosti. V životě i v politice jde o hodně a času je málo. Aby za námi něco zbylo, než budeme muset „vrátit vstupenku“.
Někde jsem zaregistroval, že všichni členové vlády a poslanci v Bulharsku věnovali své platy zdravotníkům. Bez ohledu na to, zda je to fakt, nebo tzv. fejk. Není tohle příklad hodný následování? Je to reálné? Jen bych, pravda, byl originálnější, neopakoval se a ty platy bych rozeslal popelářům, uklízečkám ve zdravotních a sociálních zařízeních… atd.
Jako poslanci jsme si již v minulosti platy snižovali, není to novinka. Od vypuknutí pandemie našla většina z nás způsob, jak rychle pomoci. Já jsem se zapojila do sbírky na pomoc hudebníkům a lidem v kultuře, protože i oni zůstali ze dne na den bez peněz. Také jsem nakupovala materiál na šití roušek, přispívali jsme zdravotníkům pomocí charitativních koncertů České filharmonie. Podobně pomáhali i ostatní poslanci. Nemluvím za všechny, ale i v médiích se zmínky o pomoci poslanců objevily.
Prostředí vrcholové politiky není rozhodně prostředím pozitivním. Jak to děláte, že jste se z toho všeho ještě nezbláznila?
Ráda se směju, i když mě považují za vážnou. Vyhledávám společnost rodiny a přátel, společně se díváme na filmy, nebo uklízím a vařím, abych fyzickou únavou zdolala nalomenou psychiku. Jde to docela dobře.
Která dáma v oblasti politiky z celosvětového hlediska je pro vás nejinspirativnější?
Určitě bych zmínila královnu Alžbětu, ale ona není přesně ze světa politiky. Je nad ní. Každopádně obdivuji Margaret Thatcherovou, ale často myslím i na ženy skryté za zády svých manželů, světových politiků. Obdivovala jsem Barbaru Bushovou i její snachu Lauru Bushovou. Mimořádná byla Golda Meirová, izraelská předsedkyně vlády.
Dávat a ukazovat naději je podle vás povinností politiků. Upřímně, kromě pár výjimek, jež ale nejsou mediálně protěžované, kdo z těch, co se ustavičně točí na obrazovkách, dal podle Vás naposledy zřetelnou naději směrem k našemu národu?
Pokud budu hovořit čistě za svou osobu, tak z těch, kteří se točí na obrazovkách, mi nejvíce pomáhají lidé, kteří by řekli, že politiky nejsou. Ale přemýšlejí o společnosti komplexně, jsou schopni dívat se dopředu a umí vysvětlit mnoho složitých jevů. Například profesor Cyril Höschl, hosté Daniela Stacha v ČT a další. Vyjmenovat všechny nemůžu. Závidím Britům královnu Alžbětu. Když jsem slyšela její nedávný projev k národu v těžké chvíli a porovnala ho s řečí našeho prezidenta, bylo to smutné. Od něj ani od členů vlády naději nečekám. Ale je tu spousta báječných lidí všech profesí, kteří jsou nadějí, že půjdeme jako země solidní cestou a budeme mít respekt i za hranicemi.
To, že jste milovnicí knih, je myslím, všeobecně známo, stejně jako fakt, že jste měla 15 let vlastní knihkupectví. Máte v tuto chvíli nějakou rozečtenou?
Mám už pár let takový nešvar. Na nočním stolku mám několik knížek a každý večer vybírám dle nálady. Teď tam je tato hromádka: průvodce tajemnými kouty Paříže, životopis Gustava Mahlera, korespondence Boženy Němcové, Život na Hradčanech od Jiřího Anderleho a knížka kreseb Jiřího Slívy.
Která kniha je pro vás osobně absolutně „top,“ dosud nepřekonaná?
Nepřekonaná? To si netroufám říci. Ale nedoceněnou říct umím: Jan Zábrana: Celý život. Deníkové záznamy spisovatele, básníka a překladatele by měl číst každý, kdo chce poznat podstatu komunistické totality v naší zemi. Tato kniha by měla patřit mezi povinnou četbu.
Co vás za každé okolnosti dokáže pohladit po duši?
Když přijedou děti, přijdou přátelé, sedíme spolu u stolu, navařím spoustu dobrot a povídáme si u vína dlouho do noci. To ožiju. Nebo v květinářství, kde pro mě platí heslo „Všeho moc neškodí“.
Pokud se nemýlím, tak příští rok oslavíte s manželem Vladimírem rovné půlstoletí od okamžiku, kdy jste se seznámili. Po 50 letech života se musíte znát důkladně, co na něm stále obdivujete?
Kdyby neuplynulo těch 50 let, řekla bych, že je stejný. Je klidný (až na momenty u zpráv v televizi nebo rádiu), přátelský, zcela nesobecký. Rozumí všem technickým věcem, vyřezává již druhý úžasný Betlém pro naše vnuky a je podporou pro každého v rodině i mezi přáteli. Kdyby tolik času nepromarnil u počítače, byl by dokonalý.
Pokud by vám manžel zcela vážně řekl, abyste se na politiku už vykašlala a zůstala s ním doma, abyste si společně užívali života, poslechla byste ho?
Vzhledem k tomu, že mi nikdy v ničem nebránil a v politické kariéře mě vždy bezvýhradně podporoval. Nicméně pokud by opravdu s takovou výzvou přišel, věděla bych, že je to vážné. Vyhověla bych jeho prosbě bez váhání! A vůbec bych nelitovala, nevnímala to jako ztrátu nebo křivdu.
Říká se: Co tě nezabije, to tě posílí. Už je to 32 let, co jste procházela ne příliš záviděníhodným obdobím, lékaři vám tenkrát nedávali velkou naději na přežití a vy jste to zvládla. Jakým způsobem vás tato životní etapa posílila?
Jsem hluboce vděčná, že žiju dál a naplno. Nemyslím na nemoc, nenechám se svazovat strachem, že se může vrátit. O sebe se nebojím. Ale o to víc panikařím, když jde o mé drahé. Křehkost života jsem poznala, ten vlásek je pevný i tenký zároveň. Hlavní je, moc toho v životě nepromarnit a z chyb se nehroutit. Mít rád sebe a lidi kolem sebe. A nebrat se moc vážně.
Stále u sebe nosíte fotky svých vnoučat, na které se díváte v situacích, kdy už vám zasedání nebo názory jiných politických kolegů tzv. lezou na mozek?
Ano, ty fotky mám v deskách, které si nosím do Sněmovny. Přibývá jich, jak děti rostou a já když si je prohlížím, si nejen ulevím od stresu, ale vždy si říkám, že se nesmím rouhat a stěžovat si. Jsme zdraví, máme se rádi. Tak co bych chtěla víc?
Děkujeme za rozhovor, velmi si vážíme, že jste nám právě nyní věnovala svůj drahocenný čas.
Já děkuji vám.
Text: Lubomír Nečas, květen 2020 Foto: archiv pí. M. Němcové, Auf-layout: STYLEnew.cz