27.07.2024 má svátek: Věroslav
Luboš na této své, v pořadí již 21 knize, jak nám prozradil, pracoval téměř 5 let a další rok trvalo, než se takříkajíc zhmotnila a po všech potřebných procesech konečně spatřila světlo světa. „Víte, co je na tomto procesu úžasné a pro mne fascinující? Že přijde den, kdy hmatatelně ve svých rukách držíte tu svou knížku! Myslím, že takto to má každý autor. Pokud ale budu hovořit čistě za sebe, i když žijeme ve světě, která disponuje rozličnými technologiemi, kdy jsou knihy k mání i v elektronické podobě, není nad to, když čtenář drží opravdovou knihu v rukách,“ tvrdí Luboš.
Nikdo z nás neví, jak to vypadá za onou branou, kterou jednoho dne překročíme a z tohoto pozemského bytí vstoupíme do bytí v jiné dimenzi. Existuje opravdu nesmrtelnost? Jsme, my lidé nesmrtelní?
Bez diskuse. Nejsem vědec, nejsem neurochirurg, ani vášnivý badatel v oblasti kvantové fyziky, jsem obyčejný člověk stejně jako každý jiný a zajímám se o to, co mne zajímá. A právě na základě osobních prožitků a zážitků jsem se pustil před lety do tohoto tématu. Zastávám názor, že každá lidská bytost je součástí nesmrtelnosti. Někteří nebudou souhlasit, ale to jen proto, že ještě neměli a třeba v průběhu tohoto svého pozemského života ani nebudou mít příležitost si věci takříkajíc mezi nebem a zemí na vlastní kůži prožít. Já o nich hovořím a píši i na základě toho, že jsem se jich v průběhu svého života měl příležitost několikrát dotknout. Prožít je. Proto s jistotou a skálopevným přesvědčením sebe sama můžu tvrdit, že nesmrtelnost existuje. Každý z nás má duši a ta sama o sobě, byť je neuchopitelná, jelikož se jedná o energii, je součástí něčeho podstatně většího – nekonečna a nesmrtelnosti.
Jak jste rozpoznal, že dotyční lidé, z jejichž příběhů je tato vaše novinka sestavena, hovoří pravdu?
Pokud hovoříte s jakýmkoli člověkem tváří v tvář, protože nejste robot, tak třeba už jen blízkost dané osoby ve vás nějakým způsobem spustí energetické vibrace. S těmi můžete zcela splynout, je Vám v jeho blízkosti příjemně, máte radost, že s ním v danou chvíli hovoříte anebo je emoční reakce zcela opačná. Po letitých zkušenostech jsem se ale k tomuto samozřejmě musel dopracovat, abych takříkajíc jen nevedl rozhovor, tečka, mám splněno, odevzdám. Pokud budu tímto způsobem přistupovat k této disciplíně, tvrdí se, že nejtěžší z hlediska žurnalistiky, pak je lepší jít, řekněme, do fabriky leštit kliky. Jenže dotyčný si to musí přiznat, že to tak je! A co se týká zpovídaných respondentů do této knížky, pokud bych u některého rozpoznal, že mi u něj něco nehraje, nesedí, vycítil bych vnitřně, že si například vymýšlí, poděkoval bych mu a tím to hasne. Příběhu bych se dál nevěnoval. Nicméně jsem v případě těchto lidí viděl jejich reakce v průběhu zpovídání, viděl jsem jejich emoce, a to byl pro mě neklamný důkaz skutečnosti toho, co vyprávějí. Radost, slzy dojetí i smutku, naprosté vnitřního odevzdání, smíření se s daným prožitkem, aniž by to dotyčný mohl jakkoli rozumově ovlivnit …atd.
Který z příběhů byl pro vás, Luboši, nejsilnější?
V danou chvíli vždy ten, na němž jsem pracoval. Čili logicky všechny. Nechci a nebudu z těch 12 příběhů vybírat jen jeden, protože každý z nich je nejsilnější. Každý z nich má své místo v této knížce. Pokud bych byl takříkajíc samožer, teď bych vám zřejmě odpověděl, že je to ten příběh, jehož jsem byl součástí a měl jsem příležitost pohlédnout do očí člověku, který z tohoto světa za pár hodin odešel. Ale nebudu to dělat, protože by to bylo velmi nefér.
Dotyční, když se po prožití klinické smrti vrátili zpátky, tedy bylo jim umožněno zde dál žít, jsou něčím charakterističtí?
Krásná otázka, díky za ni. Ano, všichni jsou jiní, protože prošli vnitřní proměnou. Ten prožitek jim totiž otevřel oči. Nikdo z nich od toho momentu návratu zpátky sem, nemá strach! Což je de facto alfa a omega všeho. Žijeme v jakési iluzi toho, že smrt člověka je něco tragického, silně negativně podbarveného, ale … Z úhlu pohledu nedokonalé bytosti, což jsme svým způsobem všichni, a na základě zažitých, řekněme předsudků, jež nám byli a stále ještě, bohužel, jsou předkládány, je smrt vnímána jako negativum. Jako něco ošklivého, pro mnohé odpudivého. Nejsem bezcitný, samozřejmě mě odchod kohokoli mne blízkého vnitřně zasáhne, v danou chvíli zraní, brečím – to jsou automatické emoční reakce, protože nikdo z nás není robot. Na druhou stranu je ale důležité vědět, že NIKDO, ŽÁDNÝ ČLOVĚK nebude v tomto pozemském světě navěky a logicky přijde den, kdy zde ´odloží´ svůj fyzický obal, tedy tělo a přechází jinam. A ten okamžik onoho přechodu je zcela individuální a duše každého člověka si sama řekne, kdy už ji to „tady“ nebaví a odejde. Je to JEJÍ ČISTĚ OSOBNÍ ROZHODNUTÍ.
A jak je tedy možné, že lidé v těchto příbězích, se vrátili zpátky?
To je ale něco zcela odlišného! V případě lidí, kteří dostali a dostávají tu možnost podívat se na „druhý břeh“, jde o záležitost, kterou ve valné většině případů vyvolává klinická smrt. Nikoli ta klasická. A už vůbec ne rozhodnutí duše „teď skončit svou pouť v úrovni pozemského bytí“! No a do stavu klinické smrti se člověk dostává následkem zranění nebo silné reakce fyzického těla na nemoc, prodělávané onemocnění …atd. Z duchovního hlediska je to ovšem záměr, protože právě daná osoba si tímto prožitkem musí v danou chvíli projít, aby otevřela ty oči. Už je připravena na to, aby začala tady na Zemi plnit svůj životní úkol, a tak je jí dopřán tento úžasný zážitek. Nikoli přes klasickou formu úmrtí, nýbrž přes či prostřednictvím prožitku klinické smrti.
Zmínil jste, což mne zaujalo, že jste měl možnost pohlédnout do očí člověku, který umíral. Bylo to těžké?
Záleží na úhlu pohledu. V danou chvíli, protože jsem to věděl, intuitivně jsem dopředu v tentýž den vycítil, že onen člověk „dnes“ odejde na druhý břeh, bylo nejtěžší před ním zachovat naprostý klid. Lomcují ve vás rozličné emoce, ale vy víte, že „s tím“ absolutně nic nemůžete udělat. Jeho duše se tak rozhodla, a i kdyby se povolaly největší lékařské kapacity ze všech špičkových klinik na světě, nezměnily by to! Nezmění to NIKDO. Je to tak dané a tečka. Čili záleží na vás, jak se k tomu v danou chvíli postavíte. Máte na výběr a rozhodnutí je opět čistě a jen na vás. Na nikom jiném! Buď propadnete panice, zoufalství, strachu, budete lkát, ronit krokodýlí slzy nebo zachováte v rámci daných okolností a svých možností chladnou hlavu, klid ve svém nitru a smíříte se s nevyhnutelností toho, co se před vámi odehrává. A ruku na srdce, co si myslíte, že je lepší pro toho dotyčného, který před vámi pozvolna začíná přecházet na druhý břeh? Vidět vás v hysterickém stavu, cítit, jak ho křečovitě držíte za ruku a nehodláte pustit nebo v klidu, míru a lásce? Vyberte si sami.
Co by vám právě ve spojitosti s „Příběhy z druhého břehu“ udělalo radost?
Pokud alespoň jednomu ze čtenářů – i když vím, že jich bude mnohem víc! – dojde, že pojem smrt není ničím jiným, než „strašidýlkem“, které vymyslel člověk a nejedná se o žádný konec. Ono samo o sobě to slovo je silně negativní, chápu, proto také raději užívám konstatování: Přechází na druhý břeh. Každopádně to „strašidýlko“ mají v sobě lidé podprahově přisáté natolik, že je třeba ho zcela pustit. Začít si ho nevšímat, zcela ignorovat, protože v uvědomění si, že jednoho dne tady zanecháme „jen“ své fyzické tělo, ale v podstatě stvoření a nekonečna to nejsilnější a nejkrásnější, tedy duše přechází zpátky domů, není nejmenší důvod ke strachu, obavám, ale naopak k těšení se na další dobrodružství! A mnohem, mnohem úžasnější, krásnější a emotivnější.
Nechcete právě o tom napsat další knížku? Povzbudit lidi, aby se oprostili právě od tohoto šíleného paradigmatu – strachu ze smrti?
Já bych, s dovolením, odpověď na tuto vaši otázku nechal zahalenou jakoby oparem tajemství. Lidi přece tajemství milují, ne?
Děkuji za rozhovor.
A já děkuji vám za, myslím, příjemné posezení a popovídání si. Díky!
…A ZDE SI MŮŽETE Z POHODLÍ DOMOVA KNIHU OBJEDNAT, KOUPIT a čekat, až u Vašich dveří zazvoní doručovatel s tím, že Vám veze VAŠE PŘÍBĚHY Z DRUHÉHO BŘEHU:
https://www.knizniklub.cz/knihy/495636-pribehy-z-druheho-brehu.html
https://www.booktook.cz/p/pribehy-z-druheho-brehu/#tab-02
A protože se snažíme přinášet Vám – našim věrným čtenářkám a čtenářům radost, pokud náš e-časopis sledujete a budete nadále sledovat, příští týden se můžete těšit na SOUTĚŽ o „Příběhy z druhého břehu“, kterou již nyní připravujeme ve spolupráci s Euromedia Group a jejich knižní sekcí a značkou Pragma!
Text: Dagmar Hájková, Foto/Auf-design photo: archiv LN, STYLEnew.cz
