26.04.2024 má svátek: Oto
Jak se vypořádají s nečekanou svobodou dva teenageři, jejichž rodiče se vydali na plavbu jachtou po oceánu? Co udělá odloučení s dosud perfektně fungující rodinou? A co když do tohoto rodinného „testu“ vstoupí další, nečekaně dramatická událost? Na tyto otázky hledá odpovědi ve svém druhém celovečerním filmu talentovaný režisér Olmo Omerzu.
V únoru míří do kin český film, který je mimořádný už jen tím, jakou cestu zvolil. Ještě než se vydal do distribuce, úspěšně obkroužil několik prestižních zahraničních festivalů. Velký ohlas vzbudil na festivalu ve španělském San Sebastianu, z Tokia si dokonce přivezl Hlavní cenu za umělecký přínos (mimochodem, posledním českým filmem, který se na tomto festivalu uváděl, byl Kolja).
„Rodinný film je podle mě existenciální dobrodružný příběh. To pravé dobrodružství přitom paradoxně nezažívají rodiče při plavbě po moři, ale jejich děti mezi čtyřmi stěnami pražského bytu. Myslím si, že k tomu abyste zažili něco výjimečného nebo vyřešili své problémy, není potřeba cestovat nikam daleko,“ říká o svém filmu režisér Omerzu. Skrývá se v tom silná dávka ironie, které si všímá velmi pozitivní recenze v asi nejprestižnějším filmovém magazínu Variety. „Publikum, které si libuje v ironii, si tuhle elegantní a překvapivou kombinaci černé komedie a silného dramatu náramně užije,“ píše se v recenzi časopisu Variety.
FILM POHLEDEM TEREZY POKORNÉRODINNÝ FILM
KONEČNĚ, řekla bych a dokonce i zvolala, kdyby to někdo po mě chtěl.
Velké české kino, velký silný film, byť se před vámi odvíjí zcela komorní, chvílemi až minimalistický, avšak o to autentičtější, příběh. Příběh, bohatý na nepředpokládané zvraty, příběh, který mluví snad všemi jazyky naší Planety, příběh, který se může odehrát (a také se odehrává) ve spoustě zemí a v nás všech. Tedy alespoň jeho určité části, neb všichni jsme byli dětmi, které se rozkoukávají, hledají a zkoumají, mnozí jsme rodiči s nikdy nekončícími zodpovědnostmi a všichni je musíme někdy pustit. Proto má film takové krásné ohlasy. Jsou v něm momenty, se kterými se může ztotožnit snad každý člověk.
Jazyk, který režisér Olmo Omerzu, ke svému vyprávění zvolil, je jazykem duše. Mnohé není vyřčeno a přesto zcela prezentní a jasné. Jeho herci jsou brilantní, autentičtí, realističtí a to naprosto všichni. Ať už „staří“ bardi, či ti, kteří svoji malou zkušenost před filmovou kamerou už mají, nebo ten, kdo před ní stojí úplně poprvé. Každé nadechnutí je přesné, každý pohled má své místo, důvod a podstatu. Ani jeden z protagonistů nic „nehraje“, všichni svoji postavu žijí. Tak to vypadá, tak to působí, tak to má být, ale ne vždy je. Tady ano, tady je vidět, že pan režisér, své herce umí vést, umí získat to, co ke svému příběhu potřebuje a to dokonce i od představitele psího, který je vskutku jedinečný. Jeho výkon může lehce konkurovat Tomu Hanksovi ve filmu Trosečník.
Rodinný film je radostí pro milovníky silných příběhů a o to větší, že můžeme být pyšní, že se jedná o náš film s našimi hvězdami a našimi tvůrci. Pan režisér se k nim řadí také , protože to tak cítí, prožívá a žije.
Takže – nový český film je v kinech a rozhodně stojí za to ho vidět, prožít ho. Je radostí a zážitkem pro svoji hloubku a opravdovost.
Alespoň pro mě takovým byl.
