27.07.2024 má svátek: Věroslav
Dalibore, podařilo se mi vypátrat, že Brendan Fraser, který přijal vaši nabídku a hraje v „Dimenzi“, prodělal dvě klinické smrti. Jednou se téměř utopil, podruhé, shodou okolností při natáčení snímku „Mumie“, který ho celosvětově proslavil snad nejvíce, ve scéně, kdy ho oběsili, prodělal zástavu srdce! Oba tyto zlomové životní okamžiky přežil. Řekl bych, že jste se spolu museli potkat. Nemám pravdu?
Když mi v roce 2013 přišlo vnuknutí napsat podle knihy Krušnohorské proroctví a Za oponou noci scénář k filmu, kterému jsem dal název Dimenze, tak po jeho napsání jsem doma jako by nic prohodil: „Nevím proč, ale cítím, že v tom bude hrát nějaký herec z USA. To téma je globální.“ Za dva roky se to opravdu stalo.Ale musel jsem být ochotný točit film tak, že jsem všechny herce neměl, a tak jsem točil jen protistrany. No, a věřil, že se to nakonec povede. Nakonec se po devíti měsících od první klapky podařilo herce ze Spojených států skutečně obsadit. Ze třiceti možných jmen, co mi z Los Angeles přišly, mi na tom seznamu, konkrétně tedy papíru, který jsem si vytiskl, doslova svítilo jméno:Brendan Fraser. Až když dorazil do Prahy, tak mi prozradil, že prodělal taky dva výlety za oponu. Čili asi máte pravdu, protože náhody neexistují.
Prožitky s přechodem na druhý břeh nebo, řekněme, do jiné dimenze máte s Brendanem tedy společné. V šesti letech jste prodělal první klinickou smrt, také jste se málem utopil, podruhé jste byl na druhý břeh „pozván“ v 18 letech, kdy vám prasklo slepé střevo a vaše duše si tzv. opět na chvíli odkráčela mimo vaše fyzické tělo. Který z těchto dvou prožitků vás bolel víc? Fyzicky a pak duševně?
U obou zážitků musím zdůraznit, že jsem v danou chvíli toho prožitku – jak prvního, tak i podruhé, měl starost ne o sebe, ale o emoce svých blízkých, pokud má tělesná schránka nezvládne zpět přitáhnout duši. A to přehlušilo úplně všechno. Cítím, že právě toto bylo důvodem, proč jsem byl navrácen zpět. První zážitek byla minuta bez dechu a zástavy srdce. Byl to „krátký“ výlet do světla a nahlédnutí za oponu. Ten druhý trval pět minut pozemského času, ale na druhé straně to byla celá věčnost a natolik jsem se na druhé straně zabydlel, že jsem ani nepočítal s návratem. Bylo to trochu překvápko, když vám hlavní architekt všeho řekne: „Tvůj čas ještě nenastal“ a naloží vám u toho úkoly, které je třeba na Zemi udělat. Pak ty zdánlivě iracionální věci začnete jako správce této myšlenky realizovat a začnou se dít věci mezi nebem a Zemí.
Zázraky? Nebo tedy alespoň tímto slovem mnozí označují řadu věcí, které se jim v životě odehrávají…
Pro někoho rozhodně zázrak. Většina lidí tyto jevy ze své mysli vytěsňuje, protože pro ně nemají vysvětlení. Když se vám však „podivnosti“ respektive zázraky dějí doslova jako na běžícím pásu, začnete to chápat, uvědomíte si, že bez toho realita nemůže fungovat.
Vedle Brendana diváci ve filmu uvidí i Marciu Cross. Tu se vám podařilo získat jak?
V původním scénáři ani knize tato postava nebyla a není. Ale jak jsem na podzim 2014 spustil natáčení, tak na jaře 2015 mecenáš přišel s nápadem přetočit postavu, kterou ztvárnil Bolek Polívka. Řekl jsem: „To nemůžeš. To prostě nejde. Ale šlo by dopsat postavu do celého příběhu, která by byla ženským elementem k Bolkovi.“ To bylo schváleno, a tak jsem kreativně a interaktivně vstoupil do scénáře. Ovšem vyvstala otázka, kdo tu roli bude hrát. Dlouho se jednalo s představitelkou Moniky z kultovního seriálu Přátelé (herečka Courteney Cox, pozn. aut.), ale nakonec až v červenci 2015 se oslovila Marcia Cross. Měla to přes svého guru. Neváhala ani minutu podpořit debut režiséra, který zprostředkovává stylizovaný příběh svého druhého výletu za oponu. Točil jsem s ní v srpnu 2015. Stejně jako na Brendona jsem na ni měl jeden filmovací den, což pro mě znamenalo zvýšenou logistiku při natáčení.
Ale ve finále to určitě stálo za to, ne?
Rozhodně to za to stálo. Velká zkušenost. Tyto skutečné celebrity si na nic nehrají. Nemají potřebu. Má odpovědnost směrem k nim byla - když se mecenáš rozhodl nepochopitelně po jejich účasti nenatáčet dál a film skončil nedotočený, ale materiál mi zůstal - příběh zkrátka dotočit, i když na to nebyly finance. Stál přede mnou ještě těžší úkol, jak film dokončit a najít v nedotočeném materiálu nový příběh. Nakonec jsem do příběhu dopsal jednu ženskou postavu, ale tři roky hledal, kdo postavu ztvární. Nakonec jsem našel skvělou herečku na Slovensku. Dominiku Morávkovou. Nebýt její účasti, film by se mi nepodařilo dokončit, tak jak měl být. Dominika svým přístupem převyšuje většinu herců v bývalém Československu. Film jsem s Dominikou dotočil v létě 2019 a pak přišla agenda C19, tak jsem premiéru odsunul na letošní rok.
Říká se: Přej a bude ti přáno, Dej a bude ti dáno. Rčení, kterými se poměrně často chvástají „hvězdy,“ aby jejich mediální obraz byl „co nejlepší“. I když skutečnost je mnohdy absolutně obrácená. Když pak veřejně pustíte do světa informaci, že máte ve svém filmu tyto dvě americké hvězdy, v reálu vás za tuto „troufalost“ asi mnozí tuzemští režiséři nebudou plácat po ramenou. To bude závist pracovat na plné obrátky. Nemám pravdu?
Vybavuji si jednoho režiséra, který absolutně nechápal, jak se to vůbec mohlo stát, že to je asi chyba v Matrixu. Úplně to chyba nebyla. Jen jsem pro výrobu filmu použil spíš svou praxi z banky, kde jsem v jednom člověku vybudoval obchod, který za 10 let činil 1,5 miliardy korun ročního obratu a 40 milionů čistého zisku! Cvičný film jsem si na radu Miloše Formana udělal ještě v bance, kde jsem si osahal výrobní procesy a s tím vyplývající úskalí. Jak říkal Miloš: „Natoč to s ochotníky, vymysli si vše, co tě napadne, zkaz si to, protože to bude tvá nejlepší škola.A pak budeš točit s Hollywoodem!“ Měl svatou pravdu. Při výrobě jsem potkal několik režisérů, kteří potřebovali poradit nebo svůj finální projekt prodat. Jak říkal jeden můj dobrý známý „Není problém cokoliv vyrobit, problém je to prodat.“ Film Dimenze má od počátku velmi specifickou skupinu diváků, která je rozložená v čase na 50 let, takže to není zrovna malá skupina diváků. Byť v okamžiku, kdy s tímto filmem pojedu po kinech se bude zdát, že je nepočetná. Samozřejmě jsme v ČR a zde jak známo řádí „Nesmrtelná teta“. Někteří by si závistí uhryzali loket, ale ani jeden by nebyl ochoten projekt tlačit v jednom člověku 9 let k jeho premiéře.
Dalibore, jak byste Dimenzi popsal jednou větou?
Vaše emoce, které v životě vygenerujete, předurčují vaše další TEĎ v TEĎ i budoucí životy.
Díky tomu, co jste prožil, se vám život de facto otočil naruby, i když jste o tom do svých 35 let s nikým nemluvil. Proč?
Do 35 let jsem nemluvil o své první klinické smrti. O druhé se všeobecně vědělo v mém okolí, ale co se mi začalo ještě víc dít, jsem si nechával pro sebe.
Dalibore, prozradíte, prosím, kdo byl vůbec tím prvním člověkem, kterému jste se svěřil s tím, že máte tyto ne zcela běžné schopnosti?
Bylo to v roce 1990 a tím dotyčným byl můj učitel mystiky František Hrazdíra. I z toho důvodu jsem dal hlavní postavě v Dimenzi jméno František. Setkání s ním mě silně ovlivnilo. Byl to velký hledač pravdy a v té době měl naprosto neuvěřitelnou knihovnu. Knihy mi půjčoval a pak jsme spolu vždy probírali, jestli byl autor v rovnováze mezi srdcem a rozumem, nebo byl v srdci či jen v konstruktu rozumu. Píšu o něm v knize Krušnohorské proroctví a pak i v duchovní detektivce Brána, která co nevidět vychází.
Víte, co nevědí jiní – jaké to je? Jak byste tento fakt, kterým jste obdařen, popsal „obyčejnému“ člověku? Čímž samozřejmě nepopírám, že také nejste obyčejný smrtelník…
Klinickou smrtí mi byla vyndána bezpečnostní pojistka „Strach ze smrti“. Strach hodně ovlivňuje, jak vnímáme realitu. Lidi ovládaní strachem hledí raději do vytvořené iluze, kterou si pomyslně vykreslují v barvách, které jim vyhovují. Tím ale sami sebe uvězní ve světě křivých zrcadel. Když se zbaví strachu, mohou bez iluze pohledět, jak svět v principu funguje a mohou uvidět opravdu hodně daleko, protože pochopí, že vzdálenost je jen relativní pojem. Snažím se žít obyčejný život, ale když někdo přijde, poradím mu. Ovšem lidé většinou nechtějí slyšet a chtějí jen utvrdit ve svém zaběhnutém „matrixovém“ programu. Někteří si dávají dobrovolně hodně koleček navíc!
Dalším vaším „darem“ je taková, opět pro nezasvěcené či ještě úplně duchovně nevyspělé jedince, zvláštnost, z níž někoho může až jímat hrůza. Podáte si ruku s člověkem a víte, kdy zemře. Dá se s tímto tzv. svobodně fungovat? Není to i pro vás samotného vnitřně ubližující či frustrující, protože chápu, že tyto záležitosti se lidem neříkají lehce. Datum odchodu na druhý břeh není totéž jako zpráva o výhře jackpotu…
De facto vidíte, jak se vám Matrix skládá před očima. Časová vzdálenost je celkem relativní. Je to proud nekonečných emocí, které na vás doslova tečou. Dlouho mi však trvalo, abych správně uchopil, do čeho mohu vstupovat a do čeho ne, protože v každém případě musíte ctít svobodnou vůli. Když vnitřně uchopíte princip Vesmíru, tedy, že vše je jen energie a vibrace, začne vše dávat velký smysl. Nakonec zjistíte, že všichni jsme mocné bytosti, jen nás brzdí strach. A strach ze smrti je jeden z největších strachů. Ten funguje jako rušička na naše schopnosti. Jsme mocné emoční bytosti, kterým je dána spiritualita. Ta je nad vším, nad všemi náboženstvími. Když to pochopíte, tak náboženství začnete chápat spíš jako invalidní vozíky.
Běží mi hlavou, že všechno to, co jste dosud udělal, vytvořil, čím si procházíte, čím jste si musel projít … - je spojeno s čísly. Nechci říkat přímo s numerologií, protože u vás to jde ještě trochu dál. Každopádně, vy máte fotogenickou paměť? Pokud ne, jak jinak mi vysvětlíte, že si pamatujete přesná data, a navíc i dny, ke kterým patří?
Můj praděda František Hortenský měl fotogenickou paměť. Tiskl obroditelům na Slovensku knihy. Knihy četl tak, že je „jen“ listoval! Tak zřejmě výbava do mé DNA, že si pamatuji od dětství téměř vše. Pokud si totiž k danému obrazu zapamatuje emoci, obraz se vám lépe zapamatuje a následně se vám tím vše opět vybaví.
.jpg)
Existuje pouze TADY a TEĎ, z čehož jste vytvořil jasnou a stručnou teorii „TEĎ V TEĎ“. Minulost byla, budoucnost bude, ale to nejpodstatnější se stejně vždy a po celou dobu existence života odehrává výlučně v TADY a TEĎ. Čím si vysvětlujete, že většina lidí se de facto na tuto neměnnou pravdu nedokáže „napojit“?
Lidé se od útlého dětství neučí být v přítomnosti a neučí se pracovat s emocemi. Nikdo vás v dětství ani následně ve školene učí, že to jsou právě emoce, které vytváří realitu kolem nás. Spíš se ládujeme encyklopedickými znalostmi. Učíme se v nich soupeřit, místo abychom kreativně tvořili a spolupracovali. Je to tady jeden velký festival nesešlapaného ega. Ještě je před námi hodně práce! Zatím kultivujeme zevnějšek, to je vidět a je to hmatatelné, je třeba začít v rovnováze kultivovat i sami sebe uvnitř. Lidé se naučili hnát za hmotou a postavením. Nechají si do sebe nacpat zavirovaný program, že „tohle“ je to pravé ořechové. Na konci cesty budou překvapeni, že na „tohle“ se ve skutečnosti na planetě Zemi vůbec nehraje a žili tak prázdné dny nenaplněné radostí. Jsme tu od toho, abychom si užívali obyčejných věcí, byli šťastni a využili své kreativity k šíření života do Vesmíru. Planeta je plná hojnosti pro všechny, jen někteří si z toho udělali zahrádku pro sebe. Uživit ego boháčů – na to nestačí ani dvacet Slunečních soustav.
Spousta lidí vám ovšem může argumentovat tím, že má krásné vzpomínky a nechce o ně přijít. Díky vzpomínkám se vracíme do minulosti, a naopak svými sny si „kreslíme“ budoucnost – to je správně nebo špatně v kontextu onoho „Tady v teď“?
Žít v přítomném čase a dělat věci, jak nejlépe dovedu, neubližovat a nemanipulovat druhým či druhými a nedělat si žádné domněnky – to je oč tu běží! Lidé jsou zaběhané emoční programy a některé programy se dědí i na 100 až 1000 generací. Všechny emoce nám budou na konci promítnuty! A to i s dopady. Pak pokračujeme. Jak se zbavit starých programů a žít tady a teď? Všichni máme zvoneček. Daimonión. Vnitřní hlas. Ten vždy zazvoní, když děláme nebo se právě chystáme udělat něco špatně. Stačí jen naslouchat. Důležité je dělat věci, které nás naplňují a činí nám radost. Vše ostatní přijde samo, protože to máme pod nosem.
Na závěr bych si vás dovolil požádat, zda můžete prozradit alespoň něco z toho, co nás čeká a nemine? Naši republiku v kontextu toho, co se nyní odehrává …
Přes tvrdé zkoušky dojdou lidé k systému, kdy si kompletně o všech věcech a záležitostech budou rozhodovat společně bez nutnosti delegovat svou rozhodovací moc na kohokoli jiného. Proto se ona temná strana snaží, aby se to nestalo. Ví to lépe než světlá, že už to dávno můžeme chtít! V Československu je na to našlápnuto víc než dobře…
…zaplať pámbů!
…ale než se naformátují společenské celky, tak to ještě chvilku potrvá. Protistrana už proti tomu nastoupila tvrdý boj vyhlášenou cenzurou. Oni prostě vědí, že to můžeme chtít a že to bude fungovat. A vize dál? Do 50 let zcela ovládneme programování DNA tak, že bude možné kolonizovat jiné planety organismy, které budou parametricky nastavené pro tyto planety. Včetně humanoidních. To bude hodně velká změna pro všechny. Hodně velká změna. Pokud by se totiž stále nezbrojilo, už tomu tak mohlo být. Konkrétně už před deseti lety. Ale to je jiná verze TEĎ v TEĎ.
Děkuji za osobní setkání a i za čtenáře STYLEnew.cz za rozhovor!
Text: Lubomír Nečas, dipl. um., MBA Foto: archiv Dalibora Stacha a www.astafilm.cz, design: www.STYLEnew.cz
