25.04.2024 má svátek: Marek
V jedné "Knize knih" je psáno, že: "Bůh to byl, jenž stvořil sedmero nebes v poschodích nad sebou".
Vypadá to, že ti, kdo nás učili, že Stvořitel je vševědoucí a že ví všechno dopředu, měli pravdu. Zdá se, že On už tehdy předvídal, že bude potřeba stupně blaženství rozdělit, a to podle věku a zálib, aby se mu lidstvo nepopralo. Také zřejmě tušil, že člověka budoucnosti neuspokojí původní klasický ráj, daný tehdy k dispozici Adamovi a Evě, což je škoda, protože už i ten byl docela slušně zařízen. Byly tam sady, luhy, potůčky a ovoce a zeleniny, co hrdlo ráčilo. Ovce se pásly vedle tygrů a vlci žili v míru s prasátky..
Tak nějak zněl výklad katechety, a my z toho pochopili, že Adam s Evou byli vegetariáni. Na dotaz, zda tygři a vlci byli býložravci, nám bylo řečeno, že zvěř nepociťovala hladu, což nebyla tak špatná idea. Bohužel, se to však vztahovalo zřejmě pouze na zvěř. Člověk asi už tehdy požíval určitá privilegia, a proto mu pocit hladu nebyl odepřen. Je však možné, že to, že člověk v Ráji jíst MOHL, bylo myšleno tak, aby jídlem zahnal nudu, nebo aby ochutnal, co Pán Bùh stvořil.
Anebo to byl Pána způsob, jak zjistit, zda jeho nejnovější model člověka (Eva) je už schopen řídit se příkazy a zákazy?
Jak je známo, zkoušku poslušnosti navlékl na rajské jablko poznání.
Proč ta zkouška vůbec byla, dnes už nezjistíme, přestože je to opravdu záhada: Pán je přece vševědoucí, a mohl tedy vědět dopředu, že Eva neuposlechne, a nechá se k porušení zákazu ďáblem svést.
Ať už to bylo jakkoliv, nejdůležitější na tom příběhu je to, že v hodinách náboženství nám byla vštípena základní idea "ráje": v ráji není ani hlad, ani chlad, v ráji je mír a klid, každý tam MÁ, co POTŘEBUJE, a proto, tam není ani závist, ani zloba.
Jak se tam dostal ďábel, nám sice neřekli, ale je možné, že to byla sázka. Bůh si totiž myslel, že stvořil člověka ku obrazu svému, tedy dokonalého a dalekého všech ztřeštěností, a tudíž v rajské zahradě spokojeného. Kdežto ďábel chtěl dokázat, že i božské dílo má své nedostatky. Vsadili se tedy a proto asi byl Ďábel na nějaký čas do Ráje vpuštěn. Vševědoucí samozřejmě mohl předpokládat, jak to dopadne, ale protože si byl vědom toho, že dal člověku možnost svobodného rozhodování, a tak, že je tedy jen na něm, zda na svody Ďábla odpoví ANO či NE - nemínil se tím dál zabývat.
Když však uviděl, že v první lekci školení "co je to zodpovědnost" (to jest umění - nést následky svých rozhodnutí) Člověk neobstál (porušil zákaz trhat jablka ze Stromu poznání) a že tedy zákazy a příkazy Člověku zřejmě nevyhovují, vykázal ho za Bránu a nechal ho, aby si vytvořil ráj podle svých představ sám.
Člověkova fantasie však příliš tu božskou nepředčila.
Také v ráji, vytvořeném člověkem, má mít každý dostatek všeho, a to (tak jako v bájném Edenu) - PODLE SVÝCH POTŘEB.
Nevíme, zda Satan znova zapracoval, ale jisté je, že se to celé trošku zvrtlo, protože mezi lidmi už věky panuje velký rozdíl v názorech na to, CO vlastně člověk POTŘEBUJE. (To, že tato rozdílnost názorů stála lidstvo dodnes nesčetné miliony životů, prozatím pomineme.)
Římským dvojčatům, podobně jako Mauglímu, stačilo mléko vlčice, aby dospěli ve statné muže. Některým poutníkùm zase jenom mana, aby přečkali útrapy spojené s putováním pouští, a jednomu filosofovi stačil prý k obývání dokonce jenom sud.
Ovšem všechny tyto poučné příběhy se odehrály někde na jihu, v teplých krajinách, takže jejich aplikace na sever od čtyřicáté páté rovnoběžky je nemyslitelná. Nehledě k tomu, kolik piv bychom museli vypít, kdyby sud byl úředně stanovenou bytovou jednotkou na hlavu.
Přesto ale, že biblický ráj je, zdá se, pasé, Člověk ke svým potřebám stále počítá věci a pojmy s Rájem spojené: rajskou omáčku, rajské jablíčko, rajský klid nebo i - rajský plyn...
Ale koho už dnes, napadne jíst rajče "jen tak" bez soli, bez majonézy, nebo bez koření? Člověk dneška už má na ráj jiné nároky: k tomu, aby mohl "rajsky" odpočívat, potřebuje při nejmenším televizi, měkké fotely, a dobré pití. Aby slyšel "rajskou" hudbu, potřebuje Hi-Fi, nebo Ipod, nebo alespoň konzertní sál.
Jak je vidět, potřeby potřebné k dosažení "rajského blaženství" jsou velice rozmanité, a člověk se musí pořádně ohánět, protože než to všechno sežene, poplatí a tím vším SVOU představu ráje zaplní, nadře se někdy jako otrok.
Při posledním slově nás napadne i jiná podivná věta,
která stojí v Knize knih: "Nevejdou otroci do ráje". Sice je tím prý myšleno "otroctví ducha", "otročiti čemu", "otrocká závislost na čem", ale kdyby tomu opravdu bylo TAKHLE, tak v tom případě asi ten božský Ráj zeje prázdnotou. Kdo z nás už odolá nemít měkké fotely, nebo nejnovější model sekačky na pažit? A dá se vůbec nazvat "otrockou závislostí" to, když na všech těch krásných věcech, kterými se obklopujeme, ZÁVISÍ naše pohodlí, spokojenost, a rajský klid? Takže ani výklad této věty není zcela jasný, ale Stvořitel si "myje ruce", protože i rozhodnutí - CO nás dělá štastnými, nechává na nás.
Na nás nechává i to, jak si s tím vším poradíme. My se podíváme do slovníku, kde je vysvětleno, že: "otrocká závislost znamená "hamižnost, nákupní horečku" - ale zároveň i "vášeň nebo přílišná zamilovanost," - a uklidníme se: na nás je totiž také to, JAK si všechno vysvětlíme. A protože jsme nejchytřejší národ na světě, nebudeme se znepokojovat otázkou, zda Velký Sadař stvořil sedm poschodí nebes nad sebou jen jako zájmové kluby pro různé činnosti. A ještě méně tím, zda v tom snad nemá opět prsty Ďábel, který ta poschodí neustále naplňuje nejnovějšími vynálezy, aby nás sváděl z pravé cesty...
Z pohádek sice víme, že člověk nakonec čerta vždycky obelstí, ale zapomínáme na schopnost obelstít i sami sebe. Nevědomě, když si myslíme, že všechny věci, které kupujememe, nás oblaží, a vědomě, když ke slovům "zemský ráj", přidáváme slova: "na pohled". (Ale to už je zase jiná pohádka).
Nezbývá mi, než vás teď, před vánočními svátky, a před vstupem do některého patra ráje, jichž stvořil Bůh spolu s Broukem a Babkou, Baumaxem a Obi sedm nad sebou, pozdravit: "Servus!"
Naděžda MUNZAROVÁ
(P.S.: ve slovníku byl i tento překlad: Servus = otrok…)
(Roquebrune před Adventem 1997.
1094 s