PATRICIE STROUHALOVÁ „Urozená“ holka z hor

Má ráda čokoládu, pohodu, víno, dobré počasí a blízkost lidí, kteří dokážou rozdávat úsměv, bezděčně pobavit. Je jí úplně jedno, co se o ní říká – „To pro život není vůbec důležité ani podstatné,“ tvrdí.

Patricie - zvláštně krásné jméno. Netradiční, ojedinělé, silné… Znáte jeho význam?

Význam (i pro mužské nositele tohoto jména) je stejný – pochází ze starého Říma, kdy byl takto označován svobodný občan. Asi to sedí, protože svobodu ke svému a ve svém životě potřebuji hodně. A mám ji. A jsem za to šťastná. Patricie se také překládá se jako „urozená”, „vznešená”. To nejsem. 

Počkejte, ve vašem rodu ale nějací urození byli, ne? 

Část rodu pochází z Vídně, kam přišli z Francie. Druhá z dnešního území Chorvatska. Hluboko v historii šlechtična je, ale jen na půl. Byla nemanželským potomkem. Pro mě je důležité, že mě můj táta s mámou měli rádi, že jsem se narodila, protože se milovali, i když se v závěru života rozešli. Dodnes to nesu jako hlubokou ránu na duši. A to už jsem měla svojí rodinu. Jsou věci, které, když rodiče udělají ve chvíli, kdy jste malí nebo dospělí, bolí stejně.

Myslíte, že vám rodiče tohle jméno dali záměrně? 

Určitě se jim líbilo. Bylo to v době, kdy v kalendáři tohle jméno nebylo, a myslím, že ani pro kluky ne. Přála si to moje teta Helena, která odešla po 2. Světové válce do Spojených států. Provdala se za amerického vojáka, který přišel do Čech s generálem Pattonem. Když osvobodili malou vesnici v jižních Čechách, byla z toho láska a narodil se syn. Strýc David se pro oba v roce 1946 vrátil a odvezl je do Ameriky. Přání tety, která byla sestrou mojí milované babičky Žofie (bylo jich 8 sester) se tedy splnilo. V případě mojí mladší sestry Kateřiny už ne. Ta měla být Pamelou.

Jste si vědoma prvního okamžiku, kdy vám zkomplikovalo život? 

Na začátku druhé třídy ZŠ, kdy jsem přecházela na jinou školu. Byla jsem vyvolána, abych se na stupínku představila spolužákům a na tabuli napsala své jméno. Za svobodna jsem se jmenovala Kauzlaričová k tomu Patricie – měla jsem to přes celou tabuli, neudržela jsem písmena v řádce, takže i když jsem byla vysoká už jako malá, stála jsem na špičkách, a řešila, jestli tam má být na konci e nebo a. Bylo mi hrozně. Byla jsem celá od křídy. Zpocená, rudá. A ve školce jsem chtěla, aby mi říkali Pavlo.

Pocházíte z hor, přitom jste se upsala velkoměstu. Proč?

Hory miluju. A je mi jedno, kde leží. Miluju přírodu. Potřebuji ji k životu, potřebuji jít se psem do lesa, potřebuju hledat houby. Potřebuju se dívat na vodu, do sluníčka. Město je fajn, když je vám 20. To byla pecka přijít do Prahy v 19 na vysokou. Je to čas, kdy se rodí nejsilnější přátelství. Pár jich mám dodnes. Nejsou to ty, kdy si vás vyhlídnou, že jste slavní, známí, z televize, z rádia. Přála jsem si žít v Praze. Měla jsem tu část rodiny, takže pocit zázemí. A věděla jsem, že chci dělat rádio. Přišla jsem do školy (Fakulta sociálních věd, obor rozhlasová a televizní žurnalistika) a šla hned do Československého rozhlasu do pořadu Mikrofórum. Vzali mě. Za týden jsem měla magneťák a točila. První velkou reportáž jsem dělala na parníku na Vltavě. Dnes když tam pluju v lodi s mým mužem, musím se tomu smát. Voda mě přitahuje jak magnet.

Při pohledu na dnešní až příliš hektický život ve městech obecně, nežije se na horách přeci jen o něco lépe? 

Pravidelně na hory s rodinou jezdíme. Ke kamarádům, do roubenky. To je prostě nádhera. Když tam mluvíte s místními, nebo se svými spolužáky ze základky, není to lehké. Život na horách historicky nebyl nikdy lehký. Babička s dědou před válkou provozovali na Mísečkách penzion. Milovala jsem jejich vyprávění. Žádná pohoda. Ale ta romantika. Dobře se žije tam, kde máte dobré lidi kolem sebe. 

Ruku na srdce, jste vnitřně šťastnější před televizní kamerou, nebo rozhlasovým mikrofonem?

Z televize jsem musela odejít. Pochopila jsem, že tam už pro mě v mém věku není místo. Můj zdravotní stav nikoho nezajímal, tak jsem boj o slávu s mladšími a hubenými vzdala. Měla jsem štěstí, že jsem se mohla vrátit, tam, kde jsem se profesně rodila. Vinohradská 12 (budova Českého rozhlasu – pozn. red.) je pro mě pořád adresa, až mě mrazí v zádech. Tam jsem opravdu šťastná. 

Zpovídáte nejrůznější typy lidí; vycítíte, kdy vám zpovídaný lže? 

Jestli lže? Páni, to je otázka… To fakt nevím. To jsem asi nikdy nepoznala. Spíš u některých typů lidí – když se ně chystáte, přečtete stohy článků o nich, rozhovorů s nimi. Ptáte se jinak, vymýšlíte něco nového… a oni opakují skoro pořád to samé. Chtějí mít svou bublinu, kde jsou si jistí. Do svého světa moc dál pouštět nechtějí. Jsem dost empatická. Ty lidi, o kterých jsem teď mluvila, chápu to a nervu se jim tam. Pak jsou tací, u kterých to zkusím obloukem znovu. Někdy to vyjde, je to fajn – pro oba. Takže to vidím tak 50 na 50.

Pak ale určitě máte v portfoliu takové, u nichž vám bylo líto, že vysílání končí… 

Těch je celá řada. Platí, že lidé toho největšího formátu jsou opravdu velmi pokorní, slušní a zdvořilí. Několikrát mi bylo líto, že se čas na povídání neúprosně blížil ke konci, přitom bych na zpovídaného hosta měla ještě tolik otázek… A dokonce se mi letos v létě podařilo zpovídat potomka slavného šlechtického rodu Mensdorff-Pouilly, pana Dominka Božka ze zámku v Boskovicích. Na to, že je to de facto hrabě, klobouk dolů… Z jeho chování a vystupování by si mohla brát příklad řada mužů. Bylo očividné, že 35 let, co prožil za velkou louží, se na něm v dobrém slova smyslu podepsalo. Šarmantní, pokorný, skromný… A přitom právě on by vůbec nemusel.  

Nejhorší moment vašeho dosavadního života?

Strach, že nebudu mít dítě, a pak že nebudu moc pořádně chodit a sportovat. Dlouho jsem nemohla otěhotnět. Ten, kdo si to prožil, ví, jaké to je s tím žít a navenek se tvářit, že je všechno skvělý. Řešíte, jak dlouho čekat. Co si od doktorů všechno nechat udělat za vyšetření atd. Pak řešíte, jestli byste zvládli adopci. A pak máte ošklivou autonehodu. Musejí vám zkrátit kostrč. 

To zní jak námět na horor! Nemáte tam, prosím, nějakou šťastnou pointu? 

Přichází právě teď: Pak otěhotníte, je to nádhera. Ale po porodu se mi začala ozývat páteř, následek té bouračky. Jednoho rána vstanete a hned upadnete. Bolestí nevíte o světě. Okamžitá operace páteře a pak necitlivá noha. Všechno se za dva roky zvládlo. Díky své práci jsem se mohla sejít s tolika lidmi, kterým nehoda změnila tak hrozně moc život, že vidím, že člověk vydrží a zvládne mnohem víc než je vůbec ochoten si připustit.

A ten nejšťastnější, troufám si tvrdit, byla určitě chvíle, kdy jste poprvé měla na srdci hlavičku svého narozeného syna...

Jéje! Můj malý, který je dnes už o hlavu větší než já. On byl tak hodný, jako kdyby věděl, že dostat se na svět nebylo pro nás oba vůbec lehké. Měla jsem velké poporodní komplikace. Narodil se císařským řezem a kvůli komplikacím jsem ho viděla prvních 14 dnů jen při kojení. Pak se všechno ale dalo dohromady. A první noc, kdy jsme byli sami doma – to byl nejkrásnější den mého života. On se pořád smál, byl báječně hodné dítě. Teď v pubertě je občas Pan Protivný, ale jinak má smysl pro humor, takže mě fakt dokáže rozložit na molekuly.

Nejzásadnější rada, kterou jste mu dala do života?

Ať je slušný ke každému člověku. 

Největší hloupost, kterou jste udělala v jeho výchově?

Dělám je pořád a asi ještě budu. Jsem úzkostlivá matka, takže ho moc hlídám, pak mu zase chci dál volnost. Když mě zlobí, křičím a dlouho mluvím. Jak říká moje sestřenice, bývalá operní a operetní diva, „moc drobíš, to se na jevišti nedělá!“ Asi mu už musím dát víc volnosti. Musím ho pustit. A nedrobit. 

Pokud budeme brát život jako divadlo; jste raději divačkou, nebo herečkou v hlavní roli?

Mám ráda obojí. I když je pravda, že jsem chtěla být – asi jako hodně holek v době mého dospívání – herečkou. Do divadla chodím ráda, pořád je to pro mě tajemný a záhadný svět. A divadelní kluby, ty zbožňuju. Hlavní role bych nezvládla. Bojím se. Nevypadám, jako drobná blondýnka, kterou je potřeba zachránit. Ale já to někdy potřebuju.

Pokud byste měla svůj život pojmenovat podle filmu, který by to byl?

La vita è bella – Život je krásný.  Nebo Na samotě u lesa … podle nálady!

Moje poslední otázka: Píšete si deník jako třeba Bridget Jones? 

To je hezká otázka! Někdy si dělám poznámky, ale většinou jsou ve stavu radosti, výbuších smíchu, že je pak stejně nepřečtu.