27.07.2024 má svátek: Věroslav
Byla první ženou, která v tehdejší celé Evropě četla zprávy. Do té doby to byla čistě doména mužů. A byla také první, kdo před dvaapadesáti lety šokovanému národu z televizní obrazovky sdělil, že spojenecká vojska překročila naše hranice. Bohužel právě 21. srpen 1968 ji „odstranil“. Na hodně dlouho. Neměla to vůbec lehké, i když ona sama si nikdy v životě nestěžovala. S paní Kamilou jsem měl příležitost se několikrát potkat osobně, když jsme společně připravovali interview do různých časopisů. A, nebo například její příspěvek do knížky, kterou jsem psal se zpěvačkou Martou Kubišovou. Paní Kamila byla neuvěřitelně vstřícná, pokorná, sečtělá, a především pak úplně normální. Nikdy jsem nezažil, že by se, byť jen náznakem, jak to dělá většina rádoby „celebrit“ dnešní doby i „celebrit“ z té starší generace, dala znát, že „ONA je přece HVĚZDA! A vy jste jako CO?“ Nikdy! A možná i o to víc si pamatuji velmi dobře na naše poslední setkání, které se poněkud protáhlo, protože jsem chtěl poslouchat její vyprávění té situace, těch okamžiků, které jí vzápětí převrátily život naruby. Podělím se s Vámi o ně. Rád …
TEĎ UŽ „JEN“ VZPOMÍNKY
Den před 21. srpnem osmašedesátého se paní Kamila vracela pozdě večer se svým přítelem z návštěvy od pana Wericha, tuším, že z Velhartic, a v inkriminovaný den ji kolem páté hodiny ranní probudil telefon. Volali jí p. Dienstbier a její kamarádka, paní Věra Šťovíčková, která brečela do sluchátka, s tím, že naši republiku začala obsazovat spojenecká vojska. Paní Moučková hovoří o tom srpnovém ránu s přívlastkem: KALNÉ. Oprávněně. Už po páté hodině ranní byla v sídle tehdejší televize v pražské Vladislavově ulici, kde už všichni netrpělivě čekali, až se nažhaví vysílač na Cukráku, aby mohli začít vysílat. Paní Kamila si sedla za stolek a četla zprávy, které k ní přicházely z režie, dokud ji doslova a do písmene dva ruští vojáci se samopaly nevyvedli ze studia. Nedokázala přesně vymezit, zda se z její strany tenkrát jednalo o statečnost, měla totiž strašlivý vztek. Cítila se pokořená, potupená … Možná si vůbec neuvědomovala, že ten samopal, co ji dotyčný chlapík ve vojenské uniformě zabodl do zad, může kdykoli vystřelit. „Jsem asi dobrodruh, ale vysloveně pocit, že by mi šlo o život jsem neměla. … Nebo, počkejte, možná jednou ano. To jsme vysílali z Tesly v pražském Hloubětíně, už tedy bez kamer, ono slavné: ´JSME S VÁMI, BUĎTE S NÁMI!´. Snad čtyři dny jsem byla zavřená v podzemí. Bez mytí, bez vody, větrák jsme museli vypnout, aby nebyl v mikrofonu slyšet. To jsem se vážně doslova topila ve vlastním potu. Vylezla jsem do přízemí, kde bylo umyvadlo a v tu ránu jsem slyšela výstřely. Někdo nás asi Rusům udal a na fabriku už najížděly tanky. Ani nevím, jak jsem tenkrát sjela zpátky do toho podzemí! Pak mi dávali za vinu, co jsem to za mámu, když mám tři děti a takto si troufám riskovat. Jenomže pokud má člověk velká práva, měl by snad mít i velké povinnosti, ne?“
PÁR MOUDRÝCH VĚT PRVNÍ DÁMY TUZEMSKÉ TELEVIZE
*„Nikdy v životě jsem neudělala žádnej podraz, žádnou sviňárnu … Takže pokud jsem na něco opravdu pyšná, tak na ten svůj absolutně čistej štít.“
*„Jsem přesvědčena o tom, že i upřímnost je někdy statečnost!“
*„Prezident Svoboda mi ještě v osmašedesátém udělil Státní vyznamenání za vynikající práci. Když pak ale vyváželi chartisty za Prahu, zbili je a nechali v lese! Strčila jsem glejt i s medailí do tubusu a s přisprostlým dopisem vrátila Husákovi.“
*„Jestli je ve mně něco dobrého, tak to mám od své babičky, která měla obrovitánské srdce. Ona mě vychovávala, no a když si mě v mých 7 letech rodiče vzali zpátky k sobě, onemocněla jsem. Steskem … Takže si mě babička – kulička, jak já ji láskyplně říkávám, vzala zase zpátky k sobě do Jihlavy.“
*„V průběhu svého dlouhého života jsem přišla na to, že manželství jako instituce není funkční. Být tzv. permanentně 24 hodin spolu je nesmysl, spíš na závadu, než aby jakémukoli vztahu prospíval … Opravdu si to myslím.“
*„Bojím se momentu, až přestanu pracovat. Já svoji profesi miluji nadevše. Stále musím něco dělat.“
*„Třeba to bude znít divně, ale já si vůbec nepřipadám stejně stará jako ti staříci, které potkávám v domovech pro seniory. Vždycky jim říkám, že nemají jen krmit holuby a čekat na smrt. Když se ohlédnu za svým životem, tak mám čisto. Nikoho jsem vědomě nepodvedla a ani nikomu vědomě neublížila. A to je, věřte mi, báječnej pocit!“
Milá paní Kamilo, s úctou, obdivem a s díky za to, že jsem Vás mohl poznat osobně. Velmi si toho vážím, Luboš Nečas
Luboš Nečas, 24. listopadu 2020, Auf-photos-layout: www. STYLEnew.cz