NIC NESTÁVÁ SE NÁHODOU

Jako kluk chtěl být popelářem, v osmi letech stál sedmkrát před vyprodanou Lucernou! Jeho táta měl určité představy, které ale odmítal plnit. Stejné zvraty, které přiznal ve svém vztahu k víře, měl i v soukromí – maniodepresivní psychóza, pro jeho duši i srdce fatální autonehoda. A dnes?

Kdo by neznal jméno hudebního skladatele Jiří Zmožka? Nebo jinak, kdo by neznal písničky: Tam u nebeských bran, Už mi lásko není dvacet let, Biograf láska, Mys dobrých nadějí nebo Zvonky štěstí? Jeho syna Marcela pro změnu proslavily songy Hříchy mládí, nebo Vypusťte fantoma z láhve, později pak jeho vlastní tvorba, z níž můžeme jmenovat například Prý chlapi nebrečí, To býval ráj, Říkej mi táto nebo Ave Maria  Líbilo se mu, když do Havířova, kde vyrůstal, za jeho tátou jezdili: Karel Gott, Hana Zagorová, Marie Rottrová, Michal Tučný a další hvězdy pro písničky. „To jsem si opravdu užíval,“ přiznal nám Marcel, který neměl žádnou vysněnou profesi, za níž by si hlava nehlava šel. Možná se jeho profesní život odehrával jakoby samospádem a on využíval toho, co mu právě přišlo do cesty. Až coby už vyzrálý a životem otrkaný chlap si uvědomil, že pokud to, co ho má živit, mu musí v prvé řadě přinášet radost a potěšení. Že nemá smysl zabývat se čímkoli jiným. A teď už je, alespoň tedy podle vlastních slov, opravdu šťastný. I když jeho soukromý život si s tímto přívlastkem podal ruku až v okamžiku, kdy překonal řadu nelehkých překážek a vše si pečlivě srovnal v hlavě.  

Vybaví se vám, kdy jste poprvé držel v ruce mikrofon?

Úplně přesně ne. První, co se mi ve spojitosti s mikrofonem vybavuje je mé účinkování v souboru Buřinky, kde jsem jako jedinej kluk zpíval spolu s osmi holkama. Čtyři po mé pravici, zbylé po mé levé ruce. Na repertoáru jsme měli slavné a známé písničky, dokonce jsme sedmkrát vyprodali Lucernu! To mi bylo takových osm let. No a v deseti mi u vydavatelství Panton vyšel první sólový singl. Takže já vlastně v pop-music otravuju už dlouho. (smích)  

Ale konzervatoř, nebo uměleckou školu jste kontrastně k tomu nikdy nestudoval.

To je pravda, ale protože jsem odjakživa miloval knížky, tak jsem se vydal tímto směrem. Ani nevíte, jak já byl šťastnej, když jsem byl nemocnej, protože jsem věděl, že si „konečně“ v klidu budu lebedit v posteli a zvládnu přečíst třeba tři knížky … Proto padla moje volba na knihkupeckou školu v Luhačovicích. Táta tomu moc nakloněn nebyl, ale v tomto směru jsem si takříkajíc šel za svým.

V době studia jste se stěhovali z Havířova do Prahy. Chtělo se vám?

Já jsem se na to vlastně i těšil, protože jsem měl na škole pár kamarádů právě z Prahy, takže jsem s tímto problém neměl.

Čili jste se octl v pomyslném zdroji tuzemského showbyznysu. Táta z vás chtěl mít zpěváka populární hudby, takže pak už to šlo takříkajíc samo?

Vždycky se nabízela nějaká příležitost. Coby kluk jsem to nevnímal nijak zvláštně, protože jsem to bral jako zábavu.  Prý jsem i mile vypadal, takže jsem se stal součástí zmíněných Buřinek. Zpíval jsem vždycky docela rád a neviděl jsem v tom vůbec nic nepatřičného. Něco jiného by samozřejmě bylo, kdyby člověk zpívat neuměl a přesto někde trdloval. V Praze přišla nabídka zpívat u Františka Janečka a jezdit koncertovat s Kroky, to mi bylo těch dvacet let. Rozhodl jsem se tak sám a užil jsem si docela dost zábavy, protože jsme byli dobrá parta. Ale na obranu táty bych rád řekl, že on nelpěl na tom, abych zpíval. Vůbec mě nevodil, jak se říká za ručičku. Ale je fakt, že například chtěl, abych vojenskou službu absolvoval v AUSu, ale já jsem si zařídil civilní službu a šel dělat posunovače. To byl hodně naštvanej, ale tohle už dávno odeznělo. 

V čem byl váš vztah s tátou nejkomplikovanější?

Nejkomplikovanější? … Tak táta měl určité představy a já je odmítal plnit. Co se týká děvčat, tak ne každá, kterou jsem si přivedl domů, se mu líbila. Ale nebylo to až tak nic zásadního.   

Je něco, co byste dnes, při pohledu zpátky, udělal jinak?

Mnohem víc bych si vážil věcí, které v tu danou chvíli člověk má! Já bral totiž dřív vše jako samozřejmost, ale ono to tak vůbec není…

Kdy se u vás „probudila“ maniodepresivní psychóza, kterou jste si také prošel?

Už v mládí. Další nepříjemná zkušenost, ale rád bych řekl, že lidé si tuto nemoc mylně spojují s údajně šílenými depresemi, ovšem mnohem horší než deprese jsou stavy úzkostí. To je šílenost, která vás naprosto paralyzuje. Ale zaplať pámbů, už to mám za sebou. Všechno můžete překonat, se vším se dá pracovat. V tomto případě se jedná o kombinaci správných terapií, léků a stabilizace.

A nehraje v tom nemalou roli také poměrně silná vůle?

Určitě, protože člověk musí zkrátka přijmout ten fakt, že „to tady je.“ K této nemoci má dispozice každý, dříve samozřejmě nikdo o maniodepresivní psychóze nehovořil, ale tato nemoc byla označována jako melancholie, slovanská melancholická duše… Někdo k ní má větší dispozice, někdo menší. Každopádně k životu ji přivede hlavně stres. A ono se také není čemu divit, když jsme s tátou svého času pracovali 20 hodin denně a vlastně ve dvou lidech a s postupně najímanými jsme produkovali práci, kterou Supraphon dělal obrazně řečeno v 250 lidech!

Teď už máte, řekněme všechno zlé snad za sebou, skládáte nové písně, koncertujete… Máte nějaký specifický rituál, aby z vás takzvaně vypadl hit?

Netvrdím, že intuitivně nedokážu odhadnout, že z této nebo té skladby bude hit, nicméně při skládání to takhle nemám. Určitě neskládám tak, že to musí být hit, to spíš jsem posléze vděčný, že se daná písnička stane velmi oblíbenou. První písničku, jestli si dobře vzpomínám, jsem složil v patnácti a skládám dál. Ale musím přiznat, že právě skládání jsem měl spíše jako takový koníček a hodně jsem se věnoval produkci mluveného slova například pro vydavatelství Popron. Kolikrát napíšu písničku, ale nedopadne úplně podle mých představ a dokud s ní nejsem 100% spokojený, tak ji nepustím, ani nejdu nahrávat. Musím mít zkrátka opravenou i tu sebemenší pihu na kráse, která se dá opravit. Většinou je to tak, že jsem spokojený až s desátou nebo jedenáctou verzí, protože každé písničce opravdu věnuji maximální péči. A myslím, že by to tak mělo být.

Podle čeho rozpoznáte, že bude z písničky hit? Je to intuice, nebo zvláštní pocit, emoční signál na těle…?

Vždy cítím tlak v břichu. Je to takový pocit jako když se zamilujete a to je pro mě zřetelný signál. A opravdu osvědčený. Takto jsem reagoval, když mi táta přehrál demo k písničce Biograf láska, Tam u nebeských bran, Mys dobrých nadějí… Táta měl v tomto ohledu vážně tah na branku a vždycky ho zajímal můj názor. Někdy jsem měl výhrady vůči aranžmá, pokud to šlo, tak aranžér je zohlednil.

Kolikrát jste předělával původní nápad, než jste do světa vypustil písničku: Nic nestává se náhodou?

Tak to je zrovna příklad písničky, která takříkajíc vytryskla hned. Ale docela dlouho jsem se pral s textem, hodně ho předělával.

Co vám přináší největší štěstí?

Rodina a naši domácí mazlíčci – kočka Růženka, koťátko, které má čtyři měsíce a naše border kolie, což je opravdu tak milej pes. Vážně, teď už, jak říkám, jen promluvit.

Co pro vás bylo dosud vůbec nejtěžší?

Smířit se sám se sebou. Což se mi, myslím, opravdu podařilo.

Čili: Věř a víra tvá tě uzdraví.  

Já od takových devíti desíti let byl věřící, v šestnácti jsem odpadl a ve třiceti se vrátil. Po kolenou! A s bílou vlajkou…

NIC NESTÁVÁ SE NÁHODOU: https://www.youtube.com/watch?v=Ewayedk-63Q

Text: Lubomír Nečas, 2019, Foto: archiv Marcela a Petry Zmožkových