26.04.2024 má svátek: Oto
Něžný boxer, tak bych popsala muže, který se na mě dívá z pár desítek let staré fotografie. Muže, který by dnes , 11.dubna slavil své narozeniny, muže, který mi bude po zbytek života chybět. Včerejší den se stal dnem jeho odchodu, a pro nás, kteří jsme ho znali a měli rádi nadešel čas loučení a poděkování za to, že tady s námi byl, pomáhal a ukazoval cestu.
Jan Měkota alias Honza Douba - jak ho znají posluchači rádia Svobodná Evropa.
Muž nesmírně charismatický a šarmantní, který viděl, zažil, poznal, věděl.
Skvělý reportér a novinář, který se velikou část svého života pohyboval ve společnosti těch nejslavnějších osobností své doby. Před jehož mikrofonem stála Ella Fitzgerald, Sofie Loren, Brigitte Bardot, Gina Lollobrigida, Ritta Pavone, Beatles, Rolling Stones, Louis Armstrong, Benny Goodmen, Yves Montand, Count Bassy, Oscar Peterson, Adriano Celentano a mnoho dalších vynikajících a úspěšných hudebníků, zpěváků, herců, spisovatelů, politiků, sportovců …..celého světa.
Jaké to je, když si mladý kluk z hor sbalí ruksak a jde lesem do cizí země? Je to dobrodruh, má promyšlený plán svého budoucího života, nebo si jen tak řekne děj se co děj…?
Ptala jsem se Honzy před lety v baru mé kamarádky Zuzany, kde jsme se náhodou potkali. Mluvili jsme dlouho do noci. Vzniknul z toho tento rozhovor pro časopis Sanquis, a pak krásné přátelství, které navždy zůstane mým bohatstvím................
Lidé, kteří vlastní silou a odvahou změní „daný“ proud svého života, obvykle věří v osud a zpětný pohled je v tom utvrzuje.
Honza Měkota se sbalil před svojí poslední maturitní zkouškou.
Tři kamarádi jeli do Sušice, pak k Černému jezeru a odtamtud šli dál lesem do Bavorska, které bylo Americkou okupační zonou. Vyslýchala je CIC ( výzvědná služba), aby zjistila, co mladí muži hodlají dělat. Bylo jim 18let. Po třech dnech je poslali vlakem do Mnichova, do lágru kterým museli projít všichni uprchlíci. Čechů a Slováků však bylo nejvíc, vznikl Český tábor u Ludwigsburku a tam vedla jejich další cesta.
„Dva roky prázdnin“, říká této době Honza. Vládla nezaměstnanost, nedalo se skoro nic dělat, čekalo se na víza, Německo bylo pouze přestupní stanicí. V lágru založili Masarykovu universitní kolej československých studentů, protože tam byli také profesoři a to bylo pro mladé lidi skvělé. Na cestu do Ameriky se čekalo velmi dlouho, nejschůdnější byla Austrálie a tak se většina přihlásila tam. Vlastně spousta emigrantů počítala s tím, že politický režim v Československu nevydrží (byl rok 1949) a oni se tak do dvou let vrátí. Nestalo se a všichni tři kamarádi dostali australská víza. Dva odjeli, jeden si to na poslední chvíli rozmyslel.
„ Neměl jsem to dopodrobna připravené, ani jasnou představu, co budu dělat. Jenom jako dobrodružství jsem to celé ale také nebral. Prostě se to stalo. Život je tragikomedie… Člověk neví, jakou roli má hrát, rozhoduje se, pak mu ale nějaká zůstane a on v ní skejsne, jak se říká.
Vy jste ale skejsnul hezky. V roli velmi zajímavé, obohacující a dobrodružné
Ano, ale je tam mnoho náhod.
Protože jsem odmítnul vyřízenou emigraci a byl jsem tím pádem bez občanství, poslali mě o německého tábora u Norimberku. Po třech měsících mi někdo povídá:“ Hele, přišli nějací lidé a vybírají do rádia, prý nějakého zvláštního.“
Šel jsem se za nimi podívat. Vyptávali se kdo co vystudoval, co umí. Já měl obchodní akademii, tak se mnou udělali hlasovou zkoušku a vzali mně jako hlasatele. Byl tam tenkrát Pavel Tigrid, který měl svojí praxi z války z BBS a byl pověřen vybrat lidi do Rádia Svobodná Evropa. Do Mnichova jsem přijel přesně 2 roky po mém útěku. Vyzkoušelo se kdo se na co nejlépe hodí a pak jsme 14 dní vysílali tzv. „na sucho“- stejně jako na živo, jen nic nešlo do éteru.
1.5.1951 byla stanice oficiálně předána do rukou Ferdinanda Peroutky a my začali vysílat doopravdy. Původně jsme vysílali na střední vlně, potom nám dali krátkovlnné vysílačky které byly umístěny v Lisabonu. Krátkovlnné vysílačky potřebují větší vzdálenost, vysílá se vlastně do ionosféry a zpět. Na "cestě " zpátky ale komunisté naše vysílání rušili, a tak se do Lisabonu museli přestěhovat režiséří a producenti, kteří kontrolovali kvalitu vyslání, žádali o opakování a stříhali ještě na místě. Stal jedním z nich.
Lisabon, jedno z nejkrásnějších měst světa
Žil jsem tam osm roků, od svých jednadvaceti . Bylo to úžasné! Německo rozbombardované, v Lisabonu válka vůbec nebyla. Všechno bylo čisté, umyté, vonělo, místo smrků palmy... a já se učil jíst mořské ryby, pít dobré víno – jako kdybych objevil svět. Lisabon mě hodně formoval.
Ale vrátil jste se do Mnichova a stal se populárním svým hudebním pořadem
Nejdříve jsem četl zprávy a komentář a pak jsme si řekli, že bychom měli začít dělat muziku. Na světové hudební scéně kralovali Beatles, Animals, Rolling Stones, Presley, Richard a my hráli jejich písničky, novinky z hitparád, plnili hudební přání posluchačů. Měli jsme adresy v Londýně, Paříži a Vídni, kam nám lidé psali. Někteří dokonce svá jména a adresy, ale my neodpovídali, chtěli jsme je chránit před perzekucí. Ve vysílání jsme je uváděli jen pod značkami. Byl to nádherný pocit sounáležitosti s posluchači. Vybudovali jsme si velký hudební archiv a poslouchalo nás i celé Bavorsko, přesto že lidé neuměli česky. Myslím, že na základě našeho úspěchu vznikly později hudební stanice Bayern 3 a Ostereich 3.
To už jste se stal také redaktorem
Ano. Už jsem si psal text sám, často jsem měl jen poznámky a improvizoval. Bylo to skutečně ŽIVÉ vysílání. Ve spojitosti s muzikou jsem jezdil na různé festivaly a za sportem potom na Olympiády.
Riviera.....
Do Cannes jsme jezdili na Mezinárodní veletrh gramofonového průmyslu. Jednou tam byl i Český večer.
Takže jste tam nesměli?
Byla to veřejně přístupná záležitost, ale samozřejmě nám nedávali rozhovory.
Asi bylo jednoduší povídat si s Lenonem než K. Gottem
S tím to nešlo vůbec, ani nás k němu nepustili (až později, po letech jsme si spolu povídali). Ale byli tací, kteří s námi neoficiálně mluvili, rozhovor však poskytnout nemohli, nebo se báli. Byla jen jedna vyjímka na olympiádě v Mexico City – 1968. Tam jsem zažil Věru Čáslavskou, jak získala všechny ty medaile. Utvořila se obrovská fronta před její šatnou a když jsem nahlásil, že jsem ze Svobodné Evropy řekli: „ Vy pojďte dál, vy máte přednost.“ To se stalo poprvé a naposledy a přitom jsme neměli oficiální akreditaci. Rusové protestovali, že nebudou soutěžit.
Díky své profesi jste potkal spoustu zajímavých lidí, kdo z nich vás nejvíce oslovil?
To je těžké říci. Každém případě byl Američané nejochotnější. Ale možná je to profesionalitou, věděli, jak se má mluvit s tiskem. Například s Francouzi to bylo těžší, ale možná i zajímavější…třebaYves Montand a Simone Signoret u nich bylo vidět, že jsou politicky informovanější.
Dělal jsem rozhovor s Beatles, Rilling Stones…ale oni neukáží, jací opravdu jsou. Také nechtějí vypadat špatně, mluvit o svých problémech. Když se jich zeptáte, kde začínali, každý řekne:
„Nooo já jsem začal zpívat ve sboru v kostele…“
Jsou v jednom kole a často ani nevědí kde. Když jsem se zeptal Teleomoniuse Monka: „ Kde jste byl včera.“ Řekl: „ Moment“ a šel vedle do ložnice ke své ženě, vrátil se a odpověděl: „ In Paris.“ „ A kam jedete zítra?“ „ Moment“…vrátil se „Berlin.“
Skvělý byl Duk Ellington, stále se převlékal, měl v šatně spoustu sak a košil. Dávali si tahle jména a on opravdu „vévodou“ byl, stejně jako Nat King Cole“- králem…
Krásné to bylo s Ellou Fitzgerald. Já se jí ptám, jestli by nám mohla něco říct a ona: „ už mě to otravuje, chci se našminkovat! Dejte sem ten mikrofon!“ a tím nejroztomilejším hlasem: „ Jak se máte, vážení posluchači? Jsem tak šťastná…“ a pak zase naštvaně: „ Tak co?..Stačí…?“
Je pravdou, že jsem mluvil s kdejakou hvězdou, ale nejzajímavější pro mě byli lidi u rádia. Celá exilová smetánka např.– režiséři Machatý, Čáp, malíř Miroslav Šašek…
Mají někdo z nich kolem sebe jakousi“auru“, která nutí k úctě…
Někteří samozřejmě. Když sedíte proti Armstrongovi víte, že za tím je něco neuchopitelného…genialita, nadání ze kterého něco vydupal, že umí, není tuctový člověk...
Ale někdy, když má člověk čas a je ochoten vnímat, zajde do nějaké hospody, dá si s někým pivo a může to být zrovna tak zajímavý člověk. Není třeba génius, ale….kde máte tu míru.
Byl jsem s kamarádem v Tarifě. Vedro, nikde nikdo, jen přes náměstíčko se směrem k nám belhal žebrák. Dal jsem mu poměrně dost peněz. On si sedl vedle nás ke stolu a objednal si víno. Já se podle středoevropského vzoru rozčílil a číšník povídá: „ Dal jsi mu ty peníze, nebo nedal? “. To jsou zážitky…kamínky se kterých sestavujeme mozaiku svého života
Já na toho chlapa nikdy nezapomenu.
A kdo vás zasáhl nejvíc?
Malíř Mirek Šašek, který mi ukazoval Paris. Říkal jsem mu: „ Mirku, ty mě vodíš po všech místech, hospůdkách…většinou platíš, všechno mi vyprávíš….Jak ti to mohu vynahradit?“
„ Dej štafetu…pošli to dál někomu, koho to bude zajímat.“
Poslal jste?
Snažil jsem se. Jestli se mi to povedlo závisí na tom, jak to chápou jiní.
Tereza Herz Pokorná foto : archiv autorky
