27.07.2024 má svátek: Věroslav
ŠTĚSTÍ ROZDÁVANÉ V BARVÁCH
Před čtyřmi lety doslova a do písmene slezla hrobníkovy z lopaty. Řekla si: Ne, já budu žít a budu šťastná! Znovu se narodila, žije, je šťastná, a navíc štěstí rozdává.
V době svého dospívání měla Jiřina Procházková (71) sen, že bude studovat malbu na UMPRUM. V té době se jí nesplnil. Nemohl. Musela začít vydělávat peníze a začala se odvíjet její profesní kariéra v pohostinstvích, restauracích a také hotelích. Léta pracovala v Malostranské kavárně, kde se osobně seznámila s řadou umělců, velmi dobře se znala například s Janem Werichem, jeho dcerou Janou, obsluhovala pány Miloše Horníčka, Josefa Kemra, Miloše Kopeckého, nebo Zdeňka Podskalského. Postupně se vypracovala na provozní, vedoucí a svého času byla v pozici ředitelky pražského hotelu AXA. Ještě v důchodovém věku řídila vyhledávanou restauraci a vinárnu U Zlatého lva na Ovocném trhu nedaleko Stavovského divadla v samotném centru naší stověžaté matičky. Ale… V roce 2013 už balancovala na hranici mezi životem a smrtí…
Věř a víra tvá tě uzdraví
Mozkové aneurysma, složitá operace mozku, ochrnutí na levou půlku těla. Po probuzení z nakrózy nebyly lékařské vyhlídky příliš pozitivní, ale jak se říká, naděje umírá poslední. A to bylo v případě paní Jiřinky tím nejpodstatnějším. Řekla si, že ona zkrátka bude žít, bude dělat všechno, co před tím, než ji postihla nečekaná zdravotní příhoda, a hlavně, že bude šťastná. V nemocnici strávila celý jeden rok, učila se znovu mluvit, číst, psát a chodit.
„Věř a víra tvá tě uzdraví je tak pravdivé! Nikdy jsem o této pravdě nepochybovala, ale ve chvíli, kdy jsem si ji takříkajíc vyzkoušela na vlastní kůži, pochopila jsem, že ten Nejvyšší nikomu z nás opravdu nenaloží na bedra víc, než by mohl unést, či zvládnout.“ Co pro ni bylo nejtěžší? „Řekla bych to uvědomění. Ani ne tak bolest hlavy, ale skutečnost, že jsem stěží hledala slova a zjistila, že asi není něco úplně v pořádku. Že neumím mluvit, i když jsem normálně mluvila, že mám nehybnou levou polovinu těla… Tím spíš, když jsem odjakživa levák, všechno jsem dělala levou rukou. A pak jsem si jasně uvědomila, že když jsem tohle všechno přežila a probudila se, má se mnou ten nahoře nějaký plán, který tady v pozemské úrovni bytí ještě musím splnit.“ A víte, co jako první proletělo této vnitřně neuvěřitelně silné ženě hlavou?
Vnitřní hlas jí řekl: „Maluj zase obrázky!“
Před tím, než se paní Jiřina octla v nemocnici, navštěvovala se svou dcerou kurz kresby uhlem. „V tu dobu jsem se vlastně na okamžik vrátila do svého dětství a dospívání, kdy jsem malovala a snila o tom, že tohle bude mé životní poslání. No, a když jsem se pak na té nemocniční posteli zeptala sama sebe, co vlastně mám a budu ´teď´ dělat, proletělo mi hlavou: Maluj!“ Vůbec nepřemýšlela nad tím, jak to bude realizovat, když měla levou ruku ochrnutou a tužku, uhel, či štětec nemůže mít plně pod kontrolou. Ale bylo ji víc než jasné, že tento „nehybný“ stav je jen na chvíli. Zapřela se, začala se znovu učit číst, pomaloučku psát a stále rehabilitovala, aby se co nejdříve mohla vrátit do běžného života. Jako předtím… Do roka a do dne už seděla na kurzu malby, do něhož se zapsala a začala malovat. S pokorou, láskou a tak, jak to ona sama cítí. Právě v těchto dnech probíhá její už druhá vernisáž a ten, kdo nezná životní příběh této velmi čisté a pokorné duše, si při pohledu na její obrazy pomyslí, že je maloval profesionální malíř, který celý život nedělá nic jiného! Nádhera, veskrze pozitivní vyzařování, harmonicky vyvážené barvy, něha, síla… To všechno najdete v obrazech paní Jiřiny Procházkové, která je šťastná, že ji v okamžiku, kdy její fyzické tělo balancovalo mezi životem a smrtí, tělo emoční stručně a jasně sdělilo: Maluj zase obrázky!
Text a foto : STYLEnew.cz
