NA SCÉNU PŘICHÁZÍ BÍLEJ KAVALÍR - ZLATKA BARTOŠKOVÁ

Dnešní povídání se šansoniérkou Zlatkou Bartoškovou bude především o úplně novém CD Bílej kavalír, ale možná taky trochu o bilancování. Jaký byl právě uplynulý rok v životě a kariéře Zlatky Bartoškové ?

Skoro bych řekla, že neuvěřitelný. Stala se spousta věcí, o kterých kdyby mi někdo před časem řekl, že přijdou, tak mu snad ani nebudu věřit.

Vloni touto dobou jsme už byli po křtu Dámy s cigaretou, a teď jsme opět v procesu přípravy křtu a promo akcí, tentokrát k Bílýmu kavalírovi. Já už to tak nějak mám, na dvacet let jsem kdysi dala zpívání vale a teď si to vynahrazuju každý rok novým CD…(usmívá se)

Ale především jsem se za ten rok potkala s mnoha úžasnými lidmi, od kterých jsem načerpala inspiraci jak v muzice, tak v životě, protože ono je to nakonec stejně všechno propojené. A v kumštu to platí dvojnásob.

Jak jsme tak v průběhu toho roku mapovali klubovou scénu v Praze, protože ona ta naše muzika je asi nejvíc klubová záležitost, a hledali prostor, kde bychom se nějak trvaleji usadili, měli jsme hodně krásných koncertů s dobrou energií, takových, jak cítíš, že jste všichni na jedné vlně, a když s tebou lidi ještě zpívají tvoje písně, nemůžeš si přát víc…

A na co taky nesmím zapomenout, jsou dva letní koncerty, které byly svojí atmosférou nezapomenutelné. První ve Žlutých lázních v  Jablonci nad Nisou, mém prvním působišti, ke kterému mám dodnes hodně nostalgický vztah, a druhý v Uměleckém klubu v Jahodově, vesnici poblíž Rychnova nad Kněžnou.  

Bílej kavalír je už tedy na světě a křest bude mít 28. ledna ve Free Masonic Club Pub. Ale proč právě Bílej kavalír? Kdo to je ?

Je to především název titulní písně. Upřímně řečeno, já se jí nejdřív vlastně trochu lekla, toho, co v sobě má. Ten text je hodně silný. Jednoduchý, ale má v sobě všechno to, co je v životě důležité, lásku, naději, osud, hledání vlastní cesty…A tady se zase nějak vracíme k tomu tématu bilancování, nebo spíš přemýšlení o tom, co od života čekáme a co nám nakonec přinese…

Bílej kavalír je možná někdo, kdo se tam nahoře na nás dívá, jak si tady vedeme, chrání nás, a třeba i tím, že nás občas vystaví situacím, se kterými si třeba neumíme úplně poradit…že pochybujeme…a to je dobře…

Na desce spolupracovala spousta skvělých lidí, textaři, skladatelé, muzikanti, se kterými jsme na stejné vlně, a jsem vděčná za to, že jsme se potkali a že nás to spolu pořád baví. Za všechny třeba Jirka Toufar, který mě doprovází a taky pro mě skládá, básnířka Jarmila Hannah Čermáková, oba autoři titulní písně, a ještě dalších na desce, Dana Hašlerová, jejíž texty jsou už na předchozích deskách, nebo klavíristka a skladatelka Iryna Rusanovyčová.

Já to vždycky měla tak, že jsem chtěla dělat svoji muziku, svoje písně. Bohužel nemám ten dar, abych si psala sama, a tak je skoro zázrak, že jsem potkala lidi, kteří pro mě píšou a skládají, a navíc tak, že jsou to písně, kterým mohu věřit. Protože jedině tak to má smysl. Jedině když budu zpívat písně, kterým věřím já sama, můžu je zpívat tak, že jim budou věřit i ti, kteří je budou poslouchat.

Bílej kavalír a písně Tisíckrát, nebo Sny se dotýkají nejprostších lidských potřeb, jako je láska, bezpečí, hledání a nalézání smyslu toho, proč jsme tady. Terezka z kamene nebo Žižkovské mikádo jsou zase takové obrázky, příběhy ze staré Prahy a časů, které dávno minuly a které nám dnes trochu chybí. Vlastně všechny ty písně jsou lidské příběhy se vším, co k nim patří…a asi proto se nás tolik dotýkají…

Skvělé je, že se nám podařilo k titulní písni ještě před křtem natočit taky klip.To zase byla nová zkušenost, jak přenést na obraz tak silnou píseň, aby se obě věci vzájemně nerušily. A vyšlo to moc krásně. Za to děkuju úžasnému týmu mladé filmařky Viktorie Rampal Dzurenko. Bylo to náročné, ale byla to krásná práce s lidmi, kteří tvoří srdcem a to je pro mě důležité.

Jak život jde, mění se svět kolem nás, ale také my sami. Nechci teď použít nějaké fráze o zmoudření, spíš se jednoduše zeptat, jaká byla Zlatka Bartošková na počátku pěvecké kariéry a jaká je teď v roce 2016?

Jaká byla Zlatka Bartošková, když začínala zpívat? Svým způsobem stejná, jako dneska a přece jiná. Když jsem začínala, měla jsem to tak, že se v té muzice hlavně muselo něco dít, na textu mi až tak nezáleželo. Teď o všem víc přemýšlím, mám tisíc pochybností … a píseň pustím do světa, až jsem o ní přesvědčená. Ale na druhou stranu, když si na tu počáteční dobu vzpomenu, vždycky se mi vybaví, jak jsem zhruba ve dvaceti zpívala píseň Život je chlap a Jindra Brabec (pozn.redakce: Jindřich Brabec, skladatel, aranžér, hudební publicista a v mnoha případech i objevitel nových pěveckých talentů, autor mnoha známých písní, například Modlitba pro Martu nebo Malovaný džbánku) mi říkal „seš normální, tohle je píseň pro ženskou, co už má něco za sebou“ a já si trvala na svém, že to takhle cítím. A to mi taky zůstalo, ta volba srdcem, buď prostě tu muziku cítím, nebo ne…

Ve tvé hudební dráze najdeme mnohé známé a zajímavé autory či hudebníky. Na spolupráci se kterým z nich nejraději vzpomínáš nebo si jí nejvíc považuješ ?

O Jindrovi Brabcovi jsem už mluvila, ale on mě vlastně tak nějak nepřímo provázel celým mým hudebním životem. Vždycky, když měla přijít nějaká změna, objevil se Jindra, vynadal mi a někam mě posunul. Mám od něho dvě písně, které mám hodně ráda a nejen já, i posluchači, Něžně krásná a Faun. A nedávno mi taky došlo, že to byl taky Jindra, kdo mi v úplných začátcích, ještě během soutěže Intertalent, napsal můj první šanson, jestli to tak můžu nazvat, píseň Nech nás, táto, jít.

Nebo moje učitelka jevištního projevu na konzervatoři Laďka Kozderková, která dokázala z člověka vyždímat to nejlepší, co v něm bylo. Úžasná herečka a zpěvačka, energická ženská, na kterou nikdy nezapomenu…. A taky „dědek“ Bareš (Pozn.redakce: Ladislav Bareš, významný kapelník, dirigent a aranžér Orchestru Ladislava Bareše v Liberci, v 60. a 70. letech jednoho z nejvýraznějších hudebních těles žánru taneční hudby). V Praze se mu tenkrát říkalo „král severu“, a pro mě byl ten jeho orchestr velká škola. Tam jsem se třeba naučila poslouchat toho, kdo je se mnou na jevišti. To je strašně důležitý, ať už je to partner při zpěvu, nebo muzikant, který tě doprovází.

A když jsem se pak po té dvacetileté pauze, znova vrátila k muzice, přišel třeba Jindra Polák, dnes leader kapely Jelen, kterej mě vlastně vyprovokoval, abych začala znova zpívat nebo Kuba Zahradník, když tenkrát s herečkou Hankou Müllerovou otvíral na Žižkově klub Jiný kafe, a pozval mě tam s tím, že u toho bych měla být. A měl pravdu, dodneška se tam ráda vracím. 

Kde tě můžeme slyšet ?

Tady v Prazeteďasi nejčastěji v hudebním klubu u svobodných zednářů v Týnské (Free Masonic Club Pub), který se stal takovou naší domovskou scénou a kde střídáme klasické recitály s novými pořady s hosty. Takže si můžete vybrat, pokud chcete jen poslouchat muziku, přijďte na Bilýho kavalíra, a pokud si chcete poslechnout i zajímavé povídání s neobvyklými hosty, vyberte si Život, je šanson. Anebo nejlíp, přijďte na oba pořady. Protože co bychom my komedianti byli bez vás, diváků a posluchačů. 

www.zlatkabartoskova.cz                        Text a foto : Jana Zechmeisterová

Fotogalerie