27.07.2024 má svátek: Věroslav
FILM POHLEDEM TEREZY HERZ POKORNÉ
Je velikou radostí, když se zrodí něco, co člověka osloví silou své výpovědi, noblesou projevu, výjimečností a kultivovanou krásou. Přesně takový je pro mě hraný dokumentární film režiséra Jakuba Sommera Můj život s Bohuslavem Martinů. Jedná se o film dotýkající se hloubky duše jednoho z velikánů naší klasické hudby, muže, jenž bývá neprávem poněkud upozaďován, přestože se jeho dílo stalo již za jeho života opěvovaným a nesmrtelným. Zrcadlí vášeň k hudbě, jíž bylo podřízeno vše, je obrazem doby, v níž žil a tvořil, doby, kdy dějinné události přinášely nemálo strádání a bolestí člověku kořeny pevně spjatému s rodnou zemí.
Je patrné, že panu režisérovi koluje láska ke klasické hudbě krví. Jeho otec, Vladimír Sommer, patřil k významným hudebním skladatelům našeho poválečného údobí. Matka, Olga Sommerová, je sice známou osobností světa filmového dokumentu, ale její syn má svůj vlastní rukopis a nesmírně výrazné výtvarné vidění, díky kterému dokáže uchopit a podtrhnout atmosféru díla, na kterém pracuje, velmi silně a emotivně. Ať už se jedná o život B. Martinů, nebo například jeho žánrový opak, film „Maj kompjutr“. Obé spojuje autentičnost a naprostá opravdovost projevů hlavních protagonistů. Nic nezůstává na povrchu,čímž se otiskují hluboko do paměti svých diváků.
Film Můj život s Bohuslavem Martinů vznikal v rouškovém údobí příkazů, zákazů a dalších nestandartních podmínek, řadí se tudíž na stranu “zázraků“, vznikajících v naší současnosti. Je pohlazením, za které je třeba všem tvůrcům poděkovat. Kamera Viktora Smutného vtiskává atmosféru celému dílu, prolíná se a dokonale ladí s dokumentárními záběry tak, že má divák pocit, že opravdu celý film sleduje Bohuslava Martinů a jeho ženu Charlotte, snoubí se s Martinů hudbou. O kostýmech Simony Rybákové není třeba psát, již jsme si zvykli, že vždy do posledního detailu dokonale podtrhují dobu, ve které se příběh odehrává, spoludotvářejí postavy filmu. Šimon Hájek patří k renomovaným, a tím i vyhledávaným střihačům, skvělou práci odvedl i architekt filmu Jan Vlček a nedá se v tomto případě zapomenout ani na výkonnou producentku Kateřinu Kovářovou. Celým filmem nás provázejí čtyři postavy, čtyři herci a nutno říci, že všichni odvedli skutečně vynikající práci. Hlavní roli, „průvodce“ celým příběhem, svěřil pan režisér Tereze Hofové, titulní roli Petru Stachovi, mistrovou múzou se stala Anna Fialová a letitým přítelem Martinů Ondřej Kavan.
T.H. P.
Petr Stach: Bylo pro mě ctí, že se mi dostalo možnosti se tohoto génia vnitřně dotknout
Jaký byl Váš vztah k Bohuslavu Martinů před natáčením? Znal jste jeho tvorbu?
Musím přiznat, že ač mám vážnou hudbu rád, tedy především díla skladatelů romantického období, dílo Bohuslava Martinů mi známé nebylo. Věděl jsem sice, že patří mezi naše nejvýznamnější hudební skladatele a že je ve světě hrán možná víc než u nás, ale jeho tvorba mi zůstávala skryta. Až při přípravách na natáčení jsem ho začal poslouchat a byl jsem překvapen, jakou bohatostí jeho hudba oplývá. Některé jeho skladby a symfonie jsem poslouchal opakovaně a vždy jsem byl znovu a znovu udiven, kolik nového jsem v nich nalézal. Motivy, zvuky, hudební zvraty, vše bylo vždy jakoby nové a překvapivé. Sám pro sebe jsem si objevil hudební drahokam a jsem přesvědčen, že i v budoucnu mě jeho dílo nepřestane fascinovat.
Fyzická podobnost Vás někdy napadla? Co pro Vás bylo rozhodující ve ztvárnění postavy hudebního skladatele?
O fyzické podobnosti jsem nepřemýšlel. To je spíš otázka pro režiséra filmu Jakuba Sommera. Pro mě bylo ctí, že se mi dostalo možnosti se tohoto génia vnitřně dotknout. Hodně jsme o jeho životě a díle mluvili, mnoho nám objasnil hudební skladatel, muzikolog a ředitel Institutu Bohuslava Martinů, pan Aleš Březina, který se dílem a životem tohoto hudebního velikána zabývá. Je velmi zvláštní pokoušet se představit si, jak tato vesmírem nadaná a požehnaná mysl vnímá svět kolem sebe. Jak všechny prožitky svého dětství i dospělého života zapracovává do svých děl. Jaké si klade otázky, jak přemýšlí a jak dokáže i filozofické tázání promítnout do své hudby.
Jaká složka dokáže víc ovlivnit vyznění Vašeho filmu – hudba Martinů, nebo kniha jeho ženy Charlotte?
Myslím, že to nejde oddělit. Obé bylo pevnou součástí jeho života. Hudba i jeho žena Charlotte, která ho oddaně provázela životem. V knize o něm mluví vždy láskyplně, obdivně a s velkým zaujetím. Mám pocit, že je to trojúhelník Bohuslav, hudba a Charlotte, a kdyby se kterákoliv část potlačila, tak by se celkový obrázek rozpadl.
Jakou část natáčení jste si nejvíc užil?
Točili jsme na spoustě míst, v ateliéru i exteriérech, měl jsem možnost nahlédnout do rodné komůrky vysoko na věži kostela sv. Jakuba v Poličce, točili jsme i na skutečném mořském pobřeží. Těch lokací a zážitků byla spousta, ale nechci je všechny prozrazovat. Jsou součástí obrazového kouzlení skvělého kameramana Viktora Smutného a režiséra Jakuba Sommera. Byla by škoda o nich mluvit před zhlédnutím filmu. Velký dík patří celému štábu, který na filmu pracoval, v čele s kreativním producentem panem Hubačem a výkonnou producentkou Kateřinou Kovářovou.
Tereza Hofová: Charlotta byla živoucí žena, zcela oddaná svému muži
V čem se Vám líbí memoáry Charlotte Martinů?
Přála bych si, aby Charlotte mnohem více popisovala jejich společný život s jejím vnitřním prožíváním. Vše ovšem směřuje spíše k Martinů, k tomu, co žil on, co prožíval, cítil. Silné jsou možná momenty, kdy utíkali před válkou, a popisy toho, co vše museli překonat. Spojovala je společná síla a soudržnost a dozajisté i láska. Memoáry samotné jsou pro mě ale spíše taková pohádka o tom, jaký byl Bohuslav, jak ona o něj pečovala a s kým se potkali. Nemohu to samozřejmě soudit, ale přijdou mi zidealizované. Ukazují ale na to, že Charlotta byla živoucí žena, zcela oddaná svému muži, rodinně zaměřená, s partnerským životem jako prioritou, a také zobrazují myšlení určité generace, kdy se takzvaně neslušelo s některými věcmi chodit ven. Ona tedy zřejmě nebyla v tomto směru žádná rebelka. Ve vztahu k jiným jeho ženám nesnesla srovnání a například s Roe Barstow (milenka a přítelkyně Martinů) je to „o čem se nemluví, to neexistuje“. Nicméně pro mě jako pro herečku, která se toužila dozvědět více o ní samotné, byly memoáry obsahově ploché a nutily mě číst spíše mezi řádky a v domněnkách. Od Aleše Březiny jsem se dozvěděla dost o tom, že byla energická žena, veselá, upovídaná, velmi sociální a v péči o odkaz Martinů až dominantní.
V hereckém výrazu jsem se snažila podtrhnout to, že Charlotte podporuje ve svém vyprávění idealizující, lehce sentimentální rovinu spíše než tu reflektivní.
Jaká byla Charlotte ve vztahu k Bohuslavovi?
Byla mu rozhodně oddanou ženou, pečující, poskytující naprostý servis a obdiv. Jejich společný vztah byl snad jedinou náplní jejího života, hned po tom společenský život a pak příroda. Říkala jsem sama sobě, „ty jo, to se to pak tvoří, když má někdo doma takové absolutní a oddané zázemí a přemýšlí se vždy jen v jednom úhlu záměru“. Pro mě to tedy absolutně není něco, v čem bych si přála osobně žít. Když ji pak po tom všem, co pro něj udělala a co společně překonali, chtěl Bohuslav opustit kvůli jiné ženě, musela cítit křivdu, smutek, bolest, možná i zradu. A určitě právem. Vše bylo dekády jen o Martinů, to se pak po rozpadu manželství asi těžko existuje jako samostatně fungující jednotka s vlastním zázemím. To pro ni muselo být velmi těžké. Myslím, že ona má skutečně díky své péči, podpoře a oddanosti velkou zásluhu na jeho dílu i jeho životních posunech. Každý z nás, kdo tvoří, kdo kreativně pracuje a k tomu musí zvládat praktický život a péči, ví, jak neskutečně luxusní by bylo někoho takového po svém boku mít. Buďme jen rádi, že Charlotte se pro toto rozhodla zcela svobodně a dobrovolně. Myslím, že zázemí, láska k cestování a přírodě, k poznávání nového a dozajisté péče o Martinů byly to, co je dva spojovalo. On tvořil a ona se starala. U jiných žen pak hledal intelektuální a tvůrčí porozumění.
Liší se pohled vyprávění Charlotte a blízkého přítele Miloše Šafránka? V čem?
Určitě, ta míra idealizace a to, že Šafránka nezajímal jako muž a manžel, ale jako umělec, takže řeší jiná témata. Každopádně u obou je zřejmé, že k Martinů bylo pravděpodobně těžké nenavázat osobní vztah, že to byla přitažlivá, trochu tajemná osobnost, ke které měl člověk neustálé tendence dostat se osobnostně blíž.
Jakub Sommer: Hlavní ambicí filmu je upozornit na jeho muziku mladé publikum
Kdy vznikla první myšlenka natočit tento film a proč jste se rozhodl pro formu dokudramatu?
Asi před třemi lety mi zavolal kreativní producent Jiří Hubač, jestli bych nenatočil dokument o Martinů. Nejdřív jsem si přečetl knížku jeho ženy Charlotte Můj život s Bohuslavem Martinů. Ta nabízí mnoho zajímavých detailů ze života se slavným skladatelem, zároveň ji však chybí dramatičnost. Kniha se pro nás stala výchozím bodem, nicméně náš film není její adaptací, chtěli jsme se na životní příběh Bohuslava Martinů dívat z více úhlů. Od začátku jsem věděl, že nechci točit „standardní dokument o mrtvém skladateli“, který kombinuje muzikologické výpovědi odborníků s archivy a tu a tam nějakou inscenovanou ukázkou. Film jsme pojali jako moderní docudrama, tvar, jenž se svým narativem opírá o žánr dokumentu, využívá dobové archivy, ale zároveň pracuje s hranými scénami, jichž je ve filmu většina. Je to poutavý způsob, kterým chceme diváka vtáhnout do atmosféry doby, v níž Martinů žil, a také způsob, který dá více vyniknout síle jeho hudby, než by to dokázal tradiční dokumentární film.
Většina filmu vznikala v době pandemie. Jak se Vás to dotklo?
Bylo to samozřejmě komplikované a v jeden moment jsme se báli, že kvůli tomu film vůbec nevznikne. Ale mělo to paradoxně i své výhody. Například když jsme točili v Národním divadle, kde bychom za normálních okolností v jejich nabitém programu složitě vyjednávali volný termín. Vzhledem k pandemii měli zavřeno a nám řekli, že můžeme přijít, kdy chceme, a točit klidně celý den.
Jaká je vaše oblíbená skladba nebo období z tvorby Martinů?
Film začíná dramatickou skladbou, kterou napsal v Americe ve čtyřicátých letech. Jmenuje se Toccata e due canzoni a to je neskutečný nářez. Úžasná skladba, která funguje navíc skvěle jako otvírák filmu. Ale líbí se mi i věci, které by pravověrní „martinůologové“ možná tolik neocenili. Třeba koncert pro housle a piano, který napsal v šestnácti letech, je ve srovnání s jeho typickou tvorbou v dobrém slova smyslu jednoduchý a líbivý, ale já si ho zamiloval. Zprvu jsem se bál, zda bude Bohuslavova náročná hudba fungovat i jako hudba filmová. Standardní scénická hudba totiž bývá kompozičně spíš jednodušší, musí sloužit emocím příběhu a nesmí obraz válcovat. Věřím ale, že se nám povedlo krásnou a často komplikovanou hudbu Bohuslava Martinů zapojit do filmu tak, že zobrazované scény a výjevy skvěle doplňuje a film ji zároveň netlačí do pozadí, ale nechává ji vyniknout.
Jak jste obsazoval hlavní postavy? Bylo to na základě nějaké fyzické podobnosti?
Pro mne je důležité, aby herec vystihl co nejlépe podstatu charakteru, který ztvárňuje. A dokázal odvyprávět svůj part do mozaiky celého příběhu tak, aby byl divák jeho interpretací zasažen. To je důležitější než věrnost vizuální podoby. I když my máme štěstí, protože Petr Stach a Tereza Hofová jsou Bohušovi s Charlotte podobní, a navíc splňují to, o čem mluvím výše. Jsem moc rád, že jsem do filmu obsadil právě tyto dva herce. Stejně tak jsem spokojen s Ondřejem Kavanem v roli Miloše Šafránka, hrdiny nejednoznačného, jehož charakter tvoří nejenom celoživotní přátelství s Martinů, ale také spolupráce s StB…
Lukáš Csicsely, s nímž jste psal scénář, je mladý autor, dosud známý především jako prozaik. Byly vaše přístupy k osobnosti Martinů podobné?
Samozřejmě jsme se při vzniku scénáře také hádali a přeli. Jinak to ani nejde. Ale hned na počátku jsme měli shodu v tom, že chceme skladatelův životopis vyprávět imaginativně, nepopisně a pracovat s nadsázkou a tajemstvím. I proto jsme do filmu připsali postavu Múzy, která Bohuslava celý život provází, je úzce spjatá s jeho dílem a její podoba se promítá i do dalších osudových žen, které Martinů ve svém životě potkal. Ve filmu ji hraje okouzlující Anna Fialová.
Jaký vzkaz o Bohuslavu Martinů byste svým filmem chtěl předat divákům?
Pro mne je film hlavně příběhem velkého talentu podepřeného nesmírnou pracovitostí, díky které Martinů složil tolik krásné a inspirativní hudby. A také zprávou o tom, že i když se narodíte v obyčejné rodině na věži malého města, můžete jednou dobýt celý svět.
Film je možné vidět na plátnech vybraných kin, Česká televize ho uvede 30.11.2021 ve 21hodin 45 minut na ČT2
Fotografie: archiv ČT
