MICHAL KÖPPING - DUŠEVNÍ DOBRODRUH S ČISTOU MYSLÍ

Duševní dobrodruh s čistou myslí, milovník vyváženého mixu rozjímavého klidu a dobré společnosti inspirujících lidí. Stejně jako starých domů, velkých romanticky zpustlých zahrad, udržovaných anglických parků, přírody, kterou se shodou šťastných náhod s radostí pomohl zachraňovat.

To vše a mnohem víc je tento čtyřicetiletý reprodukční grafik a fotograf. 

Když byl kluk, myslel si, že bude námořním kapitánem, nebo pilotem. Nakonec ho ale nejen z praktických důvodů zcela pohltil grafický design, písmo, knihy, fotografie a tím podvědomě i předávání emocí jejich prostřednictvím. Není tedy divu, že už mnoho let je jeho hlavním zdrojem obživy obrazová postprodukce a retuš, při níž – pro ty nezasvěcené – dává snímkům (i od  zahraničních fotografů) konečnou tvář. Retušuje vady, odstraňuje rušivé prvky, upravuje barevnosti, tonální podání a konečné emocionální vyznění snímku… A vedle toho taky sám fotografuje. Spíš než pro peníze pro radost, potěšení, pro dobrou věc. Díky tématům, ke kterým má vztah a vazbu, to jsou především divoká zvířata z jednoho neziskového projektu a ženské portréty či akty. V čem jsou jeho fotografie odlišné od těch, které dnes a denně vídáme na stránkách časopisů nebo displejích mobilních telefonů? Nejzásadnější rozdíl spočívá v tom, že Michal nebere fotografii jen jako produkt či povrchní zábavu pro teenagery, ale jako příběh. Jako výseč děje, který se odněkud odvíjel, na moment byl zastaven, a my si představujeme, kam se posune dál. „Strmý nástup digitální fotografie to původně náročné řemeslo velmi degradoval,“ podotýká Michal. „Zejména neschopnost provádět úpravy a retuš obličeje nebo těla tím nesnadným, ručním a časově náročným způsobem, vytvořila nereálnou fotku, kde je vše příliš kontrastní, přehnaně barevné nebo naopak podivně utlumené. Ženy, jejich pleť a kůže vypadají naprosto mimozemsky a nepřirozeně, jakoby zalité voskem nebo plastem. Jsou to jakési podivuhodné bytosti odnikud, které v konečném srovnání vypadají vlastně všechny stejně. Pro ně charakteristické detaily jsou pryč, znamínka či drobné ´vady´, které často stojí za tím, čím jsou zajímavé, jedinečné, odlišné a krásné. Často pak ani nepoznáte, kdo na fotce vlastně je a jak je starý ve srovnání se skutečností. Neřeknete si, že na fotce je někdo, koho znáte, a díky šikovnosti fotografa a make-up artisty vypadá skvěle. Jen v duchu kroutíte hlavou a myslíte si, jak je to už na první pohled zcela nepřirozené.“ 

Přirozenost by měla zůstat přirozeností! Stejně jako původní krajina…

Ve chvíli, kdy se s ním začnete bavit o fotografiích divokých koní, které šel poprvé vyfotit, fotil napůl ze zvědavosti a napůl z nutnosti, ale nakonec se staly nedílnou součástí projektu Návrat velkých kopytníků do české krajiny, zaplaví jej nadšení. „Na začátku byly pouhé dvě fotky. Pro každoroční kalendář s nesouvisející tématikou jsme potřebovali dva tři snímky do Milovic čerstvě dovezených divokých koní. Ačkoliv by mě to nikdy nenapadlo, stát ve volné přírodě naproti skupině tiše soustředěných exmoorských pony (plemeno divokých koní) mě po deseti minutách naprosto pohltilo. Nebyl to smutný, veliký jezdecký kůň v malém rozbahněném ohradníku, proti němuž bych stál se směsí strachu a lítosti. Jako kdybych se ocitl v jednom z ´koňských´ obrazů Franze Marca. Stalo se z toho pro mě nové téma. Asi díky tomu začaly vznikat celkem pěkné snímky. V rámci vzájemné vstřícnosti jsem je začal posílat zakladateli projektu a řediteli společnosti Česká krajina Daliboru Dostálovi, který si je taky oblíbil a dokázal je vhodně mediálně využít. Podpora projektu u veřejnosti tím prý dostala zcela nový rozměr. Každého člověka potěší, pokud může přispívat k tomu, aby se jakákoliv dobrá věc posouvala dál a dělala radost ostatním, sjednocovala ve společném zájmu.“ Výše uvedený projekt vznikl téměř mimoděk díky banální otázce, jako když třeba náhodný výstřel z pušky utrhne lavinu: Kam se vlastně poděli všichni ti motýli, co jsme všude vídávali jako děti? Odpověď? Prostá! Když se krajina – pole a louky přestaly obhospodařovat přirozeným způsobem v členitých a rozměrově přijatelných plochách, k tomu “na pomoc” přišla chemie, zničila se přirozenost prostředí, která fungovala tisíce let. Byly narušeny prapůvodní dobře fungující přírodní procesy, ztratila se všeobecná druhová pestrost živných rostlin a tím i na ně navázaných brouků nebo motýlů. Dříve druhově bohaté louky či pole začaly zarůstat třeba jen jedním typem agresivní trávy či nemnoha náletových dřevin, vznikla druhová poušť. „Následovala další logická otázka, jak se elegantně a trvale zbavit těch divokých monokultur, vrátit na louky druhovou rozmanitost? Po poradě s vědci Jihočeské univerzity bylo jasné, že jediným přirozeným a v konečném důsledku velmi levným a navíc společensky atraktivním řešením, je vrátit na tyto plochy zvířata, která se s něčím takovým umějí vypořádat. Více už nebylo možné Dalibora zastavit, a nyní nám u Milovic a Benátek nad Jizerou běží prvotní po všech stránkách velmi úspěšný projekt se stády divokých koní, zubrů a zpětně šlechtěných praturů (tedy jakýchsi divokých krav) ve volné krajině,“ říká Michal při pohledu na pasoucí se klisnu s před ní odpočívajícím pár dní starým hříbětem na speciální DMS pohlednici, jež je taktéž součástí podpory tohoto i v zahraničí vědci velmi ceněného projektu. 

Jak již bylo zmíněno, vedle zvířat Michal fotí i ženské akty či portréty. Co je z profesionálního hlediska těžší? „Neřekl bych těžší, nebo složitější, vlastně nad tím nepřemýšlím. Focení je pro mě dobrodružství a radost, podvědomě mám představu o výsledku. Musí to být příběh – i v tom jednom snímku. Samozřejmě že pracovat s lidmi může být složité, někdy mají své představy a nároky, takže to může být i stresující. Při focení lidí se všichni snaží, aby už co nejdřív bylo hotovo, zatímco mezi divokými zvířaty určuje tempo i výsledek práce situace, ve které je zastihnete. Takže prostě nemůžete nikam spěchat, užíváte si jejich přítomnost a prostor, a v konečném důsledku to je velmi uklidňující. K tomu navíc kolem vás nejsou žádné nepřirozené rušivé zvuky.“   

 

Jsem stále na cestě…

A co pro změnu uklidní Michala ve chvíli, když ho někdo rozhodí, rozčílí a potřebuje ze sebe tu špatnou energii setřást? „Jdu si zaběhat. A během si zároveň i dobiju energii. Endorfiny zaplaví tělo, vyčistí ho od stresu, a člověk je pak na několik dní celkově spokojenější, vyrovnanější a vše mu jde tak nějak samo od sebe.“ Michalovou asi nejoblíbenější knihou je Doktor Živago. Proč právě tato Pasternakova kniha? „Protože v ní najdete odpověď úplně na všechno. Pokud máte ve dvaceti spoustu dotazů k hlubším stránkám existence, jako je třeba láska, a potřebu konečně pochopit ´ten složitý život´, máte to tam zodpovězené. Pasternak vymýtí všechny vaše nejistoty, navíc jedinečným jazykovým stylem. Když ji někomu doporučím k přečtení (nebo jakoukoliv jinou skvělou knihu), vzápětí se přistihnu, jak tomu člověku vlastně v dobrém závidím. S každou přečtenou stránkou zažívá ten nejdůležitější životní pocit – pocit dobrodružství. Objevuje nové, o čem nikdy netušil, že by ho taky mohlo tak bezprostředně nadchnout nebo zajímat.“ Vedle dobrých knih Michal miluje jazz. „Jazz je pro mě jakákoliv hudba, kterou poslouchám, když chci zrovna poslouchat jazz," říká se smíchem. "Je jedno, jestli je to Andrew Bird, Cole Porter, Maceo Parker, Dave Brubeck nebo Talking Heads. Jazz je o tom, jak člověk dělá věci, jaký má přístup k životu, jestli chápe svět kolem sebe komplexně, v té hudbě se to všechno odráží. Jazz nedefinuje jen specifické nástrojové obsazení nebo vymezený žánr. Je to něco mezi životním stylem, osobním postojem a filosofií.“ Když se zeptám, co Michala výtvarně nebo obecně esteticky nejvíc ovlivnilo, dívá se chvíli kamsi mimo, a pak odvětí: „Asi práce Bohuslava Reynka. Jeho suché jehly, malé formáty škrabané do destiček, které měl Reynek zrovna po ruce, ryté za slabého, mizerného světla v malé kuchyni u kachlových kamen ve starém, ale velkolepém domě na Vysočině. Jsou to velice jednoduché práce s mnohdy banálními (či naopak biblickými) náměty, jejichž vznik byl nezřídka vymezen časem mezi přípravou svačin pro syny chystající se velmi brzo ráno do práce a dobou krmení hospodářských zvířat. Vznikaly ve velmi skromných podmínkách v omezeném prostoru a ploše, s kočkama na klíně a vařícíma se bramborama na plotně, přesto se na ně člověk nemůže vynadívat. Působí až hypnoticky silně. Třeba Dvůr v zimě (muž vedoucí přes dvůr Reynekovy hospodářské usedlosti býka) je pro mě něco jako ideální obraz, pronásleduje mě v hlavě od devadesátých let, kdy jsem ji někde viděl na pohlednici ještě jako středoškolák. V té grafice je celý lidský život, vesmír, i to, co nás všechny přesahuje. Visí mi doma v bytě u dveří, denně se na ni dívám. Co vlastně tohoto mladého fotografa a profesionálního retušéra nejvíc naplňuje? „Když vznikne něco, co potěší hodně lidí. Nebo když pomůžete dát lidi dohromady, když je spojíte společným tématem, hodnotami nebo cílem. Ostatně sociální interakce stojí za celkovou spokojeností člověka, ať je chudý nebo bohatý. Kdo jich má méně, než potřebuje, nemůže se cítit spokojený a už vůbec ne šťastný,“ tvrdí milovník jízdy na kole, na což jsme v předešlém výčtu zapomněli… Možná i proto tvrdí, že je stále na cestě. Má nějaký cíl? „Konkrétní asi ne. Vyhovuje mi být na cestě. Cesta je dobrodružství a to je podle mě i smyslem života. Když dojdeme do cíle, zažijeme krátkodobý pocit naplnění a štěstí, ale dlouhodobě potřebný prvek dobrodružství se nám vytratí. To, co nás dlouhodobě naplňuje, nepřijde samo a hned, nespadne nám do klína. Musíme se k tomu soustavně propracovávat, bojovat o to, být trpěliví. Tak či onak je asi nejenom pro mě důležité, aby kolem nás bylo co nejvíce spokojených lidí." Tím je, myslím, řečeno všechno. Nakonec ono je vážně mnohem lepší, jak se říká, být i v padesáti pořád ještě na klikaté cestě, zkoušet a objevovat, než se pohodlně nudit v cíli.“   

Text : Luboš Nečas  

Fotografie : Michal Köpping - FOTOGALERIE

                   Dagmar Hájková

Fotogalerie