27.07.2024 má svátek: Věroslav
Byl jsem vyzván, abych o sobě pro stylenew napsal text v souvislosti s mou právě probíhající výstavou fotografií, nazvanou Paříž, můj osud, která je k vidění do 24. února 2018 v galerii Francouzského institutu v Praze. Není to úkol zrovna lehký - psát o sobě je zrádné. Člověka to nutí neustále meditovat o tom, jestli jeho věty nepostrádají objektivitu či zda jeho slova nepůsobí vytahovačně…
Abych se tedy vyhnul všem výše zmíněným nástrahám a vlastním pochybnostem, našel jsem kličku, kterou mi snad laskavá čtenářka či čtenář prominou: budu se držet pouhých biografických faktů a pak použiji text, který napsal k výstavě pan Alexandre Pajon, exekutivní ředitel Francouzského institutu. Absolvoval jsem FAMU, katedru dokumentární tvorby v roce 1980 a hned se « vyženil » do Francie. Nesnášel jsem život v komunistickém Československu. Někdy s jistou dávkou humoru říkám, že jsem ve Francii požádal o gastronomický azyl… Zinscenoval jsem fiktivní svatbu se sestrou té, s níž jsem byl původně na tomto aktu domluven. V okamžiku svatby jsme se s mou nastávající viděli poprvé. Kouzelné na celé historce je to, že jsme žili v krásném manželství až do jejího odchodu z tohoto světa v roce 2013, tedy celých 33 let. Ve Francii a v Paříži jsem tedy prožil více roků než v Praze. Ale tento časový skluz doháním zdatně od roku 2016, kdy jsem do rodné Prahy definitivně vrátil. Doufám, že toho vzhledem k okolnostem nebudu brzy litovat.
Ve Francii jsem se do roku 2000 živil jako režisér, kameraman, střihač a producent pro nejrůznější televize a francouzské instituce. V roce 2000 jsem opustil dráhu umělce a stal se ředitelem Českého centra v Paříži, kde jsem pracoval až do roku 2007. Ověnčen titulem Rytíř umění a literatury za rozvoj česko-francouzských kulturních vztahů jsem Francii opustil a dva roky jsem ve stejné funkci působil tentokrát v bulharské Sofii. Odtud jsem byl povolán do Prahy, abych tři roky zastával pozici generálního ředitele celé sítě Českých center. Rok 2011 znamenal zase návrat do Paříže, abych se opět stal ředitelem stejné instituce jako předtím. A má dráha skončila v roce 2016 společně se smlouvou s Českými centry, kdy jsem se odebral do předčasného, ale aktivního důchodu.
Fotografovat jsem začal zhruba v deseti letech a touto vášní jsem žil celý život, ať už jsem byl filmařem nebo úředníkem v diplomatických službách České republiky.
Fotografie, které jsou k vidění ve Francouzském institutu (Štěpánská 35, Praha 1), pocházejí z období zhruba 2012 až 2016. Z mnohatísícového archivu jsem vybral jen 37 snímků z Paříže. To dá rozum, když jsem dostal nabídku na vystavování zrovna ve Francouzského institutu.
A tady je anoncovaný text Alexandra Pajona:
Michael Wellner-Pospíšil, úspěšný absolvent FAMU, má k Paříži velmi specifický a niterný vztah, dalo by se téměř hovořit o harmonickém splynutí tvůrce s městem. Mladý český autor přijel do Paříže, moderní metropole, jež dýchala příběhy z románů slavných autorů jako Balzac, Hugo či Proust, v době studené války a hlubokého socialismu. V Paříži objevil pulzující život. Beznadějně propadl kouzlu města, jež ho nekonečně fascinovalo, a vášnivě se do něj zamiloval. Nyní, čtyřicet let poté, co jí dnem i nocí bloumal a objevoval její nejskrytější půvaby, vzdává Michael Wellner-Pospíšil touto nádhernou výstavou Paříži hold. Až kinematografickou formou zachycuje veškeré postavičky a místa, jež kosmopolitnímu městu propůjčují život. Představuje tamní současně koexistující směs burřoazního a prostého chudinského života. Paříž rozhodně není voskovým muzeem, ale tepajícím živoucím organismem.
Fotografie, portrét autora : Dagmar Hájková
