MĚL JSEM HODNĚ ZVLÁŠTNÍ DĚTSTVÍ - ONDŘEJ KEPKA

Ve svých osmačtyřiceti letech upřímně přiznává, oč byl ochuzen v dětství, co je pro něj velmi intimní záležitostí, nebo například jak se dívá na dnešní trochu cynický svět. Zajímá vás, co považuje za největší vášeň, kvůli čemu naposledy brečel? Odpověď na poslední otázku se vám může zdát být zcela logická, ovšem tento rozhovor byl s Ondřejem pořízen předtím, než jej zastihla velmi smutná zpráva o tom, že jeho maminka už - bohužel - přešla na ten druhý břeh... 

Kdy naposledy jste měl až úpěnlivou touhu zastavit čas?  

Bylo to zrovna dnes odpoledne, kdy jsme s dlouhodobě nemocnou mámou vyrazili na malý výlet s obědem. Po dlouhé době byla venku. Po dlouhé době plné lékařů, injekcí, vyšetření a domácí rehabilitace.  Prožili jsme pár desítek minut, kdy to vypadalo, jako by byla úplně zdravá. Povídali jsme si, smáli jsme se – a tam jsem si uvědomil, jak si musíme vážit každého okamžiku, kdy jsme zdraví, kdy nás nic nebolí, kdy je nám hezky. Zastavil bych ten čas a nejraději bych se vrátil do dětství. Byli jsme totiž na obědě v Průhonicích, kam jsme často chodívali, když jsem byl malý. Tehdy mně držela za ruku máma, teď jsme si role obrátili.

Pokud zůstaneme ještě ve vašem dětství, cítil jste větší jistotu, že je tady s vámi někdo, kdo vás bezvýhradně miluje a bude celý život chránit a bránit? 

Ano, tohle jsem cítil vždycky. Ale stejně podobně to bylo také u táty. Stále to tak je, i když teď cítím, že se už musíme chránit navzájem. 

Málokdo si uvědomuje potřebu těchto drobných, ale velmi důležitých podnětů, jako je držet za ruku někoho blízkého, pro pocit štěstí. Bohužel… 

Myslím si totéž. Je to možná daň za tu současnou přetechnizovanou a hektickou dobu, kdy za nás spoustu věcí řeší přístroje. Úžasná technika, kterou také ve své práci používám. Ale je pravda, že někdy ten lidský dotek schází. Na což si ovšem musí přijít každý sám. 

Rychlost, zběsilost, permanentní stres – to je dnešní doba. A je třeba dodat, čeho je moc, toho je příliš.Ondřeji, pro vás, jako pro režiséra, kreativního tvůrce to musí být ubíjející!   

Někdy ano, někdy dost a začínám to cítit i na reakcích svého těla, které se tomu tempu začíná vzpouzet. Myslím, že jsem schopen udělat velké množství věcí najednou, ale vůli se všechno zvládnout nedá. Je tady jistá kapacita těla, kapacita psychiky a ta nám pak zřetelně říká „Dost! Už se, proboha, zastavte!“ A co se týká tvorby? Samozřejmě, že je pro mě mnohdy frustrující, když pozoruji, jak je dnešní společnost hrubá, netolerantní, bezcitná, cynická… Uvědomuji si, že neumíme pracovat s generacemi. Je bezvadné, že se dnes fandí té mladé - kéž by tomu bylo tak i v dobách mého dospívání a brzkého mládí, ale opět je to daň. Jako bychom vždy museli něco něčím tvrdě zaplatit. Fascinace mládím, která dnes probíhá, je tvrdě zaplacena tím, že kašleme na stáří. Ale to je tak strašně naivní. Ono to není: MI MLADÍ a ONI STAŘÍ! Jsme to pořád MY! MY MLADÍ budeme jednoho dne staří. A pokud si nevybudujeme společnost tak, jak by to mělo být, může to dopadnout jako v některých sci-fi filmech, že s určitým věkem budeme na odpis. A tohle bychom neměli dopustit. Ale jak s tím naložit? Opět musí každý sám za sebe.    

Kdy jste měl naposledy radost jako malé dítě?    

Radovat se je čím dál těžší! Ale, zaplať pámbů, jsem obdarován tím, že se dokážu radovat z maličkostí. A za to jsem osudu vděčný. Stejně jako za to, že mám momentálně velmi pěkný vztah a vzájemně si s mou partnerkou Janou dokážeme dělat drobné radosti. Maličkosti, drobnosti, jako je hezká fotka, SMSka… anebo právě ten zmiňovaný dotek.  

Dokážete si sám uvařit?  

Jsem velký labužník a velmi rád jím. Nic proti jídlu nemám, naopak. Ale musím podotknout, že nejsem kuchař. Vystačím si s málem, nakoupím něco v obchodě, udělám si třeba studenou mísu a dokážu si uvařit drobné věci jako například vejce na tisíc způsobů, těstoviny s tvarohem… Ale rozhodně nemistruji v kuchyni a nedokážu připravit maso. Ale je výhoda, že maso vůbec nepotřebuji. Když si zajdu do restaurace, objednám si ho a to bohatě stačí.  

Co jste s přechodem z dětství do dospělosti ztratil a je vám to líto? 

Svět, který nemá žádná negativa a spousta věcí vám přináší jen radost. Tohle jsem ztratil, takový ten naivní optimismus malého dítěte a bylo to plus minus v těch deseti letech. A opravdu mě to mrzí… 

Co byste dělal jinak, pokud byste se do dětství vrátil? 

Asi bych víc sportoval, i když mě k tomu naši hodně vedli. A stoprocentně bych víc času trávil se svými vrstevníky, což jsem vlastně neuměl a nedělal, protože jsem často natáčel a pohyboval se mezi až o tři generace staršími „kolegy“. Rozhlas, dabing, televize, filmování. Měl jsem hodně zvláštní dětství. 

Máte tolik práce, že je logické se zeptat, jestli vůbec máte čas na život? 

No někdy si říkám, že ne. Je krásné, kolik těch aktivit mám, ale časem budu muset něco vysloveně racionálně, programově a zcela logicky vyškrtnout.  

Ondřeji, co je pro vás osobně absolutně největší vášní?  

Tak největší vášní je samozřejmě vášnivý vztah. Pokud se člověk vášnivě zamiluje a prožíváte ať už nenaplněnou, nebo naplněnou vášeň. To je nejvíc. A pak, jak píše Karel Čapek, sbírání něčeho. Pro někoho zdánlivě nepochopitelné, ale sběratelská vášeň má něco do sebe. Jsem svým způsobem také sběratel, ale je to hodně osobní záležitost. Ale je fakt, že můžu zažívat i vášeň i při fotografování. Udělat dobrou fotku může být velká vášeň. 

A naopak největší zátěží?  

Domluvit se s lidmi, s nimiž se domluvit musíte. Když to nejde, nebo vám nerozumí, je to někdy opravdu velmi složité. Je to pro vás velká zátěž! Samozřejmě jí může být i nešťastná láska. Zažil jsem to. A bohužel ne jednou. Je to zátěž, která vás vysloveně zdeptá, dokáže člověka zparalyzovat na týdny, v mém případě to bylo i na měsíce, což bylo až nezdravé. Ale holt, příroda mne tak nastavila. 

Kdy jste se cítil absolutně bezradný?   

To se mi poměrně nedávno občas opravdu stávalo a souviselo to se zdravotním stavem mých rodičů. Konkrétně mámy, kdy jsem chtěl něco udělat, ale nemohl jsem vůbec nic. Bohužel… A je hodně smutné, když se najednou cítíte naprosto bezradný.  

Myslíte, že je v pořádku - bez ohledu na předsudky - když muži pláčou?  

Samozřejmě. Proč ne? To jsou jen takové dojmy… Možná by se mohli snažit to někdy skrýt, ale slzy patří k životu. 

Vy jste naposledy brečel kvůli čemu?   

Musím se přiznat, že naposledy jsem brečel - ale jednalo se i o slzy štěstí, když jsem se dozvěděl, že mi dobře dopadly laboratorní výsledky jednoho vyšetření. Měl jsem velké předsudky a byl poměrně vystresovaný, že by se tam mohlo něco objevit. 

A kdy vám po tvářích stékaly ty „druhé“ slzy? 

Poměrně nedávno to párkrát bylo…  Když to s mámou vypadalo opravdu vážně. Ale tohle už jsou hodně intimní věci, o kterých nechci mluvit. 

Říká se, že Bůh nikdy nikomu nenaloží víc, než by mohl zvládnout, měl jste někdy pocit, že "tohle" už vážně zvládnout nemůžete?  

Ano, mnohokrát… Ale je zajímavé, že tohle slyším poprvé, je to silné. Někdy ten pocit mám. Zažil jsem to několikrát, dostal jsem se do situací, kdy jsem si v danou chvíli myslel, že to nezvládnu, neunesu… Je to hodně stresující a ta beznadějnost je až nepopsatelná. A také je zvláštní, že v mnoha takových případech člověk reaguje „nejhůř“ až ex post, kdy už mu de facto nic nehrozí, vše už je relativně v pořádku...

Text: Lubomír Nečas            Fotografie: Dagmar Hájková

DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ - LICENČNÍ POZNÁMKA:

TENTO MATERIÁL JE VÁZÁN LICENČNÍ SMLOUVOU A BEZ PÍSEMNÉHO SOUHLASU DRŽITELŮ AUTORSKÝCH PRÁV NESMÍ ROZHOVOR JAKO CELEK, ANI ŽÁDNÁ Z JEHO ČÁSTÍ BÝT PŘETISKOVÁN/A, UPRAVOVÁN/A, PŘEPISOVÁN/A ANI JAKÝKOLI DALŠÍM ZPŮSOBEM ŠÍŘEN/A - VYJMA SDÍLENÍ NA SOCIÁLNÍ SÍTI FACEBOOK KOMPLETNÍM ODKAZEM NA e-STRÁNKY VYDAVATELE, TEDY www.STYLEnew.cz