27.07.2024 má svátek: Věroslav
Dokumentární film MEKY je zážitkem, nejen proto, že vyvolává vzpomínky u diváků dříve narozených a mláďatům ukazuje, v čem a jak žili jejich rodiče, ale primárně zrcadlí dávnou pravdu, že pokud člověk prožívá život autenticky, dělá to, pro co se cítí být stvořen a s naprostým nasazením na sobě pracuje, pak se mu dostane daru největšího - prožívá naplněný život plný zázraků. Neznamená to, že by neznal bolest, ztráty, či zklamání. Zná, ale nachází z nich cestu ven v záchranné síti utkané z vášně k tomu co cítí, že je jeho podstatou (v tomto případě hudbou). Filmu vévodí naprostá opravdovost, pokora a spontánost projevu hlavního hrdiny, kořením je pak svébytný a všudypřítomný humor. Miro Žbirka se na svůj život dívá s odstupem a pobaveným nadhledem, dokáže okouzlit, rozesmát i dojmout. Svojí opravdovostí, skromností a otevřeností donutí člověka smeknout, před jeho pohledem na sebe sama a svět, kterému je cele oddán, svět, ve kterém se již dávno stal legendou. To platí nejen pro jeho fanoušky, ale i pro ty, kdož preferují jiné hudební styly a ctí jiné hudební velikány.
Režisér Šimon Šafránek (King Skate) nám nepředkládá sentimentální dílo vynášející svého hlavního hrdinu do nebes, nestaví mu pomník. Klade neviditelné otázky a ze střípků odpovědí skládá mozaiku Žbirkovi cesty životem, světem jeho hudby a velikého snu. Předkládá nám pohled na muže, jež ho zaujal svojí jinakostí a jinakost také vyvěrá na povrch celého příběhu. Film běží ohromným tempem, rychlé střihy dávají pocit, že vše se děje najednou, lineární čas neexistuje. Miro Žbirka je panem režisérem jakoby vsazen do centra svého vlastního života. Tento zvláštní pocit zprostředkovává ohromné množství rychle se střídajících archivních záběrů, jež se prolínají se současností. Proto se spolu s diváky může i on cítit býti pozorovatelem. „Nepovažuji to za film o mém životě, neberu se za jeho tvůrce. Poděkoval jsem za tento pohled na můj živo a překvapil jsem se.“ Tak zněla odpověď na otázku, jaký měl Miro Žbirka pocit po první zhlédnutí hotového díla. Hmatatelný je zde také vzájemný respekt obou pánů. Důvěra Žbirky, který nemá problém shodit sám sebe, čímž se dostává do větší hloubky, tam kde se zrcadlí jeho vnitřní síla, a pohled režiséra, který má jasnou představu, ale nic nevnucuje, do ničeho diváka ani hlavního představitele netlačí a přesto je to on, kdo příběh vypráví.
Miroslav a Meky ( jak ho nazývají fanoušci) se potkávají, ale nejsou jedním. Žbirka mate tělem a také říká: „Jednoznačné je, že představa o hudebníkovi vzniká podle skladeb, které má divák rád, ale to já zrovna nemusím být.“ Jistěže zazní jak Biěli kvet, tak Atlantida, ale pak je zde zase jiný svět a jiná poetika. Potkáváme se s tichým, distingovaným „klukem“ od vedle, ale také mužem, majícím v sobě velikou pokoru, a zároveň i obrovskou vášeň, dar vyprávění a svébytný, anarchistický smysl pro humor, kterému vévodí sebeironie. „ Rock, když se hraje vážně, stává se parodií!“ říká Meky. A tak to je s celým životem. Sám pro sebe se narodil, ve chvíli, kdy natočil první album. Neustále přítomným nápadem je „ Natočit nové album“. Je-li mu položena otázka - Co dál? – odpoví: „Půjdu domů a složím novou píseň...“
Nezbývá než poděkovat panu režisérovi, za způsob vyprávění, kterým mě nadchnul. Popsala jsem, co z jeho filmu dýchá a jdu si koupit nové album muže, který se právě dotknul mého srdce. Těším se na něj, přestože patřím k oné skupině preferující odlišný hudební styl.
