MEDA MLÁDKOVÁ MÁ NAROZENINY - GRATULUJEME !!!!!!!

Dva zážitky na dvou březích Vltavy 

Jedno odpoledne a návštěva dvou výstav v Praze. Každá na jiném břehu Vltavy, pár stovek metrů od sebe, obě s atmosférou. Přitom jsou diametrálně jiné. Dvě svébytné součásti pražského kulturního podzimu, díky kterým si uvědomíte proměnlivost času, umění, vnímání, ale hlavně nás samotných. 

Toyen – Vidím, neboť je noc (Museum Kampa 

Jmenuje se tak výstava, kterou při příležitosti 96. narozenin paní Medy Mládkové připravil kurátor a autor monografie o Toyen Karel Srp. 

Toyen – vlastním jménem Marie Čermínová - tvořila větší část svého života v Paříži a patří k nejvýznačnějším představitelům surrealismu. Marie (Manka, jak jí říkali přátelé) byla svérázná osobnost. Žena, v které nikdo nedokázal číst. Zásadně odmítala jakékoli zmínky o svém dětství, oblékala se jako muž, mluvila o sobě v mužském rodě. Byla svéráz. Dodnes přesto nikdo nemůže dát ruku do ohně za to, zda to všechno byla póza nebo upřímná snaha přiznat v polovině minulého století lesbické sklony.

Meda Mládková je dnes jednou z mála žijících osobností, která se s Toyen reálně setkala. V padesátých letech dokonce v Paříži obě dámy společně trávily Vánoce. Byly si blízko. Oduševnělá Meda dokázala respektovat a pochopit osobitost české malířky. „Fascinovala mě svou nespoutaností,“ říká dnes Meda. „Těžkým dětstvím, kdy prohlašovala, že žádnou rodinu nikdy neměla a nemá a také svým brzkým odchodem z domova v pouhých šestnácti letech.“

Meda Mládková před lety jako jedna z prvních vydala první francouzskou monografii Toyen, která byla úžasně graficky zpracovaná. Spolu s manželem Janem Mládkem od Toyen dostala darem několik děl, které jsou dnes součástí výstavy.

Výstava v Museu Kampa je průřezem figurálního díla osobité Toyen. Má svého ducha, má atmosféru. Je krásná. Obrazy jako Tři tanečnice, Mizíš v křoví plném křiku, Cirkus Conrade, Spící, Ztroskotání ve snu mají zvláštní poetiku. Mají své kouzlo. Navíc vás ale přinutí se zastavit. Užívat si jejich krásu. Přemýšlet, srovnávat a hodnotit. Vnímat a uvědomit si sílu umění. Sílu výpovědi člověka, který má odvahu přiznat, že mu vůbec nevadí být jiný a na společenské skrupule kašle.

  Pasta Oner – Last Day in Paradise (Mánes) 

Pasta Oner (vlastním jménem Zdeněk Řanda) ještě před pár lety tvořil v pražských zákoutích své svérázné graffiti a s napětím sledoval, jestli se k němu a jeho vznikajícímu dílku neblíží náhodou policie! Bývalý známý představitel pražské graffiti scény dnes patří k čelním představitelům pop artu. Realizuje se v akrylových malbách a velkolepých prostorových objektech.

Téma Pasty je jasné. Současná společnost a její vztah ke konzumu. Její spotřebitelská mánie. Šílená rychlost informací a klipovité vnímání každodenní reality. Omezení citu, absence laskavého prožitku. Co vlastně dnes milujeme? Za čím se ženeme? Co je podstatou tradičního lidského pinožení? Jsou to luxus, značky, spotřebitelské mánie? Je to touha užít si všeho, co mi život nabízí? Bez dlouhých cavyků? Bez přemýšlení?

Pasta Oner je pojem. Má svůj názor.  Má pohled, který nám nemusí sedět, ale Pasta si za ním bez ohledu na nás bude stát. V Mánesu najdete v jeho obrazech věhlasné komerční značky dneška, bizarní kombinace, odkazy na osobnosti i instituce. Hlavně tam ale najdete osobitost. Najdete tam názor. Už z toho důvodu stojí za to se na „Poslední den v ráji“ Pasty Onera ve výstavní galerii Mánes zajít do 23. listopadu podívat.  

P.S. Pasta Oner se zúčastnil zhruba 30 kolektivních výstav, realizoval i tři sólové výstavní projekty (Peep Show, Man on Fire, Recall). Jeho práce byla součástí českého pavilonu na šanghajském Expu v roce 2010. V roce 2012 se účastnil české kulturní sezony na olympijských hrách v Londýně.

 Napadlo mě, jaké by to asi bylo, kdyby se Toyen (Marie) setkala s Pastou (Zdeněk)? Dnes je dělí dva břehy Vltavy a desítky let. Zřejmě by to ale bylo úplně v pohodě. Rozuměli by si a rozevlátý Zdeněk by Marii v pánském saku určitě pozval na panáka!

PS. Ještě dodatek - fotografovat na výstavách je i adrenalinový zážitek - v Mánesu /Pasta Oner / žádný       

       problém, v Muzeu Kampa /Toyen / jsem si netroufla vytáhnout mobil, jednak tam byla tma a

      paní , co měla v galerii dozor se na mě koukala dosti výhružně. Pro tentokrát jsem mobil nepoužila.

Text a foto : Alena Štrobová              Foto : D.Hájková  /Meda Mládková /

Fotogalerie