23.04.2024 má svátek: Vojtěch
Martin Němec je mužem mnoha tváří a mnoha talentů. Je akademickým malířem, hudebním skladatelem, kapelníkem a spisovatelem. Jeho dílo je plné mystiky, cest do hlubin lidské duše i prvků hororových, což ovšem neznamená, že by postrádalo humor, nadsázku či radost. Do našeho podvědomí se poprvé zapsal roku 1982, kdy s kamarádem založili skupinu Precedenc, která se promtně stala objevem roku, on pak uznávaným skladatelem a textařem, Bára Basiková obdivovanou zpěvačkou. Vedle toho vznikaly výstavy obrazů, povídkové knihy, následovaly filmové scénáře, skupina Lilli Marlene, hudba scénická, filmová i baletní.
Právě Teď Martin se instaluje svoji nejnovější výstavu, do prodeje přichází nové hudební album, přede dveřmi jsou koncerty, které jistě přinesou radost ne jen jeho zarytým fanouškům.
Je krásné, že mezi námi jsou lidé, plní tolika krásných tvůrčích nápadů .................
Skládáš písně, hraješ v kapele, maluješ obrazy, píšeš scénáře a povídky... Jak je
možné věnovat se tolika různorodým uměleckým činnostem a být ve všech tak úspěšný?
Upřímně, já nevím, jak se měří úspěšnost v uměleckých kategoriích? Dělám věci, protože mám jakési nutkání. Dlouho jsem tu svoji paranoidní roztříštěnost považoval za handicap – dnes už vím, že to jinak nebude, že si zkrátka nedokážu vybrat jeden obor činnosti.
Jsem holt blíženec a nedá se s tím nic dělat. Jen se vždy bráním tomu být cosi jako píšící hudebník, nebo malující spisovatel (ježíšmarja to zní nějak závažně, ale pár knížek jsem už zkrátka vydal a podle scénářů se natočily dva celovečerní filmy, tak snad malinko spisovatel jsem). Když dělám jednu z těch činností, tak se ji snažím dělat naplno – jinými slovy: když maluju, tak jsem malíř a když dělám hudbu, tak jsem muzikant a basta!
Co tě vede k tomu, abys tvořil?
Jak říkám, je to něco jako nutkání, taková obsese. Jako když člověka svědí bodnutí od komára a musí se podrbat. Prostě je to nezbytnost. Je to přirozená součást mého života. A kromě toho, že jsem ten schizoidní blíženec, tak mám v sobě jakousi nesystematičnost – například teď, když se mi blíží výstava obrazů, tak každý den píšu a moc mě to baví. Když jsme točili poslední desku s mou druhou kapelou Lili Marlene (jako první jsem vymyslel před spoustou let Precedens s Bárou Basikovou u mikrofonu), tak jsem se zase strašně moc těšil na malování. No, upřímně řečeno je ta má všestrannost poněkud bláznivá a někdy (zejména pro mé okolí) těžko snesitelná.
Dokázal bys říct, který typ tvorby je ti nejbližší? Kterým se lze nejlépe vyjádřit?
Nedokázal. Kdybych to věděl, nebo cítil, tak bych dělal jen ten obor. Je to někdy i trochu problém, protože třeba, když jsem dostal ocenění za scénář k filmu Tma (1.cenu nadace Miloše Havla), tak na mě lidi od filmu koukali skrz prsty – co se jim nějaký vystudovaný malíř, který se navíc živí hudbou má plést do řemesla. Docela je chápu. Já si ale nedokážu pomoci. Je fajn, když se jednou za čas ty obory kříží a já třeba dělám hudbu k filmu, který byl natočen podle mého scénáře, nebo obal na desku vlastní hudby. Jinak je to ale dost bláznivý, když se třeba ráno, (ehm) před polednem, rozhoduji, zda mám jít malovat do ateliéru, nebo skládat do studia, či něco psát. Většinou to vyřeším tím, že se dívám na Simpsonovi, nebo na Akta X a věnuji se své čtvrté, ale nejoblíbenější činnosti, kterou je flákání. Jsem trochu líny totiž. I když i při tom čučení na bednu si alespoň listuji v knížkách o malování většinou…
Tvoří si uměleckým dílem umělec svůj pomník... nesmrtelnost?
Ježišimarja, to snad ne. Nesmrtelnost, pomník, to bych si už musel rovnou pronajmout jámu na Vyšehradském Slavíně. /smích/ Beru dost vážně, to co dělám, ale hlavně se u toho taky bavím. Na pomníky nemyslím a na nesmrtelnost bych rozhodně nevsázel. V podstatě si myslím, že kterýkoliv z těch oborů mé činnosti má jediný smysl a tím je sebevyjádření – komunikace s lidmi – v tom je to vlastně stejné zda je člověk malíř, muzikant, nebo cokoliv jiného – buď má co sdělit ostatním, nebo ne.
Je podle tebe pro malíře charakteristická určitá "psychická odchylka" nebo existuje i normální "kumštýř"?
Normální kumštýř (stašné slovo!) je paradox – něco jako vtipný ekonom? Umělci jsou téměř bez výjimky egoističtí a zároveň trochu sebedestruktivní. Většinou infantilní. Můj oblíbený spisovatel Kurt Vonnegut přirovnává trefně umělce ke kanárkovi v uhelném dole. Ti jsou méně odolní než lidé a tak při prvních náznacích zamořeného dolu plynem umírají, aby tak varovali horníky k vyklizení nebezpečného místa. Umělec by měl mít vyšší práh citlivosti – dříve vidět a reagovat na věci, které ostatní ještě nevidí a tak na ně neragují. Prostě umělci jsou takové senzory, nebo by alespoň být měli. Estetická úroveň je druhotným znakem, ale ten alarm je asi nejpodstatnější.
Jakou roli ve tvé tvorbě hrají ženy? A jakou muži?
To je jasné přece! Většinou dělám se zpěvačkami, maluji ženské (raněné rytířky, Salome a piety), píšu o ženských. Chlapská společnost mi není příjemná, pokud není účastná alespoň jediná zástupkyně toho druhu /smích/. Muži bez žen jsou nudní – o ženách bez mužů to, myslím, neplatí. Moc nevěřím na můzy, ale na ženy ano! Jaký je mezi tím rozdíl je patně těžké definovat.
Co je ti při malování inspirací? Odkud čerpáš nápady?
Inspirací je všechno – a zdaleka ne jen z vnějšího světa. Člověk v sobě musí mít, když ne vzletně řečeno studnu odkud bere – tak alespoň rezervoár. Zní to trochu jako pojem instalatérský, ale je to prostě něco velmi těžko definovatelného…
Jaké motivy se ve tvých obrazech objevují?
Nejlepší věci (těch pár!) co jsem kdy udělal, jsou i pro mne záhadou a nemíním si je zdůvodňovat. Imaginace je možná někde jinde než v nás – možná máme jen občas možnost ji nabrat z podnětů kolem sebe a hlavně uvnitř. Obrazy je stejně nesmyslné jakkoliv vysvětlovat – pokud by to šlo říct, nebo napsat, proč by je pak kdo maloval?
Vím, že připravuješ novou výstavu své a tatínkovy tvorby. Tvé obrazy se za poslední léta hodně změnily, můžeš tuto změnu popsat?
Ano, po smrti mé maminky mi na rok tak nějak „vypadl“ z ruky štětec, a když jsem se k tomu vrátil, s údivem jsem pochopil, že nenavazuji, kde jsem přestal, ale dělám jinak. Byl to takový poslední dárek od ní a tak věřím, že se jí nové věci líbí. Mělo to patrně svůj smysl. Maluju teď malé věci velmi expresivně a intuitivně, ne už ty technicky náročné a precizní velké malby. Svět se tím nikam neposunul /smích/, ale pro mě to má smysl dost zásadní.
Máš nějaký svůj obraz, kterého si ceníš více než ostatních?
Existují dva obrazy z období mých studií – které bych nikdy neprodal! Mám k nim osobnější vztah. Napadá mě, že jsem v době jejich vzniku prodal jiné dva – jeden si vybral Bolek Polívka a druhý Jan Saudek. Měl jsem, zdá se, jako student vybranou klientelu. /smích/ Pak nastalo dlouhé období, kdy jsem neprodal nic ani zcela anonymním kupcům, musel jsem se živit jako topič, restaurátor a pak čím dál víc jako rockový muzikant. Z toho se pak odvinula má práce na filmové hudbě, znělkách a tak dále. Zvláštní, kudy se ubírají cesty života a tvorby – většinou si vedou, kudy sami chtějí, a vy můžete plánovat, jak chcete. Kdepak plánovat – divit se nám zbývá.
Dá se v dnešní době uživit pouze uměním?
No, dá někdy (smích), i když tím, které se nepodbízí obecnému vkusu (případně obecnému nevkusu) často s velkými obtížemi. Při tvorbě se, myslím, nesmí kalkulovat s úspěchem a taky není dobré mít velké ambice. Je třeba být otevřený vnitřnímu hlasu – a ten je poměrně tichý… Můj tatínek (výborný malíř a restaurátor) říkával, že termín umění je odvozen od slova uměti. Myslím si to taky – sebevznešenější ideje, pokud člověk nezná řemeslo jsou většinou jen k smíchu. A tak trochu je to i naopak.
Dobrý malíř i hudebník je manuálně zručný člověk. Jak to, že neřídíš auto?
Nevím, zda zručnost je ten přesný termín, technické erudice a umění se někdy spíš vzájemně odpuzují – stejně jako exaktní vědy a poezie třeba. Kdyby mě tak slyšel Leonardo – asi bych dostal na zadek! Jsem prostě nešika – auto neumím řídit a basta! Omlouvat to uměleckým prokletím je alibizmus. Často se mi zdává, že vůz řídím (většinou bez brzd a zcela neovladatelný) a to je čirá hrůza. Je to skoro stejná noční můra, jako když ve spánku maluju úžasné obrazy, které nikdy nedokážu realizovat. To je pak hrůza až když se vzbudím a zbydou mi všechny ty pochybnosti. Některé ty snové obrazy jsou fakt úžasné a já se pak vzbudím a zas se v tom malování patlám jako by to bylo poprvé. I když o sexu se říká, že poprvé je to nejhezčí. Což ale taky není pravda – jako většina pranostik a takzvaných moudrostí. Včetně těch co trousí umělci o své tvorbě! Takže už raději skončíme! /smích/
Tereza Herz Pokorná text a foto : Pavlína Bílá
