27.07.2024 má svátek: Věroslav
Je krásná. Zvláštním způsobem vnímáte i jemnou krásu, která vychází zevnitř jí samotné. Fotografka, spisovatelka a režisérka Helena Rytířová je typ člověka, který druhým dodá energii. V její přítomnosti je vám hezky. Má v sobě empatii, noblesu a nekonečný nadhled. Má smysl pro humor. V životě přesto zažila chvíle, kdy jí do smíchu nebylo.
Helena – fotografka
Je matkou dvou dcer a syna. Byla manželkou herce Petra Čepka a textaře, hudebního skladatele a muzikanta Zdeňka Rytíře. Život vedle dvou výrazných osobností ji zocelil. Umí si stát za svým. Dokáže dotáhnout věci do konce.
Její cesta k fotografii začala v devíti letech. Do školy tehdy dorazili filmaři. Vybírali děti do filmu Pohádky o staré tramvaji a malá blondýnka s modrýma očima je zaujala.
„Spolu se mnou se tehdy před kamerou ocitly další příští známé tváře,“ směje se Helena. „Například Karel Smyczek nebo Andrea Čunderlíková. Představte si, že Karel Smyczek už tehdy říkal, že jednou bude režisér! Já si naopak stále více uvědomovala, že herečkou být nechci. Trochu jsem se styděla. Docházelo mi, že herectví není má parketa, že jsem pěkné dřevo. Na druhou stranu slibovalo úžasné povyražení. Víte, jak moc byla doba šedivá a nudná. Já navíc pocházím z typické inženýrské rodiny. Doma bylo vše nalajnované. Podle každého z nás jste si mohli řídit hodinky. Po nějakém bohémství ani stopa, proto mě to prostředí plné umělců úžasně bavilo.“
O deset let později, při natáčení filmu Morgiana režiséra Juraje Herze, se Helena seznámila se svým prvním mužem Petrem Čepkem. Sedm týdnů tehdy společně prožili na natáčení v Bulharsku. Po roce se jim narodila dcera Petra. Byl to Heleny poslední film, pak už jen občas stála před fotoaparátem jako modelka. Tehdy si uvědomila, že touží být na druhé straně objektivu.
„Bylo to mé úplně největší přání!“ vysvětluje. „Ale splnilo se mi, až když jsme s mým druhým mužem Zdeňkem Rytířem postavili dům v Řevnicích, vybudovali nahrávací studio a povili dvě děti.
Chodíval k nám často tatínek Martiny Navrátilové, náš milý soused. Jednou povídá: Já se z té Martiny zblázním! Napsal jsem jí, že chci foťák a ona mi pošle takovou věc! Musím dávat clonu, čas, já to neumím. Přál jsem si automat, ona pošle tohle! Nechceš to? Fotoaparát, který mu Martina tehdy poslala, byl Pentax s pěti skleněnými objektivy! Naprosto úžasná záležitost! Martiny tatínek mi ho tenkrát velmi výhodně prodal a dodnes ho mám schovaný. Takhle jsem se vlastně stala fotografkou. Bylo mi skoro čtyřicet let.“
„V té době jsem měla malé děti a můj pohyb byl omezený,“ vzpomíná. „Fotila jsem všechno, i sousedovy slepice. Nebo jsem si půjčila u nás v Řevnicích od pana faráře kostel a fotila tam. Také jsem si pořídila temnou komoru, a když mě děti náhodou nechaly, zavřela jsem se v ní a napjatě čekala, co mi vyleze z vývojky?
Občas k nám chodil Radek Pilař a já mu promítala své diáky na krbovou římsu. Vysvětloval mně správnou kompozici a dával užitečné rady. Ale jednou se do toho vetřel Tomáš Bím, úžasný malíř a náš velký kamarád a povídá: Neposlouchej ho, kašli na ty řeči, co se učí ve škole. Foť, jak to vidíš. Jak to sama cítíš! A já ho poslechla. Pracovala jsem pak v mnoha novinách a časopisech. Díky muzikantskému prostředí, ve kterém jsem žila, jsem fotografovala zpěváky na přebaly desek.“
S manželem Zdeňkem postavili v Řevnicích nahrávací studio. Helena působila jako produkční. Mimo hudby se tu připravoval i dabing zahraničních filmů a seriálů. Jeden z nich nakonec způsobil, že Heleně osud do života přihrál další z jejích profesí.
Helena - režisérka
Za vším stál animovaný japonský seriál Candy. Nekonečných 140 dílů, každý se špatným koncem. Zpočátku na něm pracoval režisér Jiří Hanibal.
„Udělali jsme 51 dílů,“ vzpomíná Helena, „když mi pan režisér oznámil, že je ve studiu naposledy. Prohlásil, že to japonské dílko nemůže přežít a končí! Jenže já každý pátek musela do televize přijet s nadabovanými kazetami. Žádné režiséry se mi tak narychlo sehnat nepodařilo. Můj muž Zdeněk mě tehdy hodil do vody, jak měl ve zvyku. Režíruj to sama, povídá, co na tom je?“
Psal se rok 1995. Helena Rytířová se stala režisérkou mluveného slova. „Nebyl čas na přemýšlení,“ vzpomíná. „Dům, děti, zvířata, práce… učila jsem se za pochodu a bavilo mě to. Také u nás bylo veselo, protože s herci je legrace. Ještě jedna věc mě na té práci lákala: jsem knihomol a mám ráda češtinu. A vzpomeňte si na devadesátá léta! Filmy měly téměř americký slovosled. Všude amerikanismy! Dala jsem si za cíl kultivovat ve filmech češtinu. Upravila a zrežírovala jsem asi pět set filmů, ale myslím, že moji snahu nikdo neocenil.“
„Mluvené slovo mi zůstalo. Natočila jsem mnoho cizojazyčných učebnic, ozvučovala jsem počítačové hry. Pak přišla doba, kdy se začaly namlouvat knihy. Audioknihy jsou fenoménem naší uspěchané doby. Každý si rád cestou do práce poslechne text z úst báječného herce. Režíruji tak jednu knihu měsíčně a jsem za takovou práci vděčná, ovšem, pokud to není sci-fi. To trochu trpím.“
Helena - kuchařka
Helena je osobnost něžná, přitom neskutečně dynamická. Nebojí se výzev. Jakoby v životě neustále otevírala vrátka do magické zahrady. Nakukovala zvědavě dovnitř a zkoušela v ní najít nové věci. V jejím případě novou profesi. V každé z nich navíc dokázala obstát. Je známá i jako autorka skvělých kuchařek.
„Má vášeň k vaření se datuje do doby, kdy jsem žila s Petrem Čepkem. Ale on nebyl spouštěčem,“ říká. „Jeden známý nám tenkrát půjčil byt na Nových zámeckých schodech (hned vedle Jana Zrzavého), protože pracoval dlouhodobě v zahraničí. Občas přijel s kouzelným čtyřletým synkem. Byl s ním sám a o syna se navíc soudil. Soudy probíhaly zdlouhavě a otec se bál výsledku. Nabídla jsem mu, ať dítě u mě nechá. Stejně jsem měla dvouletou holčičku a malý Saša, jak se jmenoval, do rodiny zapadl. Do té doby zažil jenom jídlo ve školce a různé tátovy delikatesy, třeba corn flakes. Já v té době nijak zvlášť vařit neuměla. On byl ale z mých výtvorů naprosto u vytržení! A já se mohla přetrhnout, abych své kuchařské umění zlepšovala.
Vzpomínám si, jak k nám přišel Mikuláš a ptal se dětí na jejich přání? Saša padl na kolena a prosil: Svatý Mikuláši, dej mi, prosím, maminku jako je Helena. Hlavně, ať umí tu rajskou omáčku! Tehdy jsem se rozbrečela. Vidíte, tak silný to pro mě byl motiv. Díky malému Sašovi jsem se nakonec stala respektovanou kuchařkou. Knihy o vaření jsem začala psát, až když mi onemocněl muž Zdeněk. Nemohla jsem už lítat po světě s foťáky. Tehdy jsem se naučila fotit svíčkovou a dodnes mi vyšlo šest kuchařek.“
Helena - spisovatelka
Heleny manžel Zdeněk přestal sám dýchat v roce 2008. Od té doby byl odkázaný na plicní ventilaci. Rok byl v nemocnici a pak se Heleně povedlo dostat ho domů. Se všemi přístroji a za předpokladu, že se z ní stane erudovaná zdravotní sestra. Měla doma takové malé ARO. Pečovala o svého muže ve dne v noci plné čtyři roky.
Složitou dobu zvládala nejprve vytvářením kuchařek. Pak začala psát knihu Život byl pes. Sama říká, že neměla ambice. Potřebovala si jen uchovat zdravou mysl.
Kniha vyšla, obálku nakreslil Tomáš Bím a pokřtila ji Marta Kubišová v psím útulku v Troji. Voříšek jménem Život v ní vypráví své roztomile nebojácné paměti a předává lidem spoustu drobných poselství i smutného moudra. V knížce je smích i bolest. Je smutná i veselá. Jako je život sám.
Ještě za života muže Zděnka se pustila do dalšího románu, tentokrát z 1. světové války - Jsem mrtvý, neplačte! Věnovala ji právě svému muži.Autorka Helena Rytířová se v ní obrací k střípku rodinné historie. Tatínek její babičky, akademický malíř, si počátkem minulého století našel práci v pitevně. Pro studijní účely kreslil lidské orgány. V těch časech se na pitevnách fasoval rum a z Helenina pradědy se stal těžký alkoholik. Opustil rodinu se sedmi dětmi. Později se dozvěděli, že v první světové válce odešel jako lapiduch na východní frontu. Více zpráv rodina nemá. Helena příběh rozplétá. Osud talentovaného člověka, s nímž si krutě pohrála vlastní závislost i dějiny.
„Seděla jsem u lůžka svého muže a sháněla všechny dostupné informace,“ vypráví. „Pídila jsem se hlavně po denících účastníků té hrozné války. Dokonce jsem se stala členkou Klubu přátel Pardubicka, který ještě nějaké vzpomínky a dokumenty publikoval. V časech 1. sv. války totiž stála právě v tomto městě největší válečná nemocnice, do které jsem děj románu směřovala. Ta nemocnice byla zcela unikátní a zapomenutá. Nedávno mi napsali nějací studenti z Pardubic. Byli rádi, že se o nemocnici vůbec dozvěděli.
Za života svého muže jsem ještě rozepsala knihu Uhnutiny uhnutý. Dopsala jsem ji po jeho smrti. Není veselá. Je o udavačích, 50. letech, okupaci v 68 roce, sňatku svazačky se sovětským vojákem, běsu vodky, VUMLu...
Momentálně připravuji životopis Johanky Saudkové, ženy Káji Saudka. Život nás dvě zvláštním způsobem svedl dohromady. Známe se z nemocnice, kde můj muž ležel rok vedle Káji. O napsání jejího životopisu byl zájem, ale ona požádala mě, protože naše osudy jsou v mnohém podobné. Jsem schopná jí pochopit. Psaní životopisu je těžká disciplína, ale musím říct, že mě Johančina nabídka zalichotila.“
Helena Rytířová je obdivuhodná osobnost. Svůj talent postupně věnovala fotkám, režii, vaření i psaní. V životě je to zázrak. Stejný zázrak je nová láska v Helenině životě. Známý muzikant a rocker Pavel Sedláček.
„Je s podivem, že jsme se přes tisíce společných známých nikdy nepotkali,“ usmívá se Helena. „Na základě doporučení přátel si Pavel koupil mou knihu Život byl pes. Není žádný vášnivý čtenář, ale příběh ho dostal. Do rána ji celou přečetl. Hned si mě vygooglil a zjistil, že mimo jiné fotím jídla. On sám je velký expert na exotická koření a už asi 13 let o nich připravuje knihu. Je vážně odborník, ví o koření všechno, včetně latinských názvů. Rozhodl se, že vydá knihu, ve které vždy představí i pokrmy obsahující dané koření. Sám se je pokusil nafotit. Výsledek ale nikdy nedopadl dobře a tak knihu odložil. Až jsem se mu připletla do života já. Oslovil mě a pozval na večeři. Od té doby jsme spolu. Dokonce jsme už začali pracovat na té kuchařce.
V našem věku se téměř ostýchám říci to slovo - láska… ale jo, je to tak!“
Text : Alena Štrobová Fotografie : Dagmar Hájková
