27.07.2024 má svátek: Věroslav
Dnešní doba vztahům příliš nenahrává. Jako bychom na základní principy člověčenství postupně rezignovali. Kdo dnes má sílu hledat kolem sebe upřímnost, pochopení nebo lásku? Dokonce i z životů rodin je zrychlený životní rytmus vymazává. O to cennější je, když se vám podaří krásný vztah najít. My jsme jej poznali díky setkání s Eliškou Krausovou a Naďou Munzarovou. Vztah nenápadný, zdánlivě všední. Přitom malý zázrak.
Eliška a Naďa jsou švagrové. Obě krásné, vzdělané a s energií na rozdávání. Naďa je loutkoherečka, její život je spjatý s divadlem, ale především se známým spisovatelem Ivanem Krausem. Manželé Naďa a Ivan 3. října 1968, po okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy, odešli do exilu. Po nesnadných začátcích se jim podařilo prosadit se na mnoha předních uměleckých scénách Evropy. Žili a působili v Baden Badenu, Paříži a dalších místech. V osmdesátých letech založili skupinu Blackwits a s ohromným úspěchem prezentovali své skeče v mnoha varieté a televizích v Evropě. Eliška odjela jako studentka pražské filozofické fakulty v roce 1968 na jazykovou stáž do kolumbijské Bogoty. Netušila, že její původně plánovaný půlroční pobyt se protáhne na více než čtyři desítky let. V Kolumbii našla největší lásku svého života, manžela profesora Ignácia Chavese, nový domov a životní profesní realizaci. Stala se profesorkou jazyků a dnes působí jako ředitelka Sekce mezinárodních vztahů univerzity v Bogotě. Do rodiny Elišky a Nadi spadají ještě další dva bratři Krausové. Jan, známý herec a televizní moderátor, a Michael, profesor politologie, který působí na univerzitách v USA. Sestra Kateřina žila rovněž v exilu, pracovala jako knihovnice na univerzitě v Princetonu a před lety, ve věku pouhých 33 let, podlehla zákeřné nemoci.
Nejelegantnější dáma v celé Praze Právě tak působila na Elišku budoucí švagrová Naďa při prvním setkání před lety. V době, kdy rodině svou lásku přišel její bratr Ivan představit. Eliška dnes říká s úsměvem: „Měla jsem z Nadi respekt. Studovala jsem tehdy na univerzitě, osmnáctiletá holka a zkuste si představit, že s Naďou k nám domů pojednou vstoupila opravdová dáma! Elegantní, noblesní, krásná tak, že mi brala dech. Víte, ona skutečně byla pro mne nejelegantnější dámou v Praze! Do naší chaotické, rozhádané a poněkud zmatené rodiny Krausů pojednou vnesla hodnoty dosud nevídané! Klid, styl, noblesu, eleganci a neuvěřitelný nadhled.“ V době, kdy začal Ivan s Naďou chodit, přišel Elišce jejich vztah nevídaný. „Znala jsem velmi dobře dosavadní kamarádky bratra Ivana“, vysvětluje se smíchem. „Většinou osobité typy. Prokouřené, lehce ušmudlané holky, samé originály. Najednou se ale objevila Naďa! Nebyla hlučná jako my, vyzařoval z ní respekt a zvláštní jistota. Zkrátka pro mě úplná víla, zjevení! Vzpomínám si, jak jsem přišla domů a říkám naší mamince Boženě: „Mami, tak to ne, s tou Ivan určitě nechodí, to je na něho příliš! Říkám ti, že něco takového není možný!“
Pane jo, tohle musí být Honza! Naďa vystudovala v letech 1953 – 1957 loutkářskou katedru DAMU a působila od prvního ročníku až do svého odchodu v loutkoherecké skupině Československé televize, osm let jako asistentka na DAMU a v různých pražských divadlech. Ze šesnáctiletého vztahu a devítiletého manželství s hercem Luďkem Munzarem se narodila dcera Johana. S Ivanem se seznámila v době svého rozvodu, když měl Ivan angažmá v Černém divadle. „Rodinu Krausů jsem vlastně důvěrně znala z jeho vyprávění - jejich veselé, neuvěřitelné, často až bizarní příhody, kterými Ivan bavil celý autobus při zájezdech. Do práce jsem často chodila Kostelní ulicí dolů na tramvaj a jednou přede mnou v parku z křoví vyrazil kluk. Vykulené oči, ušmudlaný a vyjevený. Já na něho zírala a uvědomila si, že ho asi znám z Ivanových vyprávění. Pane jo, řekla jsem si, tohle musí být Honza!“ Cenila jsem si velmi Ivanova klidu, vzdělání, schopnosti glosovat situace, ale hlavně toho, že je to člověk, na kterého se můžete spolehnout. Přes to mi nepřišlo ani na mysl, že bych měla navazovat po dlouhém a bolestném rozpadu prvního manželství znovu jakýkoliv vztah. Ale v šedesátém šestém koncem léta mě Ivan spolu s dcerou Johankou pomáhal nést tašky z letního tábora k nám do bytu. Vešel do předsíně a povídá: „Už toho mám dost. Tady už zůstanu.“ „Dodnes neodešel.“ Madame, mohu vám podat kabát? Eliška chodila k Nadě a Ivanovi učit je francouzsky. Zázemí Nadina bytu milovala. Fascinovalo ji, jak tam bylo příjemně, útulno a vše na svém místě, přestože byla stále někde rozdělaná nějaká práce. Mezitím se dozvěděla, že získala možnost jazykové stáže na univerzitě v Bogotě. Psal se rok 1968, navíc v Kolumbii žil strýc. Bylo rozhodnuto. „O tom, že mám letenku, jsem se dozvěděla týden před odletem,“ vzpomíná Eliška. Hned jsem běžela za Naďou: „Prosím tě, co mám dělat? Nemám co na sebe!“ Okamžitě mi ušila dvoje krásné šaty s tehdy módními volány, délku mini, těsně pod zadek a povídá: „Pamatuj si, že elegantní dámy létají pouze s kabelkou! Nic jiného nepotřebuješ. Vše ti dají v letadle. Nakonec mi v letadle nedali ani časopis, prostě nic. Cesta byla tak dlouhá, že jsem myslela, že ji nepřežiju, a to ještě nebylo finále. O Kolumbii jsem si přečetla, že je tam stálé jaro. V letadle mi dokonce jeden gentleman při výstupu řekl: mohu Vám podat kabát? Já ale žádný neměla. Hrdě jsem vykráčela z letadla se svou kabelkou, ve volánkách, mini těsně pod zadek, ale v Kolumbii je v té době chladno a lidé chodí zachumlaní v kabátech. V letištní hale stála rodina mého strýce, asi 100 lidí, a ti jen ohromeně vydechli, co se to na ně řítí. Vypadala jsem jako z jiné planety!“
Vztahy v dopisech Vztah dvou švagrových Nadi a Elišky nedostal šanci rozvíjet se podle běžných regulí. Setkáváním, spoluprožíváním, společnými oslavami narozenin a svátků. Z pěti Krausovic dětí čtyři odešly do emigrace. Rodina se neviděla dlouhých deset let. Právě tak dlouhou dobu neviděla Eliška nejen Naďu, ale ani své sourozence a hlavně maminku s tátou. Vztah se tak mohl budovat jen v dopisech. Láska na dálku, nejcennější pouta mezi lidmi vznikala čtením dlouhých dopisů, kde si vzájemně sdělovali své příběhy. „Setkali jsme se až v květnu 1978 v Baden-Badenu právě u Nadi a Ivana. Podařilo se jim ubytovat nás dohromady čtrnáct u sebe v malém bytečku všechny najednou. Tedy nás s Ignáciem a rodiče, Honzu a Kačku komunisti z Československa nepustili,“ vysvětluje Eliška. „Naše setkání bylo samozřejmě velmi emotivní. Zkuste si představit rodinu, nejbližší lidi, kteří řízením neblahého osudu dostanou možnost se poprvé setkat až po deseti letech! Zážitek, jaký se nedá popsat slovy! Vzpomínám si také přesně, jak jsme s mým manželem Ignáciem jednou přiletěli do Paříže a měli jsme poprvé možnost vidět představení Nadi a Ivana v proslulém Crazy Horse. Znovu cítím, jak nás ten večer oba ohromili. Zněla Vltava a do toho vstoupili oni dva s veselým skečem Černého divadla. Byli jsme nadšení. Nádhera, opravdu mimořádný zážitek. Už při otevření opony publikum jen vydechlo: „Áách… A já byla na ty své dva nejbližší nesmírně pyšná!“
Co pro sebe znamenají? Vztah Elišky a Nadi byl od počátku naplněn upřímností a pochopením. Vznikal bez možnosti bližšího kontaktu. Skrýval se v dopisech. V nejobyčejnějších slovech, která vyjadřovala všední život dvou žen, z nichž každá žije na opačném konci světa. V dopisech si vzájemně otevíraly svůj svět. Naďa má dodnes schovaný celý jejich archiv. Zdánlivě obyčejná slova v sobě nesou pouto členů rodiny, s nimiž se osud nemazlil, ale oni mu přesto s nádhernou otevřeností, vtipem a radostí dokázali vzdorovat. Po roce 1989 se vztah logicky prohloubil. Rodina Krausů se začala pravidelně setkávat. Po smrti maminky Boženy převzaly post organizátorek rodinných sešlostí právě Eliška s Naďou. Dvě švagrové. Dvě odrostlé holky, které mezi sebou dokázaly vytvořit pouto, jaké se v dnešním světě stále hledá.
Eliška o Nadě: „Naďa je energická, stále něco dělá. Je člověk, který v sobě nese úžasný dar - dokáže z mála udělat hodně a zásadně si nestěžuje. Známe se nejdéle. Nemusíme si předem dlouho říkat, co vlastně budeme dělat, předem to cítíme shodně. V jednom dopisu píšu, že svého muže Ignácia jsem si vybrala podle vzoru svého bratra. Za každým úspěšným mužem stojí chápavá žena a Naďa je typem člověka, který ve vztahu dokáže posouvat člověka tak, aby dokázal víc, než si myslí, že v jeho schopnostech je. V mých očích je Naďa stále stejná. Často se mi stává, že se dívám kolem sebe a vnímám, že z ženských kolem se stávají hrbaté stařeny. Nemyslím fyzicky, stávají se takové duševně, víte? Jenže má švagrová Naďa je stále narovnaná.“
Naďa o Elišce: „Eliška, i ostatní Ivanovi sourozenci se samozřejmě stali součástí mé rodiny. Na Ele obdivuju její vůli, naprostou upřímnost ke komukoliv a schopnost rychlého a bezchybného jednání. Když náhle odešel její manžel Ignácio, ona vlastně ani netušila, jak a proč psal své verše. Některé z nich přitom byly nádherným vyznáním hluboké lásky k Elišce. Ona ovšem po jeho smrti do roka a do dne dokázala jeho verše najít, sebrat, připravit a vydat překrásnou knihu. Bylo to naprosto obdivuhodné.Také na ní ale obdivuji, jak dokáže s úsměvem jednat s úplně cizími lidmi. Krásně, bez problémů a s otevřeným srdcem a až zdrcující upřímností. Je pro mě důležité vědět, že ať se děje cokoli, že ona je připravena k pomoci.“
Naďa Munzarová je herečka s loutkou a animátorka trikového filmu. Se svou dcerou Johanou a s manželem Ivanem odešla v roce 1968 do exilu. Podařilo se jim vybudovat divadelní společnost pro čtyři ruce Blackwits, s níž se od 1975 úspěšně prosazují na prestižních evropských muzik-halových a kabaretních scénách, kde dosud občas vystupují. Dnes – už několik let opět v českých zemích - zajišťuje zázemí pro literární tvorbu svého muže Ivana.
Eliška Krausová působí jako vedoucí sekce mezinárodních vztahů na univerzitě v Bogotě. Založila i kolumbijsko-českou asociaci Asocheca, jejímž cílem je podpořit vzájemné kontakty a možnosti spolupráce mezi Kolumbií a Českou republikou. V rámci asociace pořádá Eliška výstavy, v Kolumbii například uspořádala už nejednu velmi úspěšnou a respektovanou výstavu obrázků terezínských dětí a plánuje už další projekty.
Připravila Alena Štrobová foto Dagmar Hájková
