19.04.2024 má svátek: Rostislav
FILM POHLEDEM TEREZY POKORNÉ
Pokud jste se někdy chtěli stát muškou na zdi, neviditelným svědkem intimního dialogu dvou lidí, tak právě přichází do kin film, který bude, pravděpodobně tím vaším, neb vám tuto zkušenost dokonale zprostředkuje. Stačí se pouze posadit do ticha kinosálu, nasadit 3Dbrýle a počkat až začnou „Krásné dny v Aranjues“.
Nový film Wima Wenderse s tímto názvem spatřil světlo světa na festivalu v Benátkách, což bývá ohromnou poctou pro tvůrce a prvním velkým úspěchem filmu a to i přesto, že toto velké světové filmové klání nevyhraje. Pan režisér
si již dávno zvyknul na to, že jeho filmy bývají často diskutované a zde tomu opět nebylo jinak. 3D snímání Krásných dnů v Aranjuez nám dává zcela jiný pohled, než na jaký jsme běžně při této technice zvyklí. Žádné speciální efekty se nekonají, je pouze znásobena naše blízkost k dění na plátně, máme pocit jako bychom byli osobně přítomni dialogu hlavních představitelů, spolu s nimi cítili vůni květin, všemi smysli vnímali poryvy větru v zahradě, kde se děj odehrává. Posloucháme a myšlenky vyřčené na plátně se mísí s našimi vlastními. Sledujeme rozechvění filmových postav a můžeme pocítit i své vlastní, prožité v dobách minulých.
Zvědavost, smyslnost a s ní pak hledání smyslu lidského bytí, zde hrají hlavní roli.
Wim Wenders zfilmoval divadelní hru svého přítele, spisovatele a dramatika Petera Handkeho (společná spolupráce např. Nebe nad Berlínem). Jedná se o nesmírně intimní dialog muže a ženy, dialog týkající se přechodu dětství v dospělost, erotických zážitků a letních prožitků. Dialog který má pouze jedno pravidlo a tím je bezpodmínečná poctivost. Jde zde o hru na otázky a odpovědi ze které vyplývá rozdílnost mezi ženskou perspektivou a mužským vnímáním...
Nadstavba a vnitřní pocity tvůrců dávají společnému dílu vždy něco navíc, něco neuchopitelné, něco co nás diváky pak fascinuje. Peter Handke napsal hru pro svoji ženu, francouzskou herečku a matku společné dcery, Sophie Semin a ji také vidíme na plátně. Je cítit intimita, která má speciální hloubku. Jeho dávný přítel a režisér v jedné osobě pak připsal do hry postavu spisovatele, který píše dialog, jehož jsme zároveň svědky. Autorovi myšlenky se prolínají s těmi muže a ženy v zahradě, rozprostírající se před jeho zraky. On sám sedí za psacím stolem v domě, který má zvláštní kouzlo. Ve světě reálném v něm totiž na přelomu minulého století žila slavná Sarah Bernard. A byla to také ona, kdo spolutvořil zahradu, která tvoří hlavní kulisou filmu, zahradu ze které je výhled daleko do kraje a jejíž horizont ukončuje pohled na siluetu Paříže. Filmový štáb se do domu nastěhoval na několik týdnů, aby se herci mohli připravovat a zkoušet v autentickém prostředí. Celý film pak byl natočen za pouhých deset dní. „Neměli jsme velké finanční prostředky, pro to ta rychlost.“ vysvětloval Wim Wenders na tiskové konferenci v Benátkách „ ale ohromně jsme se bavili, užívali doslova rodinnou atmosféru bez kolizí a stresů, jaké jsou běžné u velkých produkcí ...“ A vskutku klid pod jehož rouškou se skrývá zvědavost a vzrušení z filmu doslova sálá. Každý detail má své místo a funkci, stejně jako každý pohyb hlavních představitelů. Nic není navíc. To, že Wim Wenders je také vynikajícím malířem a fotografem je zde patrné.
Spisovateli, v podání německého herce Jense Harzera, dělá v domě společnost pouze starý džubox, přinášející inspiraci, Sophie Semin pak Reda Kateb, vynikající francouzský herec alžírského původu, jehož lehká podobnost s Jean Paul Sartrem pro mně tvoří další nadstavbu tohoto filmového příběhu, protože Sophie Semin by klidně mohla hrát Simone Beauvoire a jak známo všichni milovníci francouzské literatury by alespoň na chvíli chtěli býti svědky některé z debat této fascinující dvojice jedněch z nejuznávanějších spisovatelů své země...
Dialog na plátně je výpovědí dětí své doby, zrcadlí naše věčné hledání – ženství a mužství – smysl našeho konání. Již jeden z prvních záběrů vypoví o co půjde : prázdný list a psací stroj ... list zapadá do stroje, jako muž do ženy ... kolem se vznáší pouze naše mysl ... diaog nic víc ... dialog, duše s tělem ... hledání sebe sama v odpovědích druhého, či sám sebe v otázkách vlastních.
Tento film je filmem artovým , není v současné době běžným Blockbusterem, ale bezesporu je radostí a šperkem pro milovníky komorních filmů, kde hlavní dějovou linku tvoří atmosféra a hloubka prožitků.
