KDYBY RADŠI HOŘELO

Tragikomedie Kdyby radši hořelo je autorským filmem začínajícího a evidentně nesmírně talentovaného mladého scénáristy a režiséra Adama Kolomana Rybanského. Svůj mnohovrstevný film, jež nastavuje zrcadlo době, která se nám nyní prostě stala, situoval do ospalé vesničky, jakoby někde na konci světa, kdy každoroční velikonoční oslavy přeruší „teroristický“ útok. Na jeho pozadí se odehrávají absurdní, komické, tragické, nesmírně opravdové a tím i dojemné situace, tvořící životní osudy tamních obyvatel. Relativně pomalé tempo celého díla umožňuje divákovi vstoupit hluboko do mysli postav na plátně a dává ohromný prostor hercům. Ti podávají naprosto autentické, vynikající výkony. Michal Isteník dokáže diváka rozesmát a vzápětí dojmout až k slzám, Miroslav Krobot, jehož dobře známý, minimalistický herecký projev zde nabírá na razanci a ještě větší hloubce, Anna Polívková, které mnohdy stačí jen jedna věta, jeden pohled k tomu, aby nám ukázala vše, co se odehrává v srdci, duši její postavy, jsou zde těmi hlavními. Vše ještě podtrhuje kamera Matěje Piňose. Dokáže se doslova vpít do postav před sebou, spolu vypráví příběh, který by si rozhodně neměl nechat ujít žádný milovník filmu.  

Film měl start doslova hvězdný. Svoji premiéru oslavil na letošním Filmovém Festivalu v Berlíně, kde byl promítán pod názvem Somewere over the Chemtrails. A jak říká pan režisér, byl to právě tento název, který se objevil v jeho mysli jako úplně první nápad pro film. Až pak začal tvořit svůj příběh. Příběh, který oslovuje lidi různých národností (film již shlédli diváci v několika zemích světa), protože odráží to, co je součástí životů nás všech. Co je pro jednoho realitou, je pro druhého konspirací. Nevědomost, důvěra, naivita a odevzdanost se stávají půdou pro manipulaci. Slepá víra je nástrojem obého, stejně jako naše pevná přesvědčení, ať již jsme k nim přišli jakkoliv. A tak konáme a pak sbíráme plody svých činů a je jedno, do jak absurdních situací jsme se dostali, účet musíme splatit vždy.  

Cestou z novinářské projekce jsem šla po Václavském náměstí. Film ve mně ještě dozníval, ještě se mi v mysli přehrávaly některé scény, když jsem došla k Národnímu muzeu a vzhlédla. Absurdita dominující příběhu Adama Kolmana Rybanského, byla najednou kolem mě. Reálná, živá, hmatatelní. Vedle stále ještě viditelných střel ze srpna roku 1968 je upevněná obrovská ukrajinská vlajka. Pod ní někdo pokládá květinu na pomník Jana Palacha. Kolem tančí ukrajinská holčička, ukazuje na vlajku a vykřikuje: “ Náša, náša!“ smějící se rodiče pokládají na zem tašky s nákupy, filmují ji a protože se jedná o velkou skupinu lidí zní jejich jazyk a smích všude vůkol. Otočím se a vidím přicházet dvě starší ženy, jedna sepne ruce a říká: „Bože, prosím, tady snad ne. Tohle je přeci náš symbol. Tady ta vlajka nemá co dělat.“ Díváme se na sebe. Možná na tomto místě byla i tenkrát, asi ví, že Leonid Brežněv, tehdejší nejvyšší představitel Sovětského svazu, byl (stejně jako jeho předchůdce Nikita Chruščov) Ukrajinec, a ostatně veliká část členů jeho vlády také. Možná ví, že otec současného starosty Kyjeva boxera Vitalije Klička byl plukovníkem, možná slyšela o tom, že první divize, které tenkrát překročily naše hranice byly ukrajinské. Proti válce, lidskému neštěstí jsme zde jistě všichni, bytostně ji odmítáme, zavrhujeme, ale tohle je něco jiného a člověk se musí ptát: „Kam jsme to došli? Co vše jsme dovolili? Kým vlastně kdo jsme? Myslím na filmové postavy, které jsem před chvílí opustila v kině Lucerna, na vnitřní čistotu hlavního představitele Standy a jdu koupit květinu, abych ji také položila na pomník Jana Palacha a omluvila se.

Fotogalerie