01.05.2024 má svátek: Svátek práce
JURAJ HERZ
patřil k nejvýraznějším osobnostem našeho filmového světa. Byl nesmírně silným, šarmantním a okouzlujícím člověkem, stopa, kterou po sobě zanechal, se zdá být nesmrtelnou. Odešel v noci 18.4. 2018 a já začala hledat slova, jakými uctít jeho památku, jeho život, jak uchopit neuchopitelné. Znali jsme se, nazývali se přáteli a tak vím moc dobře, že jeho život byl naplněný, jako málokoho z nás. Když jsem v mysli hledala ta správná slova, vzpomněla jsem si na článek, který před lety napsala jeho tehdejší žena, který vznikl za jeho přítomnosti a který se dotýká průběhu takřka celého jeho života.
Dagmar Hájková - fotografka
Jak psát o muži, po jehož boku kráčím už 23let, muži, kterého si vážím a obdivuji za to, co dokázal, co ví a zná, muži, jemuž osud zamíchal karty do života plného zvratů a dal mu do vínku obrovskou sílu přežít? Nevím, jestli je jeho hobby předbíhat dobu, ale dělá to často a dost mu to stěžuje život. Pro druhé bývá nezařaditelný, neuchopitelný a možná právě proto stojí často, byť obdivován a uznáván, bokem centrálního dění.
Režisér Juraj Herz je nesmírně talentovaný a zvídavý člověk. Miluje všechno nové, o všem má někde v hlavě záznam, takže s ním můžete mluvit prakticky o čemkoli. Je chodící filmovou encyklopedií. Film je jeho vášní, stejně jako literatura, výtvarné umění, jazz, počítače, dobré jídlo, těžká červená vína a single malt whisky. Nezajímá ho pouze sport, nemá rád procházky v přírodě (ožívá v umělém světě v Las Vegas) a nesnáší jakoukoli církev. Je militantní ateista a svými znalostmi, týkajícími se náboženství dokáže rozložit i profesory teologie. Jeho život je plný absurdit. K nim patří i to, že dlouhá léta zdobil, coby Kristus, vchod kežmarského kostela. (Stál totiž jako mladík modelem svému kamarádovi sochaři.)
Dětství – věčná inspirace
Městečko Kežmarok, kde se narodil, bylo multikulturní směsicí tří národností. V jejich rodině byly zastoupeny všechny. Maminka měla maďarské školy, tatínek německé a on pak slovenské. Všichni hovořili třemi jazyky, všichni byli nasáklí třemi kulturami, což je základ, který si Juraj nese celým životem. Dětství měl idylické a čerpá z něj dodnes. Tedy idylické do té doby, než se na poli světového dění objevil jistý pán s knírkem jménem Adolf Hitler. Rodiče byli mladí, žili kulturně a svého syna brali odmalinka všude sebou. Ve městě jim přezdívali „školka“. Tatínek – pan lékárník – byl zván na všechna divadelní představení a koncerty, kupovaly se lístky na každý nový film, všichni tři milovali cirkusy i pouťové slavnosti. Odsud také pramení Jurajův smysl pro bizarnost, pitoresknost, jeho záliba v kuriozitách. „To městečko mělo své podivné figurky a pomatence. Například se pamatuji na kežmarského lékaře, který svého syna využíval jako objekt na novém fascinujícím vynálezu – rentgenu, čímž mu zničil život. Syn pak chodil po ulici jako místní blázen. – Často jsem si později, při natáčení filmů, vybavoval atmosféru rodného města. Třeba nějaký zvláštní lom světla, nebo nedělní fádní odpoledne se vzdáleným zvukem klavíru z jakéhosi okna, a přenesl ji do svého příběhu na plátně.“
Kluk, který se stal v deseti letech dospělým
Začala válka, pracovní tábory, deportace židů. Křišťálovou noc Juraj přežil jen díky tomu, že ho dědeček odtáhl z místa u okna ve své restauraci. Někdo přesně tam o chvilku později hodil cihlu. Dědeček, stejně jako dalších 60 členů rodiny Herz, zahynul v plynu koncentračního tábora. Juraje s rodiči schovali lidé v jedné německé vesnici. Po čase majitel lékárny tatínkovi vzkázal, aby se vrátil, že už nebezpečí nehrozí. Hrozilo. Byli zatčeni a odvezeni do Osvětimi. Cesta vlakem se stala nejhorším zážitkem jeho života. Stovky lidí v dobytčáku, strach, zoufalství, nenávist. Malý Juraj se zamiloval. Viděl ji jen jednou, ve chvíli, kdy je hnali do vagonů jako dobytek. V jedné ruce měl kousek svíčky, kterou mačkal, ve druhé lahvičku s vodou, ze které se nikdy nenapil. Ani když kolem umírali lidé žízní a strachy. Představoval si, že až bude dívka v agónii, najde ji, dá jí tu vodu a tím ji zachrání. Věděl, že není princ na bílém koni, a nevěděl, že se právě v tomhle vlaku stal dospělým. Cestu přežili všichni tři, Osvětim také. Přijeli tam v den, kdy Němcům došel smrtící Cyklon B. Nahnali je zpátky do vlaku a odvezli do Ravensbrücku, kde byli rozděleni. Juraj měl chvíli tatínka v blízkosti, ale záhy zůstal sám. Jako zázrakem se po válce všichni vrátili. První přišel domů on. Šel pěšky přes Německo a Polsko. Bylo mu 11 let. Vesnice, která je schovávala, už neexistovala.
Historek je z té doby spousta, Juraj nepatří k těm, kteří by něco v sobě zamykali na klíč. „Zažili jsme i hodně komických situací. Bez humoru bychom my děti nepřežily.“ Absurdní, černý humor, provází Juraje celým životem. Atmosféru koncentračního tábora zobrazil ve filmu Zastihla mě noc, který zasáhl spoustu lidí. V Německu běží pravidelně každý rok v televizi. Mr. Spielberg si ho v Polsku, kde se točilo na originálních místech, nechal pustit dokonce dvakrát. Měl k tomu důvod, „zapůjčil“ si totiž jednu scénu do svého slavného Schindlerova seznamu. Když mu pak oscarový moderátor předával sošku, mluvil o nejsilnějším –oscarovém – momentu filmu, o scéně ve sprchách. V ten moment mi vypadla sklenička ruky. Tahle scéna byla totiž „převzatá“ do posledního detailu přesně, jak ji Juraj inscenoval ve svém příběhu, přesně jak ji sám zažil a vnímal. Jedinou změnou byli jiní herci. No, i velký mistr někdy…
Malý rváč
Jako dítě školou povinné byl malý Herz postrachem spolužáků a noční můrou učitelů. V rukávu nosil řemen, rval se a když něco potřeboval, začal „organizovat“. Přesně, jak to dělali děti v koncentráku – kradli. Rodiče ho trpělivě učili to nedělat. Pro ostatní měl v kapse omluvenku. Přestože děti neměli na paži vytetované číslo, všichni věděli, kde byl a proč se tak chová. Na školní výuku se to ovšem nevztahovalo a Juraj školu z duše nenáviděl. „Nebavilo mě učení, nesnášel jsem nafoukané, arogantní učitele s fyzickými tresty. Taky jsem neměl čas se učit. Četl jsem. Vše, co se ke mně dostalo. Mayovky s Vinnetouem jsem přečetl kompletně ve švabachu, ale to bylo ještě za války, po ní jsme si mysleli, že němčina už nebude existovat.“ Základní školu zakončil pomocí tátových láhví, který byl vynikajícím výrobcem likérů, svůj recept však žádnému lihovaru neprodal, přestože poptávka byla nemalá. Co s Jurajem dál, se stalo velkým rodinným tématem. Bavilo ho fotografovat, kamarád šel na UMPRUM do Bratislavy, tak se přihlásil také. „Nic nás tam nenaučili. Byla doba socialistického realismu, nikdo nevěděl, co to vlastně je, tak jsme hlavně retušovali fotografie. Ti, kteří se chtěli fotografii věnovat, odešli, já zůstal, měl jsem v plánu, stát se hercem.“
V ten čas objevil svůj svět. Se spolužáky chodili denně do divadla, kina, nebo tancovat. Jedl se chleba s hořčicí, v kavárnách se diskutovalo nad sklenkou vody o umění a slečnách. Na Bratislavskou hereckou vysokou školu ho nepřijali. Zkoušky sice udělal, ale šéf katedry mu položil otázku, zdali se někdy viděl v zrcadle, a pokud ano, tak jistě chápe, že nemá co hrát ve slovenském národním repertoáru – třeba v Jánošíkovi.
Když múzy líbají čela talentovaných
Opět stál před otázkou, co dál. V létě rád jezdil na Loutkářskou Chrudim, a tak vyřešil situaci vyplněním přihlášky na loutkářskou katedru pražské DAMU. Byl přijat a jeho domovem se stala kolej v Hradební ulici, pod jejíž střechou se sešla spousta mladých umělců, připravených dobýt svět. Opět se vedly debaty plné umění a krásných žen, a to hlasitě a náruživě až do ranních hodin. Jeho školní ročník byl doslova líhní talentů, ze kterých velká část opravdu svůj sen uskutečnila: režiséři Jan Švankmajer a Juraj Herz – narození ve stejný rok, den i hodinu. Pavel a Jirka Procházkovi. Jeden založil se svou ženou a spolužačkou Stáňou studio animovaného filmu v Baden Badenu a vytvářel populární televizní pořady pro celý svět, druhý hraje ve Švýcarsku svá divadelní představení, a stejně jako jeho jmenovec vyrábí televizní pořady pro děti. Naďa Munzarová pendluje se svým mužem spisovatelem Ivanem Krausem a společnými loutkami mezi Prahou, Paříží, Německem a Las Vegas. Třída osobností, které spolu rostly, rebelovaly, experimentovaly, ovlivňovaly se. Jedním ze zásadních témat první dvojice se stal surrealismus.
50. léta – doba temna…
Povinná vojenská služba – čerstvě ženatý mladý muž, intelektuál žijící uměním, se na dva roky ocitl v klášteře v Teplé u Mariánských lázní spolu s kluky, kteří nedovedli na mapě Evropy najít Československo a prezidentem pro ně byl Emil Zátopek. Šest vojáků spáchalo sebevraždu, tedy přesněji – šesti se to povedlo. Těsně po jeho odchodu zavřeli velitele posádky do psychiatrické léčebny. Televizní seriál Černí baroni Juraj natočil, jako částečně i vlastní výpověď toho, co sám zažil.
Sedm malých forem
Semafor – „prkna, jež znamenají svět“, na kterých stál poprvé jako herec, a kde také poprvé režíroval divadlo. V době, kdy se o něm začalo psát jako o dalším, mladém, Kopeckém, sbalil kufr a šel honit krávy do záběru, jako „pouhý“ asistent pana režiséra Brynycha. Toužil stát se filmovým režisérem, přihlásil se na FAMU, zkoušky udělal, ale nebylo mu povoleno studovat třetí uměleckou školu, a tak šel do učení. Začínala šedesátá léta, startovala česká „nová vlna“ a on s ní, byť jakoby bokem, nebyl přeci „famák“. Přesto se jeho Sběrné surovosti staly vstupenkou mezi Barrandovské režiséry. Třetí film, Spalovač mrtvol, získal oscarovou nominaci a promítá se v kinech dodnes. Nedávno vyšel v Anglii a Francii na DVD. V Paříži byl současně promítán v jednom artovém kině a stal se druhým nejnavštěvovanějším filmem měsíce.
Filmy
Mluvit s Jurajem o jeho filmech, je těžké. Na každém mu totiž něco vadí. Z prvního celovečerního filmu Znamení Raka mu vystřihli erotické scény, které pak pro italské publikum točil znovu v Římě. Erotika i strašení z velké části zmizely z Upíra z Feratu, Petrolejové lampy měly mít původně jiný začátek, Morgiana zase konec, kvůli Dnu pro mou lásku stanul před soudem a bylo mu vyhrožováno, pracovním zákazem, Straka v hrsti zůstala v trezoru úplně... A tak rebeloval. Jeho pohádky pro děti získávaly ceny na světových festivalech hororových filmů. Vůbec festivalových cen má poměrně hodně. Některé jsou ve sklepě – ne z neúcty, ale jsou. Zlatého Huga z Chicaga mu ukradli zloději v domnění, že je z pravého zlata, 10 000 švýcarských franků (hlavní cena festivalu v Monte Carlu) si ponechal pro vlastní potřebu ředitel slovenské televize.
V 53 letech balí kufry
Potkali jsme se na filmu Galoše štěstí. Juraj mě obsadil do jedné z hlavních rolí. Zamilovali jsme se, po natáčení ke mně přišel s jedním kufrem a přáním, že by chtěl odejít do Německa a začít náš společný život od nuly. Řekl také: „Svoje filmy jsem už udělal, budu točit cokoliv, chci mít s tebou holčičku, chci, aby se narodila na svobodě a chci s vámi procestovat svět.“Ještě jsme v Praze natočili televizní seriál Gagman a odjeli do Mnichova, a vzápětí do Maroka, kde se odehrával děj našeho prvního německého filmu. Až na místě jsme zjistili, že štáb je plný amatérů, produkční šílenec a alkoholik, který zlomil hlavnímu herci po třech týdnech natáčení ruku. Film se dokončil po dvouměsíční pauze, ale Juraj stáhl, kvůli neshodám s producentem z titulků své jméno. Naštěstí byl jako jeden z mála zaplacen. Pan producent skončil pár let nato ve vězení. Můj herecký honorář jsme neviděli nikdy.
Když se narodila Annelie, bylo Jurajovi 54 let a točil svůj první dokumentární film pod názvem August 39. Vyprávěl o jedenácti dnech, o něž Adolf Hitler pozastavil začátek války. Šlo o dokument napůl hraný, za který získal Německou filmovou cenu. Doma právě začala sametová revoluce. Byli jsme přešťastní a Juraj, jak to jen bylo možné, vozil producenty do Prahy, chtěl zase pracovat se svými lidmi. Točili jsme tady filmy s Němci, Rakušany, Francouzi, mezitím cestovali, natáčeli v Americe a Německu, Juraj získal dvakrát za sebou Bavorskou státní cenu za režii, což se před ním nikomu nepodařilo.
Doma není nikdo prorokem
Pasáž (Passage) – Jurajova srdeční záležitost, jedna z mála věcí se kterou se nemůže vyrovnat. Na život na houpačce je zvyklý, ví až moc dobře, že jednou je člověk nahoře, jednou dole. Nebo také někde je nahoře a někde dole. Dvakrát ve svém životě měl absolutní tvůrčí svobodu – při Spalovači mrtvol a při Pasáži, filmu, se kterým byl na jedenácti festivalech od Ameriky po Jižní Koreu. U nás běžel v kině týden. V Kanadě o něm psali jako o nejlepší kafkárně všech dob, tady kritika hovořila o tom, že si Herz omotává smyčku celuloidu kolem krku. Při kritice na berlínském festivalu jsem plakala – psali: „Je to jako když si Bergman s Fellinim podají ruce a natočí společně film.“ Tady jsem plakala také. Dočetla jsem se, že Herzův film je jako by pejsek a kočička vařili dort. Možná přišel dříve, než měl, předběhl dobu, nevím. Každopádně potlesk během jedné ze scén zněl v kině pokaždé, když jsme byli přítomni, a to zde i v zahraničí. Když se na loňském Berlinale objevily dva české filmy, mluvilo se o velikém úspěchu, protože se tam prý několik desetiletí žádné nedostaly. Nějak si nikdo nevšiml, že Pasáž i další Jurajův film Hloupá Augustina, tam byly. Oba filmy, ač koprodukční, se točily zde, pouze s naším štábem a mimo tří výjimek s českými herci. To se mu ale stává, zvykl si, že je někdy neviditelný, ale hlavu si kvůli tomu nerozbíjí. Věnuje se práci, na stárnutí nemá čas, na krmení ptáčků na lavičce v parku také ne. Stále nestíhá vidět a přečíst všechno to, co ho zajímá, stále se učí něco nového. JE MLÁD 74 LET.
Text: Tereza Herz Pokorná
Fotografie: Dagmar Hájková a Gábi Fárová / ČB fotografie/
