19.04.2024 má svátek: Rostislav
Nevěřil jsem vlastním očím, když jsem poprvé viděl její video! Smál jsem se téměř nepřetržitě celou dobu (téměř hodinu) a hlavou mi proběhlo „Proboha, jak je možný, že tato ženská není dávno k vidění v televizi?“ Od té doby ji sleduji téměř nepřetržitě a s každým dalším videem, ve kterém plus minus celou hodinu improvizuje a „rozmlouvá“ s fiktivním manželem Karlem a stejně tak s „momentálně připojenými sledujícími,“ kteří jsou připojeni přes chat, se bavím od začátku do konce.
CO JSEM VYPÁTRAL?
Kdo je ta paní? Začal jsem pátrat, a nakonec jsem zjistil, že je natolik originální a jedinečná, že bude stát za to ji pro vás vyzpovídat. A vím, že jsem se nespletl. Ano, je originální a jedinečná: Narodila se v Náchodě, odmalinka zpívala a ráda bavila druhé. Vyrůstala v Hradci Králové a zpívala s kapelou Geneze. Když koncem roku 1981 tehdejší Československá televize vyhlásila konkurz pro mladé zpěvačky ve věku 18-24 let do dalšího z dílů připravovaného pořadu Dluhy Hany Zagorové, který probíhal v lednu 1982, přihlásilo se 953 dívek včetně Jany a do finálového klání bylo vybráno 15. Jana Hrušková tenkrát vyhrála! „Už tenkrát jsem se měla sebrat a odstěhovat se do Prahy, ale udělala jsem to až o čtyři roky později.“ Psal se rok 1986 a Jana Hrušková začala vystupovat v koncertním programu zpěváka Petra Nováka Memento. O tři roky později se poprvé setkala se svým budoucím manželem, norským novinářem Dagem Haraldem Ynglandem a v roce 1990 společně odjeli do jeho domoviny. „Ano, přesně tak. Zamilovala jsem a jak víte, lásce se nedá poroučet. Šla jsem za hlasem svého srdce a takříkajíc za sebou spálila mosty.“ V roce 1991 se konala svatba a o rok později se přestěhovali do Berlína, kam byl její manžel pracovně delegován. Jana v Německu působila jako zpěvačka a učitelka hudby a zpěvu. Po 20 letech života v zahraničí se rozhodla vrátit domů. Zpět do České republiky.
Jak byste samu sebe charakterizovala?
Jsem rebelka, ráda lidi provokuji, jsem velký egoista, neřeším otázky typu „Co by bylo – kdyby …“, zkrátka jsem zastáncem toho, že život se má žít, nikoli přežívat. Takže je mi hodně líto jedinců, kteří ve své podstatě žijí nudný život a permanentně řeší, co si o nich myslí druzí, co kdo o nich řekl. Já dělám věci takové a tak, jak baví mě a bez ohledu na to, co si kdo o mně myslí.
Vidíte nějakou asociaci v místech, která jsou s vámi spjata: Náchod – Norsko – Německo? Všechna začínají na písmeno „N“ …
Vůbec. Vidíte … Je to zajímavý postřeh, ale přiznám se, že mě to nikdy nenapadlo. Domnívám se, že je to čistá náhoda.
Když jste vyhrála „Konkurz“ v rámci Dluhů Hany Zagorové a vzápětí začala profesionálně vystupovat s Petrem Novákem, dalo by se říct, že se vám zdárně začala rozbíhat kariéra, ale vy jste se zamilovala a odcestovala do Norska. Nemrzí vás to?
Jak už jsem zmínila, nemám moc ráda postoje typu „Co by bylo, kdyby“. Tenkrát jsem se tak intuitivně rozhodla. Udělala jsem to, co jsem v tu dobu chtěla udělat, co mi říkalo moje srdce. Ano, spousta lidí mi to rozmlouvala, včetně maminky, ale mně se prostě chtělo pryč. Za svou láskou. Nekoukala jsem nalevo ani napravo.
Hodně se mi líbí i vaše příspěvky, které máte na sociálních sítích. Smál jsem se, když jsem si například u fotografie s kartářkou přečetl: „Chodíte ke kartářům? Já dnem i nocí. Posledně mi bylo vyvěštěno, že se stanu vyhlášenou prodejkyní langošů na poutích …“
(smích) To je fórek. Jsem ráda, že vás pobavil. Je to taková humorná smyšlenka, proč ne?! Ráda provokuji. A tyto blázniviny pro mě vymýšlí Ondřej Syrový, člověk, který je pro každou legraci. Ten mi kupříkladu i pomáhal, když jsem v roce 2016 oznámila svou zájem kandidovat na prezidentku České republiky.
Čili, ta kandidatura byla také „bláznivina“ nebo „fórek“?
Ne, ne, ne … To jsem myslela vážně. Ano, pro spoustu lidí něco zcela nepochopitelného, ale já se pro to opravdu rozhodla. Cítím se jako patriotka a říkala jsem si, že prostě musím něco udělat. I když mi, samozřejmě, bylo jasné, že nemám šanci jako ostatní kandidáti. Neměla jsem a nemám za zády žádnou politickou stranu, žádné politické lobbisty, žádné miliony na kontě. Ale i přesto jsem chtěla své názory vypustit k co možná největšímu množství lidí.
Není vám líto, že se na vás třeba právě kvůli tomu spousta lidí, kteří vás logicky neznají osobně, nevědí, jaká jste ve svém tzv. jádru, znají vás jen zprostředkovaně, mohli začít dívat jako na někoho, kdo se, promiňte mi to, „zbláznil“?
To, že mě někdo odsoudil či odsuzuje za to, že mám svůj názor, to je čistě problém dotyčné osoby, nikoli můj. Každopádně, když jsem začala ve spojitosti se svou kandidaturou vystupovat veřejně proti ilegální migraci, mnohým jsem začala být trnem v oku. Po návratu do Čech jsem se pochopitelně musela nějak živit, byla jsem šťastná a velmi vděčná své sestře, že mi dala příležitost pracovat s ní a jejím zájezdovým divadlem pro malé děti. Ona je v tomto opravdu úžasná a ta práce mě velmi bavila. Bohužel ale, když jsem se začala veřejně politicky angažovat, tak začali někteří pořadatelé sestře v rámci již nasmlouvaných vystoupení říkat: „Vás chceme, ale vaši sestru ne…“ Tohle mě třeba mrzelo, ale rozhodně to mezi mě a sestru nevrazilo nějaký pomyslný klín nesváru. Jsme stále ve skvělém sourozeneckém vztahu, jedna druhou akceptujeme a myslím, že se máme stále stejně rády. Eva mi hodně pomohla a mám ji moc ráda. Čili, pokud to shrnu, vím jediné: Nikdy jsem nechtěla a nechci žít nudný život a myslet na to, co si o mně druzí myslí! Vyjma tedy, pochopitelně, mých nejbližších.
A váš dosavadní život tedy rozhodně nudný nebyl. Žila jste v Norsku, v Německu, můžete porovnávat z vlastní zkušenosti, která je nepřenositelná. Kde z těchto destinací a samozřejmě přidejme i Českou republiku, jsou podle vás lidé nejupřímnější? Dá-li se to tak říct …
Lidé jsou všude na světě stejní! Bez ohledu na to, o jaké zemi či konkrétním místě na zemi se budeme bavit. Buď je člověk zlý a zákeřný jedinec schovávající se za masku dobroty nebo je skutečně celou svou bytostí nezákeřný dobrák. Každý člověk má srdce, ale ne každý je poslouchá.
V tom s vámi souhlasím, stejně jako s dalším příspěvkem, který se mi od vás líbí: „To, že má někdo vysokou školu, pro mě nic neznamená. Mengele byl taky doktor!“ Tohle, doufám, nebylo myšleno jako fórek?
Ne, to je napsáno tak, jak to cítím. Nehledě na to, že se z dochovaných výpovědí přímých svědků té doby také ví, že i většina lidí, kteří v koncentrácích pracovali, byli ve valné většině vysokoškoláci čili nikdo z ulice, žádný takzvaný póvl. O něčem to rozhodně vypovídá. A ono se to, bohužel, čím dál více ukazuje i v dnešní době. Morálka totiž nemá se vzděláním nic společného!
Každá mince má dvě strany. Oproti dobru – zlo. Je například zajímavé kolik lidí – celosvětově! – se zajímá o to, kdo to byl a co „dělal“ Adolf Hitler!
Samozřejmě, protože člověk je tvor velmi zvídavý. A proč je tak, řekněme právě tento člověk tak „slavný“ – dá-li se to tak říct? Nejlépe a zcela jistě odborně by vám na tento dotaz odpověděl Sigmund Freud. Víte, oni Hitlera nejprve velmi podcenili. Měl s velkou pravděpodobností psychopatické chování. Ne každý ví, že bral hodiny herectví, angažoval si k sobě vždy takové lidi, kteří mu byli absolutně oddaní! Hitler byl ve své době obrovský populista a když pak veřejně řekl „Ty seš něco víc…“, aby tím např. degradoval Židy, tak si ty masy logicky podmanil a přitáhl na svou stranu. Ukázkový příklad masové psychologické manipulace. A Hitler měl ve své době takovou pozici, že co řekl, bylo „svaté“. No, a lidé mu na to skočili. Bohužel.
Říká se, že všechno už tady bylo …
… Ano, všechno už tady bylo a v různých obměnách se vrací. A to je ten problém i dneška, protože většina politiků se chová podobně. Říkám si: Proboha, proč? Vždyť tohle přece není normální: segregace, rozdělování lidí. Proč? Co je komu, sakra, do toho, jaký má kdo názor a jak se staví k té či oné situaci? Každý dospělý člověk je v prvé řadě zodpovědný sám za sebe a má plné právo se sám za sebe rozhodovat.
Což vy děláte a je to tak dobře. Pojďme nyní čistě k vaší vášni, vaší radosti: Hudba, zpěv, divadlo…
Miluju jazz, swing, písničky z období první republiky, miluju, když si můžu takzvaně zablbnout pro dospěláky…
…Myslíte 100% svoje improvizační videa s fiktivním manželem Karlem.
Například. Miluju to. Je to sice trochu fuška, protože, když se rozhodnu, tak sednu a živě jedu v průměru hodinu. Ale ten ohlas od lidí mi za to opravdu stojí!
Máte na ta videa předem připravený alespoň bodový scénář?
Ne, vždy si udělám jen pár poznámek. Mám před sebou pár poznámek, které mne v průběhu dne před vysíláním napadnou a to je celé. Kouzlo okamžiku. Vím, že "tohle" chci do videa vkomponovat, říct divákům a zbytek je momentální improvizace. Jsem za to docela ráda, i když to celé vzniklo jako kouzlo nechtěného. "Korona" vše zabrzdila, přitom já bych tak ráda vystupovala. Ať už v mateřských školkách nebo v domovech pro seniory, v lázních. Miluju, když můžu být lidem na očích čili tento způsob zábavy prostřednictvím videí na sociálních sítích mi přišel vhod. Vynahrazuji si alespoň takto onen přímý kontakt s lidmi, který je pro člověka, který se živí tímto druhem umění, nenahraditelný. Proto se nemůžu dočkat, až to tady celé skončí a vše se vrátí do toho tzv. normálu. Ono tedy po pravdě už nikdy nic nebude 100% totožné jako dřív, ale jistě mi rozumíte, jak to myslím. Živý kontakt s lidmi zkrátka k životu potřebujeme. Všichni. No, a umělci, co si budeme povídat, ti zvlášť. Pro ně je to doslova živá voda. Už moje maminka, která byla také zpěvačkou, říkávala, že ten pocit, když stojíte před publikem, nic nenahradí. Vím přesně, o čem mluvila! A ještě bych možná dodala, že umělec si musí umět sám ze sebe udělat legraci, jinak to není umělec.
Děkuji za rozhovor!
Text: Lubomír Nečas, dipl. um., MBA, Foto: archiv JH, AUFdesign: www.STYLEnew.cz
