HAVEL

FILM POHLEDEM TEREZY HERZ POKORNÉ

Slávek Horák je velmi talentovaný filmový režisér, což prokázal již ve svém celovečerním debutu z roku 2015 „Domácí péče“ na základě kterého ho americký časopis Variety tehdy zařadil mezi 10 nejnadějnějších režisérů. Kdo je Václav Havel není třeba nikomu připomínat. Žádný náš státník moderních dějin se nedožil takového věhlasu ani takové pocty ve světě, jako právě on (tatíček Masaryk jistě promine, ostatně o tom hovoří fakta dějinná). Jeho pravou tvář známe stejně dobře, jako tu, kterou se nám snaží teď někteří publicisté, či jiní lidé veřejně činní, nosící ho v sobě v podobě trnu v oku, vnutit. Ať již to dělají z důvodů služby čemukoli a komukoli, není to těžké. Pan prezident se již nemůže bránit. A je otázkou, zdali by to vůbec dělal. Ač byl často nazýván jakýmsi „Donem Quijotem“, ve skutečnosti jím nebyl ani náhodou. Sám nejednou hovořil o tom, že poněkud mate tělem. Byl majitelem veliké pokory a nezlomné víry, okořeněné hlubokým lidstvím, spojeným se vším, co k tomu patří (v jeho případě mimo agrese plodící násilí). Ostatně proto jsme také na zemi a nehledíme na svět z výšin jaksi nebeských. 

Do sedadla kina Lucerna jsem usedala s pocity, které se ve mně doslova praly. Na jedné straně zvědavost na nový film režiséra, který se mě svým předešlým silně dotknul - na druhé strach z toho, co uvidím teď. „Nečekejte portrét státníka. Havel je hraný film, ne učebnice. Jak říkají všichni velcí vypravěči – Nikdy nenechte stát fakta v cestě dobrému příběhu.“ těmito slovy ke mně Slávek Horák promlouval ze zprávy pro novináře a já přemýšlela o pokoře k životu druhých, o tvůrčí svobodě a morálce, o kde čem. Věděla jsem, že se potkám s lidmi, kteří prošli mým životem a každý v něm zanechal svoji stopu. Vzpomínala jsem na výjimečnost osobních setkání s mužem, jež je tu hlavní postavou a k němuž cítím obrovskou úctu a obdiv. Netrvalo dlouho a pan režisér mě cele do svého příběhu vtáhnul a potvrdil, že do skupiny velkých vypravěčů skutečně patří. Života Václava Havla se dotknul s noblesou, o síle událostí zrcadlících jeho průběh, není třeba hovořit. 

Viktor Dvořák (čerstvý nositel Thálie) - se rolí Václava Havla ocitl v ošemetné situaci, avšak přes to, a možná právě díky tomu, se dá říci, že se zrodila nová filmová hvězda. Tento v civilu nenápadný, drobný muž, dal do svého výkonu evidentně vše. Vývoj jeho postavy na plátně mu umožnil získat si srdce publika přesto, že duševní hloubka Václava Havla, která se zrcadlila v každém potkání se  s ním (ať již mělo formu jakoukoli), byla jedinečná a tudíž nenapodobitelná. O Anně Gaislerové víme již dávno, že kamera její tvář prostě miluje a na filmové pláto s ní přenáší i závoj tajemství, tvořící nadstavbu, která propůjčuje jejím postavám hloubku a jistou neuchopitelnost a jinak tomu není ani zde. I když Olga Havlová byla majitelkou podstatně jemnějších rysů, něžnější tváře, i ona měla v sobě tajemství a tvrdost, bez které by možná nemohla nést svůj životní “osud“, a tak spolu obě dámy v pojetí příběhu, který si pan režisér zvolil, ladí. Ani úloha Martina Hofmana zde není jednoduchá, ale pro mně se jí zhostil brilantně. I když někteří kolegové přítomni na novinářské projekci měli v paměti Pavla Landovského poněkud jinak, já ho přesně takového vidím sedět v našem mnichovském bytě a musím se smát, jak šokovaná jsem při našem prvním setkání z jeho bouřlivé energie a nevázaného způsobu projevu byla. Nějakou dobu mi tenkrát trvalo, než jsem si uvědomila jak autentický a opravdový vlastně ve skutečnosti je. 

Toliko k těm, kteří se na plátně fyzicky podobají svým  „předlohám“ a tudíž balancují na oné pomyslné hraně nože, což je více než těžké a samo sebou odvážné. Zbylé postavy, ač též reálné, mají zcela jinou fyzickou podobu a jsou tudíž těmi, kdo nám neustále připomínají, že se nejedná o hraný dokument, ale fikci, opírající se o určitá dějinná fakta ze života Václava Havla. 

HAVEL je film, který by měl člověk určitě vidět, film, který nutí k zamyšlení, film, který až bolestně poukazuje na naší současnou situaci, kdy je opět komunistická strana součástí vlády, o premiérovi a mnohých dalších nemluvě. Máme tedy před sebou dílo zcela jistě velmi důležité, dotýkající se toho základního - převzetí zodpovědnosti. Převzetí zodpovědnosti za svá rozhodnutí, za své činy, které mají vždy dopad i pro druhé. Cesty lidských osudů jsou nevyzpytatelné, avšak jsme to pouze my sami, kdo určuje jejich směr, kdo přináší či bere, kdo ovlivňuje svým jednáním, svými rozhodnutími okolí, ať již jde o rodinu, zemi, svět...

Fotogalerie