27.07.2024 má svátek: Věroslav
Muž, který si splnil svůj dětský sen a stal se tak jedním z nejúspěšnějších filmových tvůrců světa. Pohádková bytost, šarmantní dobrodruh se všudy přítomným humorem dívající se na svět očima věčného dítěte. Svítilo z něj světlo barvy duhy, aby zrcadlilo radost ze života a nadšení pro vše co dělá. Po jeho boku rázná a usměvavá paní Zdenka, žena jež mu před šedesáti lety kompletně změnila život, stejně jako on jí. Energie lásky, která z obou vycházela se stávala doslova hmatatelnou pro všechny, kdo se ocitli v jejich blízkosti. Tak jsem to cítila před lety, kdy jsme se poprvé potkali a sejné cítím i teď v čase smutku a loučení se, kdy se za oba s láskou v srdci modlím. Gene Deitch odešel v požehnaném věku 95let. Zanechal po sobě spoustu animovaných filmů, nesmrtelných komiksových postaviček, ilustrací a vzpomínek sepsaných v knize, které dal jméno „Z LÁSKY K PRAZE“. Je obrazem doby, odrazem života v naší zemi během vlády komunistické diktatury. Gene v ní brilantně s nadhledem, humorem i bolestí popisuje co viděl, cítil, prožíval. Je to kniha plná touhy, lásky, překvapení i smutku a absurdit, které si nová generace nedokáže představit a které patřily ke každodennímu životu jejich předků. Měla by být povinnou četbou, protože je psána jazykem, kterému může mládí rozumět. Je psána z jejich pohledu, pohledu člověka vyrůstajícího na svobodě, jež také tak chápe a vnímá svět. Dnes nám ukazuje, co se může stát, když si lidé v tak krásné zemi jako je naše nedají pozor. Kniha, kterou teď držím v ruce voní novotou a zdobí ji milé věnování. Gene ji vyměnil za tu mou, plnou poznámek v podobě lístečků “zdobících“ její stránky. Psala jsem tehdy o něm a tak mi sloužila jako pracovní nástroj. Vidím teď před sebou jeho šibalsky zářící oči a slyším slova radosti a smích, který je doprovázel ve chvíli, kdy můj výtvor uviděl a okamžitě začal fotografovat ze všech stran.
Děkuji ti Gene, že jsem tě mohla potkat, vyprávět si s tebou, pocítit onu záři kolem tebe. Je to pro mne veliký dar, který navždy zůstane v mém srdci, dar patřící k bohatství mého života.
Tereza 2020
Tichý Američan v Praze
GENE DEITCH
Režisér a scénárista Gene Deitch je majitelem velikého talentu, jež ho vynesl mezi naprosté špičky svého oboru, což nepotvrzuje pouze slavný filmový Oscar, jehož je majitelem, ani pět dalších nominací na tuto trofej, ani více než 15O jiných cen pocházejících ze všech možných konců světa, ale především práce, kterou má za sebou a které se v „pozměněné“ formě věnuje do dnešních dnů. Je mlád 93 let a má dvě životní lásky, tvořící jeden neoddělitelný celek - svoji ženu Zdenku a animovaný film.
Pro vysvětlení tohoto tvrzení je nutno dodat, že jeho paní vedla mnoho desítek let slavné studio animovaných filmů - Bratři v triku, ve kterém od roku 1960 vznikaly také všechny Genovi filmy a to včetně Munro, ověnčeného metou největší. A byl to právě tento film, který se stal naším prvním Oscarovým filmem vůbec.
Gene Deitch není pouze režisérem animovaných filmů, ale především výtvarníkem tělem i duší. Na svět se dívá rozzářenýma očima věčného dítěte, jemuž je inspirací vše, co na své pouti životem potkává. Vnímá každé kouzlo, které se na ní odehrává a čerpá z něj. Má osobitý a všudypřítomný smysl pro humor, skrývá se v něm dobrodruh a zároveň člověk nesmírně zodpovědný a uzemněný a vypadá to, že se „oba“ skvěle doplňují. Na otázku zdali věří v osud odpovídá: „ Po tom, co se mi stalo, nemohu říci, že ne. Můj život je poněkud crazy, ale jsem za něj nesmírně vděčný.“
Eugene Merril Deitch své dětství prožíval v Hollywoodu. Dýchal vzduch prosycený filmovým kouzlem a už jako malý kluk chtěl dělat pouze jedno – animovaný film. Kreslil si pro sebe Disneyovské postavičky, vymýšlel jim své vlastní příběhy, své vlastní bláznivé situace. Kreslil neustále, šlo mu to, bavil se tím. První film vyrobil ve 13letech - byl podepsán jménem Gene Deitch. Vyhlídky na vzdělání mu zhatila válka, učil se tedy v praxi. Příležitost díky svým schopnostem a nadšení, které kolem sebe ostatně šíří dodnes, měl. Učil se od géniů z trikových společností UPA, četl všechny knihy, které byly k mání, o tom, jak se dělá film.
Jako mladý muž pak žil v rodné zemi svůj velký Americký sen. Stal se nejlépe placeným animátorem, šéfem jednoho z největších studií animovaných filmů - Terrytoons, kde mu jeho autorský film Sydney’s Family Tree přinesl r.1958 oscarovou nominaci. Reklamy, které natočil, byly jako vůbec první, promítány v Museu moderního umění v New Yorku.
Pracoval pro 20-th Century-Fox, MGM, Paramount, byl uznávaným grafikem, milovníkem všeho, co souviselo s jazzem (jeho kresby se objevovaly na stránkách hudebních časopisů), autorem několika knih a množství komiksů, otcem rodiny čítající tři syny a ženu Marii a nakonec pak i majitelem svého vlastního filmového studia Gene Deitch Associates,Inc. se sídlem v N.Y. .
Nakonec je příhodným slovem pro situaci, v níž otevírá dveře své pracovny muži jménem Bill Snyder a ani v nejmenším netuší, že se právě začíná od základů měnit celý jeho život. Nabídku, kterou od nově příchozího dostává vehementně odmítá. Nemá zájem pracovat pro nikoho jiného, než pro sebe samého, navíc má zaměstnance, a pro ně zakázky. Avšak stěny místnosti zdobí kresby k filmu Munro, který touží realizovat a na který se mu momentálně nedostává financí. Snyder to ví : „ Když mi pomůžete s tím, co potřebuji, dám vám peníze na Munro.“ Genovo ano střídá jasné NE, a to ve chvíli, kdy vyjde najevo, že film, o který jde, se realizuje v hlavním městě Československa. Studená válka byla v plném proudu a mladý výtvarník byl jedním z těch, kdo pocítili její dopad na vlastní kůži. Pořádali se ženou jednou týdně ve svém domě den otevřených dveří. Hrál se jazz a poslechnout si ho přicházeli i lidé, které osobně neznali. Joseph McCarthy se právě zapisoval do dějin svým pověstným honem na čarodějnice, spadnout do jeho sítí nebylo těžké, zato osvobodit se z falešných nařčení obviňujících z příslušnosti ke komunistům ano. Genovi, jež netušil, že mezi jejich hosty, dle tvrzení vyšetřovací komise sídlící v Pentagonu, komunisté byli, se to povedlo, ale již nikdy nechtěl mít s ničím, co by jen z dáli zavánělo podobným problémem, nic společného. Takový výlet byl tedy tím posledním, co by hodlal podstoupit. „10 dní v mých službách a máte Munro. A je tam jedna drobná žena, do které se určitě zamilujete.“ O poslední, kratičké poznámce „nového zaměstnavatele“ si myslel své, ve chvíli kdy šel zažádat o cestovní doklady, měl v hlavě pouze jediné - vidinu Munra a touhu být zase rychle zpět doma.
Když v Curychu nasedal s třemi dalšími pasažéry do imitace amerického letounu DC-3 sovětské výroby, zaplavily ho nemilé pocity všeho druhu. O letadlech věděl své (výcvik válečného pilota nedokončil pouze díky tomu, že naštěstí skončila válka), o tom co ho čeká v případě že letoun doletí na určené místo, nic. Ruzyňské letiště ho přivítalo v plné kráse podzimní šedi, pasová kontrola vyvolala pocit, že bude vzápětí zatčen. Za ní čekala drobná, o patnáct let starší žena, hovořící jeho řečí. „ Další povedený Snyderův vtip.“ prolétlo mu hlavou. Cestou z letiště do centra Prahy měl pocit, že se vrátil ve stroji času o několik desítek let zpátky. Udivovalo ho oblečení lidí, prázdné výklady, na Letné se nedala přehlédnout socha Stalina, ale ani krása architektury dob minulých. Vše si natáčel na kameru a připadal si jako něco mezi Jamesem Bondem a Alenkou v říši divů. Ve studiu pak na něj čekal delikátní úkol poradce, jež bude mít určující slovo, a s tím související napjatá atmosféra, kterou plně chápal. Poznal hned, že lidé zde jsou na svoji práci hrdi a že jsou v tom co dělají výborní. Ale byla tu jiná mentalita, jiná kultura než v Americe a nutně muselo dojít ke změnám, aby se film, který vznikal, stal prodejným. Navíc celá technika a způsob práce byl odlišný, což vše komplikovalo, protože veškeré přípravy a základní kresby vznikaly v New Yorku. Zde se mělo pokračovat. První týden byl velice těžký, vždy přítomná, drobná paní “překladatelka“, se snažila, aby pomohla kde se dalo a Gene pojal milný pocit, že je to ona, kdo řídí studio. Vzhledem k tomu, že raději než slovo používal k vysvětlování potřebného tužku, papír a svůj um bravurního kreslíře, poznali noví kolegové poměrně záhy, jaké jsou schopnosti muže, který jim přijel radit. Jenže přesně to nechtěla jiná žena, postavy ještě drobnější. Byla pyšná na své studio, soustřeďovali se v něm výtvarníci, režiséři, kresliči i technici, kterých si nesmírně vážila a z nichž velká část se stala také jejími přáteli. „Já nechtěla, aby nám nějaký Američan mluvil do práce, určoval, co máme dělat.“ vzpomíná paní Zdena. Po týdnu se jí cizince zželelo. Postavila se před něj, zaklonila hlavu směrem do oblak, neb je mužem vysokým, a pronesla: „ If you like, I go shopping with you on Saturday.“ Chtěl. Letos je tomu 58 let. Existuje mnoho variant na téma, co by bylo, kdyby Romeo a Julie nezemřeli a oni dva jsou příkladem té jednoznačně nejkrásnější. Jdou životem jako spojené nádoby a je nádherné jejich souznění pozorovat. Mám tu možnost tak vím, že je to pravda pravdoucí.
„ Někdy se v životě otevřou dveře, objeví se nový svět, možnost pro nový život a já ji uviděl.Věděl jsem, že musím svou největší životní šanci vzít za pačesy a byl jsem připraven, nést za to následky. Náš vztah měl nejhůře rozdané karty, jak jen bylo možné. Oba jsme žili v manželství, měli děti, já byl třídním nepřítelem na druhé straně železné opony.“ říká Gene a v jeho tváři přitom září úsměv vítězů. Svůj boj vybojoval. Jeho synové jsou dnes vyhledávanými komiksovými autory, jejich máma namlouvala některé Genovi filmy i po společném rozchodu, Zdeny syn David získal po svém boku muže, který ho podporoval, pomáhal mu a to i k tomu vystěhovat se v době nejtěžší normalizace, coby další člen rodiny do USA. (Dnes žije se svou americkou ženou a dětmi opět v Praze)
Gene, mezi lidmi své profese jsi byl ve své zemi známý a uznávaný, tady tě čekal začátek prakticky od nuly a v podmínkách více, než nejistých
„Podívej, já poznal Zdenu a zapomněl na všechnu možnou realitu. Chtěl jsem být tady s ní a dělat filmy. Pan Synder koupil mé GDA New Yorksti i moje auto(smích) a já že budu pracovat pro něj v Praze. To mi vyhovovalo, byl jsem šťastný, vše jiné se pro mně ztrácelo.
Ty jsi pohádková bytost
Hele, já jsem měl dobrou práci, Zdenu, ohromně zajímavé lidi kolem a začalo pro mně existovat něco, co jsem si ani nepředstavoval, že existuje. A to je ten důvod. Lidi si mysleli, že jsem buď komunista, nebo totální cvok. Ale já jen miloval jednu ženu a dělal dětské filmy. Byla to tak neuvěřitelná doba, že jsem o tom napsal knihu. Chtěl jsem všechno zachytit, protože samozřejmě způsob myšlení Čechů a Američanů je rozdílný a tím zákonitě vzniká zajímavá konfrontace. První otázka novinářů je vždycky: Proč jste se rozhodl přijet do komunistického Československa? Ale já se nerozhodl, takové rozhodnutí bych ani neudělal, nejsem blázen. To byl OSUD.“
Stal ses mužem, který vlastně nebyl. V Americe se o tom, že točíš levněji filmy v Praze, nemluvilo, protože peníze, které sem chodily vlastně podporovaly komunistický režim. Česká strana o tvé přítomnosti také mlčela – nechali tě pracovat, nic po tobě nechtěli, jen tě s největší pravděpodobností sledovali. Pouze tvým Oscarem se pyšnili jedni i druzí
Byl to paradox. Žil jsem v zemi, kde všichni občané byli prakticky vězni režimu a já svobodný. Mohl jsem cestovat, měl domluvené, že Zdena může kdykoli vyjet se mnou, platili mě Američani, ale má existence tu byla nejistá. Strach, že se něco stane, mě vyhostí a ji se mnou nepustí, byl stále přítomný. Někteří lidé si mysleli si, že jsem agent KGB, jiní že CIA, někdo další, že to hraji na obě strany a já přitom jen dělal filmy. Zdena mě hlídala, abych někde něco neřekl, protože názor na dění v zemi jsem samozřejmě měl vyhraněný. Pro dobro našeho života jsem musel být „neviditelný“. Co se Oscara týče, ten nám zajistil příliv nové práce. Dostali jsme nabídky podílet se na seriálech jako Tom a Jerry, Krazy Kat. Pepek námořník.
Byly tyhle filmy tvojí krevní skupinou?
Ne. Tom a Jerry je jenom o násilí. Byla to pro nás taková „nižší“ třída, ale perfektní a náročná škola pro animátory, jak časovat akce. Dělal jsem je, protože se jednalo o velkou distribuci a dlouhodobou smlouvu, což bylo výborné. Mě bavilo realizovat své vlastní grafické věci a adaptovat krásné výtvarné knihy. Tu možnost jsem měl se společností Weston Woods. Nabídli mi, abych pro ně tady vyráběl filmy..
Přijel jsi do Prahy v čase označovaném jako zlatá éra našeho animovaného filmu o čemž jsi původně netušil. Na její tvůrce vzpomínáš s velkou láskou, ale v zásadě jste spolu nepracovali
Oni dělali pro Československý státní film já ne. Ale nesmírně jsem je obdivoval. Když Jiří Trnka s Eduardem Hofmanem a ostatními zakládali za války studio, byl to zázrak, jak vyráběli filmy. Byli tu izolováni a neměli nic, než pár filmů od Disneyho v černobílých kopiích. Dívali se na Sněhurku na staré stolní promítačce, které říkali „Kinox“ a kde bylo možno vidět film okýnko po okýnku (1vteřina filmu je 24 okýnek). Z toho pochopili, jak se má animovat, jak má co vypadat, aby to fungovalo. Vlastně pracovali pozpátku. Měli hotové filmy, ty rozebírali a sledovali postup. Sami potom dělali krásné filmy. Považuji za velké veliké štěstí, že jsem je mohl poznat, stát se jejich přítelem. S Jiřím Trnkou jsme připravovali Tolkienova Hobita, měli jsme první práva na světě. Jenže Snyder pak projekt změnil na kratičký filmeček a práva výhodně prodal, protože se Hobit stal světovým bestsellerem. Na některých projektech jsem pracoval s Jiřím Brdečkou. Prožívali jsme tenkrát nádherné, tvůrčí údobí, hledali stále nové a nové kouzlo, jak co animovat, protože grafický styl je nekonečný. Animovaný film obsahuje všechna umění a zde byli talentovaní lidé s velkou fantazií. Studio Bratří v triku díky tomu získalo ve svém oboru jedno z předních míst na světě. Vždy jsem si dělal legraci, že bude jednou muset studio skončit, aby šla Zdena do penze, je workoholik. Jenže přesně to se, bohužel, stalo. Bylo jí osmdesát dva let.
Zdeničko, jak bys popsala Gena?
Je čistá duše a je to na něm vidět. Je zajímavý chlap a je hodný, myslím, že nám to vychází, jsme spolu šťastni.
Proč jsi tak dlouho nechtěla, aby vyšla Genova kniha Z lásky k Praze v češtině? V angličtině je na světě již její šestý dotisk, my máme premiéru až teď
Myslela jsem si, že je to hodně osobní a spousta lidí by tady pro to nemělo pochopení. Gene je velmi otevřený člověk.
Možná právě díky tomu je jeho vyznání Praze tak silné. Něžná nostalgie se v něm střídá s tvrdou realitou a obrazem nesvobody plné absurdit. Nebere si servítky a je vtipný. Člověk při jejím čtení najednou ucítí vůně, na které už dávno zapomněl. Říká se, že vždy musí přijít cizinec, aby nám ukázal krásu vlastní země a výjimečnost některých lidí v ní, protože odstup a nadhled dává možnost k širšímu spektru vidění.
Byli lidé, kteří mi říkali: „ Gene ty jsi netrpěl za komunismu, ty nemáš právo o tom psát. Ale já si myslím, právě kvůli tomu „odstupu“, opak. Netrpěl jsem, ale viděl jsem vše a pochopil jak lidé vnímali a jak bojovali. Snažil jsem se vše přesně pojmenovat a popsat v širším kontextu doby. V naší profesi nejsme anonymní. Pracujeme pro publikum a tak máme podávat výpovědi pro další generace, aby se vyvarovali našich chyb. Nejdůležitější je, aby mládež byla dobře informovaná, dobře se zorientovala a stála na správné straně při tvorbě nového světa.
Jenže dějiny prozatím ukazují...
Já vím, ale jsem optimista.
Tereza Herz Pokorná 2018
Fotografie: Daniel Zewdie, Vít Šimánek, ČTK, Honza Sobota a archiv Gena Deitche
