27.07.2024 má svátek: Věroslav
Kdysi chtěl být slavný jako kečup nebo alespoň jako Coca-Cola. Taky chtěl držet v ruce důkaz, že nežil nadarmo. Zdá se, že je už pár let na dobré cestě oba sny si splnit. Jeho výstavu platinových fotografií převážně nahých mužských těl v pražském Mánesu navštívilo přes 20 tisíc lidí a z knižních pultů rychle mizí kniha Davida Hrbka ROBERT VANO – NĚKDY RÁJ, hmatatelný důkaz intenzivní a dramatické existence jednoho z nejznámějších českých fotografů. Navštívit ho v jeho pražském bytě, znamená ocitnout se ve světě snů, nostalgie, rekvizit, modelů a domova, kde se sen stává realitou.
V autobiografické knize si stěžujete, že dnes novináře nezajímá obyčejná pravda. Třeba to, že si mužské modely vybíráte přes agenturu, nedotýkáte se jich, natož abyste s nimi měl další intimnosti, jak se občas lidé domýšlejí. Jaké vztahy s modely tedy pěstujete?
Záleží, kde člověk vyrůstá a jaké jsou v té které branži a v té které zemi zvyklosti. Pro USA platí, že není problém, s odpuštěním, „šukat“ model, který fotíte, ale je důležité, aby on s vámi spát chtěl. Když je cokoliv mezi vámi dobrovolné, tak je to OK, když není, tak máte po kariéře. Model se vrátí do agentury a vy jste skončil. Tam se při focení nesmíte dotknout člověka! Když ale skončí práce, pak si můžete oba dělat, co chcete.
Fotky vaší série "Ty a já" působí hodně intimně, pod některými vašimi fotografiemi jsou křestní jména modelů. Co to tedy je za druh intimity?
Ten druhý na fotografii ale nikdy nejsem já! To jsou jen neznámí mladí krásní kluci. Slůvko TY má oslovit každého, kdo si tu fotku nebo knížku, kde fotografie jsou, koupí. Já jako model nefunguju, nemám a nikdy jsem neměl ani jeden sval. Jsem líný, jenom fotím a čtu. Nic dalšího nedělám. Vždyť já ani nechodím po schodech! Navíc vedle sebe nikoho nesnesu víc než hodinu.
Tvrdíte, že váš život se dopředu posouvá jen samými maléry. Můžete to upřesnit?
Malér buď někoho zlikviduje nebo popostrčí dál. Zjistilo se, že když zavřete pejska do klece a rok ho nepustíte ven, tak se z něho stane zabiják. Když se k pejskovi chováte dobře, tak je hodnej. U mě se vleče už ze školy takovej tlak v zátylku. Už tenkrát mi říkali, že ze mě nebude nic. Asi jsem si to neuvědomoval, ale ta věta mi někde uvízla a já chtěl dokázat, že to tak nebude. To je přesně ten „malér“, který vám vlastně pomůže, i když si to takhle formulujete až dlouho potom. Nebo mi v osmadevadesátém paní ředitelka ve Slovenském institutu zakázala výstavu a ono se ukázalo, že mi tím vlastně pomohla. I když v ten moment to pro mě bylo hrozný. Jenže z výstavy se rázem stala evropská událost a dva roky jsem měl o zájem - hlavně ze zahraničí - postaráno. To všechno mě posunulo dál. Přišla nabídka z galerie Miro na výstavu v klášteře na Hradě a taky na Havelském trhu atd. a najednou o mě vědělo víc lidí než kdy předtím. V tom momentu zákazu ale o tom, co bude následovat, samozřejmě nevíte, berete si to osobně a optimismu vám to nedodá. Teprve po roce si můžete říct, že to vlastně bylo super, že vás nějaká paní ředitelka zakázala. A to ani nemluvím o tom, že já jsem pořád fotograf a paní ředitelka už dávno žádnou ředitelkou není.
A co úspěchy? Kam vás obvykle posunou?
První neštěstí vám připadá jako hrůza, první úspěch ten vám taky může stoupnout do hlavy. Když jste ale starší, tak víte, že jednou jste nahoře, jindy dole a nic netrvá věčně. Ani radosti ani bolesti, ani štěstí ani úspěch. Málokdo má od narození až do smrti v životě jedno veliké neštěstí. Máma se mě ráda ptala: „Jseš štastnej?“ A já odpovídal: „Já nevím... to záleží, na co se ptáš.“ „Jen tak normálně se ptám.“ Tak jsem odpověděl: „Když se koukám na to, co všechno jsem udělal a našel, tak jsem hodně šťastnej, a když se koukám na to, co všechno jsem ztratil, tak jsem hodně neštastnej.“ A máma řekla: „Já to věděla.“ „Co jsi věděla? Já neřekl, že jsem neštastnej.“ „Jak můžeš být štastnej, když se pořád stěhuješ z místa na místo? Proč si třeba nepostavíš dům vedle nás?“ Tak končívala naše debata. Ale to by bylo její štěstí a možná moje neštěstí.
Přesto je ale jasné, že rodiče jsou pro vás hodně důležití. Proč a čím?
Protože to byl můj první vztah k někomu. Měli jsme doma disciplínu, netroufli jsme si odporovat. Jako malý jsem se nehádal, neodporoval, jen jsem pak všechno rukou vztekle smetl ze stolu. To byl můj protest. Já nevěděl, jak bylo jinde, nemohl jsem to porovnat, až jako velký. A tak jsem jednou mámě řekl: „Jsem rád, že jste mě měli, ale nebylo to s vámi vždycky lehký.“ Mámu to tenkrát dost vzalo. To ale neznamená, že bych rodiče neměl rád, právě naopak...
Jaký jste měl vztah s otcem?
Otec byl sportovec s krásným tělem, ale já si ho moc neužil. Když jsem byl malý, tak hodně cestoval, to jsem ho neviděl skoro vůbec. A když jsem povyrostl, tak se naši rozvedli. Chyběl mi. Naši se brali hodně mladí a já se jim narodil rok po svatbě. Představte si dnes dvacetiletého kluka, že zůstane s první holkou. Není divu, že to nevydrželo.
Kterých pár věcí potřebujete k životu?
Čtyři věci: Vztahy, zdraví, víru a peníze. Nikdy nikdo nemá najednou všechny čtyři. Já jsem spokojený, když mám aspoň tři. Ve svém věku chci teď hlavně zdraví.
A co víra?
Čtu a studuju různá náboženství, protože člověk nikdy neví, kdo ho tam nahoře přijme, až přijde jeho čas. Mám rád východní náboženství, ale do kostela moc nechodím. Nemám rád žádné organizované návštěvy ničeho, zato čtu náboženské knihy. Každý si tam může najít, co chce a potřebuje. Nejsem o moc horší než kněz. Když je někdo gay, tak si v Bibli může najít, že každý je tam gay. Dnes by někdo za větu: „Nechte maličkých přijít ke mně“ mohl dostal gilotinu. Jasně, že to přeháním, ale stejně je na výkladu Knihy knih něco divného... třeba jak je to se ženami? V té době před 2 tisíci lety ženy nebyly důležité, tak se v Bibli neocitly. Tehdy to byl mužský svět... Jediná výrazná žena v Bibli je žena lehkých mravů Magdalena. Později, aspoň jak mi to vyprávěla babička, se do matriky zapisovali jen kluci, holky ne, protože ty nechodily na vojnu, takže pro matriku nebyly důležité.
Kdo všechno kromě rodičů byl ještě důležitý ve vašem životě?
Důležitá byla rodina v USA, která mě přes jednu organizaci adoptovala, protože, když jsem emigroval, nebyl jsem ještě plnoletý. Důležitý byl i Way Bandy, nejlepší vizážista své doby. Ten mě hodně naučil. A taky všichni fotografové, které jsem potkal. Každý byl jiný a já se snažil vzít si od každého trošku. Důležité bylo, že jsem se dostal do New Yorku, tam se dalo potkat a seznámit s mnoha lidmi, i když zase ne s těmi, které bych potkal v Paříži, jako byl třeba fotograf Helmut Newton. V New Yorku jsem se ale seznámil s mnoha, co pamatovali předválečné doby a poznali celou plejádu slavných. Od Coco Chanel po Salvatora Dalí v dobách, kdy ještě ve 20. letech dělal kulisy k textu, který napsal Hemingway. Byla to úplně jiná doba, kdy každý mohl dělat všechno, protože nebyla taková konkurence jako dnes.
V USA jste se dvakrát setkal s Andy Warholem. Jak na něj vzpomínáte?
Dost kuriózně. Bylo to už poté, co ho jedna z jeho stars - Valerie Solarisová postřelila a z něho se stal jiný člověk. Předtím byly dveře do jeho Factory otevřené každému, Warhol si dokonce každého hned ve dveřích zvěčnil na polaroid, přesněji řečeno vyfotografoval si každého zadek se slovy: „Zpolarizuji ti prdel“ a tato fotografie se stala vstupenkou dovnitř. Po té smutné události už ale nikdy na nikoho nemluvil přímo! Vždy jen přes prostředníka. A nikdy se už nepodíval lidem do očí. Interiér už taky vypadal jinak než v původní Továrně. Všude byla velká vzdušná okna a stěny byly natřené nabílo. Už žádná stříbrná jako za slavných časů. Když mě muzikant, tanečník a herec Eric Emerson, který mě tam vzal, představil a já řekl, že jsem z Československa, Warhol na to reagoval jediným slovem: pjatnica. Dodnes nevím proč. Druhé setkání bylo ještě kurióznější. Bylo to na záchodě slavného klubu Studio 54, kam chodili známí lidé jako Liza Minnelli či Mick Jagger. Tam jsem na něj narazil a on si mě, po té, co přes prostředníka požádal o svolení, vyfotil a zeptal se na adresu. Asi za čtrnáct dní mi přišel velký polaroid, na kterém jsem byl já, přes vlasy přemazaný barvami a ještě všelijak jinak barevně upravený a dole podpis Warhola. Bohužel fotku už nemám, nevrátila mi ji jedna novinářka, která se mnou někdy v roce 94 dělala rozhovor.
Kdo ze slavných vám ještě nezapomenutelně utkvěl v paměti?
Marlene Dietrich jsem viděl už jako starou paní na koncertě ve Filadelfii a něco podobného jsem doteď nezažil. Měl jsem možnost vidět ji i zblízka. Zavolali mi z agentury s nabídkou, abych dělal asistenta jejímu osobnímu stylistovi. Hned jsem to vzal. Moje práce spočívala jen v tom, že jsem mu podával, co právě potřeboval. Marlene bylo tehdy už skoro osmdesát a zpívala pro válečné veterány z druhé světové války. V šatně ji převlékli do průhledných šatů tělové barvy, z kterých prosvítala nahá prsa. Šaty byly vyztužené slonovou kostí a když se postavily, tak samy stály. Ona sama se skoro nemohla hýbat, a tak když na ni diváci, kteří seděli za ní, volali, aby se obrátila, řekla jim do mikrofonu: „Jestli mě chcete vidět zepředu, otočte jeviště.“
Když srovnáváte svět, v kterém jste začínal jako kadeřník se světem fotografování, kam jste se vypracoval, jaký je v nich rozdíl?
Jako kadeřník nejste svůj pán, musíte poslouchat, proto mě ten svět přestal bavit. Jako fotograf si můžete být sám sobě režisérem.
Co byste chtěl dělat?
Chtěl bych dělat jen platinové věci, ale to je drahé a já musím jako každý jiný platit nájem. To by se na moje fotky musely stát fronty a ještě by se to všechno nezaplatilo! Taky bych se chtěl dožít 100 let v plné síle a skončit v Metropolitním muzeu případně v Pompidou centru. Ale na to mám ještě dost času.
Zdá se, že módní svět vás stále přitahuje a krize se vás nedotýká?
Krize je jen pro podvodníky. Prasečí chřipka nebo válka to je krize, ale jinak kdo umí, tak se ho krize nemůže dotknout zas tak moc. Lidé zapomněli, že před padesáti lety jsme neměli někdy ani jedno tričko a dneska je krize, když jich nemáme 20. Není důležitý, že nemůžeme jet na Bali, když stále můžeme jet na zahrádku někam za Prahu. Módní svět mě opravdu stále přitahuje hlavně proto, že se v něm dají dělat krásné věci.
Co je pro vás domov?
Stěhuju se z místa na místo, a když ke mně přijdou přátelé, říkají: „Vždyť ty to zařizuješ pořád stejně!" Žiju celý život na malém prostoru a všechny věci, co mám, stále nosím sebou. Nemůžu pokaždé měnit nábytek, ani to, co jsem nashromáždil. Všechno je tam. Beru si příklad z Coco Chanel, která taky žila na prostoru 4 krát 5 metrů a musela se tam vejít s celým svým světem.
Co vám doma připomíná vaše dětství?
Odešel jsem, když mi bylo 19 a v Americe jsem žil 30 let. Doma nemám nic, jen pár starých hrníčků, z nichž pila moje babička a děda, a mísu, z níž nalévala polévku ještě moje prababička.
ROBERT VANO se narodil v Nových Zámcích. Krátce po maturitě v roce 1967 emigroval přes Itálii do Spojených států. Pracoval jako kadeřník a vizážista pro módní fotografy Horsta P. Horsta či Marka Glaviana. V roce 1984 začal sám fotografovat v Miláně, Paříži a New Yorku pro módní a společenské časopisy jako je Harper’s Bazaar, Vogue, Cosmopolitan, Elle a další. Po roce 1989 se vrátil do Československa, žije v Praze. Jeho dosud největší výstava, kterou uspořádala Leica Gallery Prague v pražském Mánesu, se jmenovala Platinová kolekce. Na platinový tisk, staromilskou libůstku, která byla naposledy vidět na výstavách klasiků v první polovině 20. století, si před Vanem nikdo ze současných tuzemských fotografů netroufl. Fotografie kvalitně provedené v platině na ručním papíře, vydrží podle znalců tisíce let! Což je doba, kdy všechny ostatní fotografie dávno vyblednou nebo se vymažou z harddisků.
Text: Dagmar Sedlická Fotografie: Dagmar Hájková
