18.05.2024 má svátek: Nataša
.jpg)
Spisovatel Josef Formánek a režisér Dan Svátek jsou brilantním spojením tvůrců, kteří umí vyprávět silné příběhy, nebojí se sáhnout až na dno lidské duše, aby ji osvobodili a vynesli do oblak.
Ukázali to již ve svém prvním společném celovečerním filmu „Úsměvy smutných mužů“, a není tomu jinak ani v jejich novém snímku „Dvě slova jako klíč“. Filmu, který je volným pokračováním prvního, opět prodchnutý silnými autobiografickými prvky autorovými. Není tedy divu, že je velmi autentický, a to i ve speciální „magii“, kterou v sobě nese. Je to film o lásce, hledání, přijetí, odpuštění, respektu, osvobození se, o bolestech, které se v nás zakořenily, ale i o zázracích, které se neustále dějí. Je v něm hloubka, síla, mystika, víra, i prosté vědění. Nastavuje zrcadlo našim životním modelům, stává se primárně pocitem, dotýkajícím se našich srdcí. Jsou-li otevřená, můžeme prožít chvíle, kdy se v něm zrcadlí dotek věčnosti, což člověku vhání slzy do očí, i kouzlí úsměv na tváři.
Na filmovém plátně se několik samostatných příběhů lidí žijících na různých kontinentech propojí v jeden. Tématem jsou vztahy rodičů s dětmi, hry osudu, a „neznámé síly“ mnohdy řídící naše kroky. Film se tedy odehrává kromě Česka také v Dánsku, Indii, Himalájích, New Yorku, Japonsku, Indonésii na ostrově Siberut. Stejně barevné, jako kulisy, je i obsazení. Je zde vynikající polský herec Daniel Olbrychski, který se již před spoustou let stal světově uznávanou hvězdou, dvojice Juki Iwasaki a Gen Seto z Japonska, domorodci z Indonéského pralesa, nebo třeba slavný Pierre Richard z Francie. Přiznávám, že mi „Velký blondýn s černou botou“ nikdy nepřirostl k srdci. O to více se mne ale dotknul nyní. Měla jsem před sebou naprosto dokonalého dramatického herce, jenž se svým nezaměnitelným úsměvem přináší na filmové plátno úlevu, klid, mír, pochopení a vnitřní radost. Je krásné sledovat tohoto 88letého milovníka vín, jemuž údajně koluje v žilách modrá krev. Asi ano, neb vnitřní noblese, která z něj zde vyzařuje, se nedá jen tak naučit.
Do hlavní postavy spisovatele Davida se opět proměnil David Švehlík, se svým nezaměnitelným charismatem a úžasně minimalistickým projevem, který však v sobě zřetelně zračí i ty nejniternější pohnutky postavy, kterou ztvárňuje. Vedle něj v druhé hlavní roli stojí Ivan Franěk. Česko-francouzsko-italský herec mající zvláštní, a pro svou profesi úžasný dar. Pojí se v něm démoničnost a něha zároveň. Je tvrdý a rozbitný, nepředvídatelný a čitelný, cele prezentní i neuchopitelný. Má talent a cit, tudíž s tím umí pracovat, proto si ho také před kameru berou opakovaně takoví režiséři jako Luc Besson, Paolo Sorrentino, hlavní roli mu ve svém filmu svěřil např. Juraj Herz. Dan Svátek se v naší zemi stal jeho kmenovým režisérem. A je zde ještě jedna tvář, na kterou divák dlouho nezapomene. Je na plátnech našich kin nová, a patří půvabné herečce Dianě Dulínkové, zahalující svoji postavu – mladou maminku Annu-tajemstvím a něžnou křehkostí. I Jaroslav Dušek a Jana Nagyová naplnili svůj filmový čas silnou prezencí a citlivostí, což nebylo, v případě role Jaroslava Duška nikterak snadné. Nezbývá než smeknout před tvůrci tohoto filmového příběhu. Před otevřeností autorovou, jež se nebojí svléknout “do naha“, ukázat svoji zranitelnost, která ovšem zrcadlí pravý opak uvnitř lidské bytosti. Hloubkou režiséra, jež cítí a vidí, a dokáže v pokoře a úctě obé přenést na filmové plátno, povýšit v duchu zákonů tam panujících. Před schopností kameramana (Jakub Šimůnek) sloužit příběhu a jeho atmosféře, nesnažit se vyčnívat, být pozorovatelem, nechat postavy vyprávět, ale i tak dokázat vstoupit do jejich nitra a obnažit je.
Přesto, že se nejedná o film komerční, dotýká se nás všech. Teď nebo někdy později, až přijde čas. Nebudu prozrazovat proč, pochopí každý. Jistě, rozený „cynik“ se třeba bude bránit, stejně jako ten, kdo má strach z úskalí, jež se objevují na naši pouti života, a raději zavírá oči před zákony koloběhu lidského bytí, přirozeností, která k nám patří a nese jméno - smrt.
Za vše, co nás potkává si můžeme sami. Pouze my sami tvoříme svůj život současný i budoucí. Naše rozhodnutí, naše skutky tak činí. I o tom hovoří film Dvě slova jako klíč. Je mi velikým potěšením, moci vás na něj do kina pozvat. Přibije vás do sedadla kinosálu, dlouho doznívá, tak že se člověku nechce hned po konci vstát, ani hovořit. To podle vlastního příběhu každého z nás, podle rezonancí, které v nás probouzí. Ač není hravou komedií, může být pro mnohé povznášející. Alespoň tak, jsem vnímala a prožívala film já, za což chci tvůrcům poděkovat.
T.H.P.
