27.07.2024 má svátek: Věroslav
Zpěvák, skladatel, textař a herec David Kraus má nejen talent, charisma, výborný vztah k technice, ale především otevřené srdce. Před časem se vypravil jako dobrovolník do Tibetu, aby místní děti učil angličtinu.
Proč jste rozhodl pro cestu do Tibetu?
Víte, jsem spíše konzervativní rodinný typ. Nikdy nikde jsem moc nebyl. Mám rád Prahu, chodím do kavárny pořád na jedno jídlo. Přesto jsem si ale říkal, že bych ještě mohl zkusit nějaké dobrodružství. Nějakou změnu. Nabídku na cestu do Tibetu jsem dostal v době, kdy mi bylo 33 let. Cítil jsem, že je nejvyšší čas. Všechno jsem proto zrušil. Své cestě jsem dal přednost i před divadlem. Říkal jsem si, že je to osudová cesta. Nakonec pro mě osudová opravdu byla.
Existuje něco, čeho jste se před cestou bál?
Bál jsem se, že to vůbec nedám. Dostanete sice instrukce, co smíte, nesmíte, jaké zdravotní problémy vás mohou očekávat. Dozvíte se, jaká máte podstoupit očkování. Pak ale člověk přijede a zjistí, že pohled na nebezpečí, jaká mu mohou hrozit, je tam úplně jiný než tady.
V čem se liší?
Zažil jsem adrenalin, jaký už asi jindy nezažiju. Stařičká auta jezdí porůznu po silnicích, po krajích útesů. Pokud mají smůlu, spadnou dolů. Oni to ale berou jako fakt. Jako součást svých životů. Zjistil jsem, že když je člověk v takovém místě, nesmírně na něho působí příroda, která je opravdu monstrózní. Je úchvatná, silná. Lidé jsou ve srovnání s ní tak malí! Proto mají svou víru. Nepotřebuju se modlit k nějakým bohům. Stačí se chvíli koukat do přírody a najednou vnímáte změnu. Přímo cítíte, jaký vám dodává klid a harmonii.
Co jste s v Himalájích sám o sobě dozvěděl?
Zjistil jsem, že jestli člověk opravdu něco potřebuje, je to příroda. Je úžasná. Největší meditace, jakou můžete mít! Pochopil jsem i to, že svoboda není jen okamžik, kdy je člověk zaopatřený a nemusí do práce. Svoboda znamená i – nic nemít. Stačí vám batoh, dvoje tenisky a kalhoty, které si můžete v případě potřeby vyprat. Nepotřebujete k životu nic významně většího. Hlavně jsem ale zjistil, že u nás máme ráj na zemi. Po návratu jsem si dal na Starém Městě svíčkovou, seděl tam, úplně zjihle se díval kolem sebe a říkal si – já žiju v ráji!
Jak vás jako učitele přijímaly děti?
Děti byly úžasné, měly nás za polobohy. Učil jsem je výtvarnou a hudební výchovu. Zpívali jsme české lidovky. Naučili jsme je zpívat vícehlasy třeba Ach synku, synku, Červená se, line záře a spoustu dalších písniček. Dělali jsme keramiku. Je zvláštní, že mluvení je vůbec nezajímalo. Přišel jsem do hodiny, něco namaloval a oni to hned začali dělat také. V indických školách se děti učí vystupovat všechny stejně. Snažili jsme se vést je k tomu, aby v životě byli každý sám za sebe.
Poznali jste i život mimo školu?
Bydleli jsme v rodinách, možnost poznat jejich život jsme proto měli. Některé rodiny mají televizi. Je to naprostý přepych. Srovnatelný s tím, jako když u nás má například někdo jen na dva letní měsíce drahé auto bez střechy – kabriolet. Chtěl jsem dětem v mé rodině udělat radost a pustit jim něco na tabletu. Pokud v Čechách půjčíte dítěti tablet, nedá ho z ruky. Oni ne. Mrkli na to a s nadhledem mi odpověděli: Jo, dobrý, ale já teď jdu nadojit krávu! Jsou v klidu. Uvědomil jsem si, že je to dobře. Normou by neměl být stav, kdy se dítě bez podobných vychytávek nedokáže obejít.
To říkáte vy, který je už od dětství fanouškem moderních technologií?
Elektronické novinky mě fascinují. Beru to tak, že novinky ze světa techniky jsou jedny z mála dobrých zpráv, které se dnes dají číst. Zakázal jsem si číst o politice, čtu o technologiích. Můj otec je šílenec do elektroniky a předháníme s jeden před druhým, kdo má lepší telefon, kdo chytřejší hodinky? Je to posedlost. Naštěstí už jsem se z ní trochu vyléčil.
Jste zaměřený na infomační technologie?
Musím, protože jsem dyslektik a dysgrafik. Díky počítačům mohu komponovat hudbu. Počítač mi vytiskne noty, používám software i na kreslení. Užívám tablet nebo tužku u počítače. Právě jsem si koupil telefon, kde je tužka. Mám pocit, že úplně zapomínáme psát. Zkuste se dnes někoho zeptat, jestli nemá propisku? Nikdo ji nemá! Je fajn, že pojednou si můžete napsat něco do digitálního kalendáře.
Co vás vlastně přivedlo z města na venkov?
Poslední dobou jsem hlavně večer trpěl syndromem typické „pražské vyhučenosti“. Zvláštní okamžik, kdy lidé říkají – musím si pustit film, musím si dát víno… Cítil jsem to podobně. Na druhou stranu je to vlastně jediná volná chvíle, kterou člověk má. Pokud je nepříjemná, říkáte si pojednou, co já tu vlastně dělám? Musím to změnit! Zásadní rozhodnutí jsem se ale pořád bál udělat. Jsem Pražák, Prahu miluju, z Prahy je celá moje rodina.
Právě cesta do Himalájí mě ale přivedla k pochopení, že jestli člověk opravdu něco potřebuje, je to příroda. Dnes bydlím v domku za Prahou, chovám kachny, chameleona, slepice, želvy i leguána. Zvířata, která musím uživit. Sekám pro ně trávu kosou a mám z toho radost.
Přinesla vám příroda uklidnění, Davide?
Uklidnění najdete ve všem. Nakonec i v tom mobilním telefonu, proto jsou na něm lidé tak závislí. Každý je pořád ponořený do mobilu. Dnes se lidé virtuálně i seznamují a pak jsou strašně zklamaní. Myslím, že by se měli daleko více seznamovat reálně. Dříve jsem to dělal stejně, ale příroda mi pomohla se z toho osvobodit. Chápu proto, že lidé se dnes vracejí ke gramofonům a starým deskám. Pustí si ji, deska praská a má něco do sebe! Staré věci jsou jednoduché, praktické, se snadným ovládáním. Mají ale své kouzlo. Navíc jsou neobyčejně krásné.
David Kraus je muzikant, skladatel, herec a textař. Jeho nadání prochází všemi směry. Je synem herečky a výtvarnice Jany Krausové a moderátora a herce Jana Krause. Se svou kapelou koncertuje, pravidelně ho můžeme vidět v pořadu Show Jana Krause.
Text : Alena Štrobová Foto : archiv Davida Krause
