ČESKÁ MISSIONÁŘKA V MALAWI - EVA MAHROVÁ

Když jsem před rokem vstoupila do buddhistického kláštera a nechala se ordinovat mnichem, ráno procházela  bosa se žebravou miskou a vyholenou lebkou vesnicí,myslela jsem, že mi už větší řehole nemůže potkat...

Letos jsem se nabídla jako dobrovolnice International Humanity.cz, že bych mohla po rychlokurzu diagnostiky zraku působit jako "oční lékařka" v Malawi.

Přiletěla jsem do jihovýchodní "černé" Afriky, do nejchudší země světa /podle mezinárodní banky z roku 2015/, která nemá nerostné bohatství ani přístup k moři - tedy skoro žádný cestovní ruch. Za soumraku, hned po přistání jsem se džipem, po prašné cestě plné výmolů , přemístila do vesnice blízko Fanuelu. Ve vesnici není elektřina. Ráno mě s východem slunce nečekal snad ani středověk, ale pravěk. Nekonečná vyprahlá rovina,1 strom na 150 metrech čtverečních,vichr, žár a prach...8 chaloupek uplácaných z hlíny se slaměnými střechami, kruhové sýpky - čerstvě po sklizni plné kukuřic, ale i krys, omotané hustým, pevným slaměným provazem...

Žilo tam asi 8 rodin, kolem 30 dětí. Snažila jsem se rozluštit ke komu kdo patří,  šlo to pomalu, zvláště ,když všichni mluvili čičevsky. Hned od počátku byli všichni přátelští a z mé přítomnosti se radovali. Přivítali mě tancem a zpěvem, to byla jejich devíza, ani rádio ani televize, ani mobil, ani" iPad", dokonce ani hračky - bez toho všeho si děti naší civilizace život nedovedou ani představit.

Do výčtu všeho, co dětem i dospělým chybělo se bohužel přidalo i jídlo...

Co ale nechybělo : smích a radost! Nebyla jsem první missionářkou od International Humanity, ale asi jedinou, kdo zvolil k návštěvě právě období, kdy i místní obyvatelé  mají starosti s přemnoženými krysami. Muži přerovnávali slaměné střechy, rukama chytali krysy, házeli z výšky na zem, kde je děti /pokud byly rychlejší než psi/ shromažďovaly na večerní hody.

Moje chaloupka měla WC asi 200m daleko. Byla to slaměná chýše s hliněnou podlahou a kruhovým otvorem o průměru 25 cm. Při  pohledu na záchod se mi vybavila maturitní otázka z biologie. Bude to zácpa spastická, habituální či atomická? Ke vší smůle mě čekal opak! Zvláště, když studna byla stejně daleko, ale na opačnou stranu.

Tím jsem zredukovala příjem potravy na minimum a to po celou dobu mého pobytu. Místní domorodci se radovali z mé přítomnosti s nadějí, že jejich strava bude bohatší. Mají JEN kukuřičnou mouku, kterou věčně suší na vyprahlém poli, rejdí v ní myši a chlemtají ji psi. Na tři způsoby si dopřávají stereotypní konzumaci mouky s vodou: thoba/tekutý kokteil-2krát vařený/, phala/jakási kaše zvaná nsíma/hustá  hmota pobobná horkému bochanu/. Vše bez chuti, neb nemají ani cukr ani sůl. Když jsem jim zpestřila jídelníček nákupem kuřete, kozy nebo hovězího, tleskali ,smáli se a poskakovali...do chvíle než si uvědomili, že musí koupit dřevo na vaření a  nemají peníze!!

Vaření masa a čehokoli probíhá se šetřením času / tedy dřeva /, čímž jsou střevní potíže zajištěny.

Pracovala jsem dopoledne ve škole a odpoledne v nemocnici. Základní škola má 8 tříd/ 850 dětí a 8 učitelů/. Pedagogický sbor byl jen mužský. Do 1.třídy přišlo první den 200 dětí. Učitelé měli autoritu a děti poslouchaly s úctou a pokorou. Já měla nonverbální divadelní vystoupení pro všechny věkové kategorie, nápady Petra Lišky z Černého divadla /tvarovací nafukovací balonky, kouzla a různé fígle/. Bublifuky viděly zaručeně poprvé, hodně mi pomohla  částečná znalost čičevského jazyka, což urychlilo překonat bariéry mezi námi.

Práce v nemocnici byla smysluplná, rozzářené obličeje lidí, kteří ZNOVU začaly vidět, byli odměnou za nekonečné každodenní fronty a rozdání tisícovky brýlí.

Se vzrůstající teplotou a prachem začalo přibývat přímou úměrou lidí nakažených malárií/denně 50 pozitivních/.Tak vrůstal i počet pohřbů...Naučila jsem se od místního lékaře test malárie. Každý desátý z populace Malawi má AIDS. Používat gumové rukavice při odběru, ač jen jedné kapky krve, bylo nezbytné.

Můj čas se rychle naplnil a moje mise byla u konce. Protože jsem byla jen jedinou cizinkou, měla jsem  čas se zabývat osudy jednotlivců a nebyla možnost se o své pocity dělit s dalším Evropanem. Připadala jsem si někdy jako hlavní hrdinka v Poselství od protinožců /Marlo Morganová/...

Myslím, že by měl každý člověk zkusit život v takových podmínkách, aby si začal vážit každé vteřiny života! Aby si uvědomil, jak nádherný život můžeme prožívat, v jaké zeměpisné šířce jsme se narodili a jak snadno životem proplouváme.

Jsem velmi vděčna panu docentu Maďarovi, že mi tuto "životní stáž" umožnil.

 Text a fotografie Eva Mahrová  Malawi 2017

Fotogalerie