20.04.2024 má svátek: Marcela
Je spousta příjemných míst po světě, spousta restaurací, kde se skvěle vaří, číšníci se usmívají, v případě, že se vaše představivost rozchází s jídelním lístkem, vlídně poradí.
A pak jsou ta VAŠE místa, kde je k tomu všemu ještě něco jiného. Potkáte tam své lidi, najdete jeden z přístavů kde je hezky, legrace, a přijde i pomoc, pokud ji potřebujete, a někdy tam tu svoji zase necháte vy.
CAFE DE PARIS na pražském Maltézském náměstí je takovým místem pro mně. Ne pro to, že nese jméno města, které mám tolik ráda, ostatně jeho majitel tuto lásku se mnou nesdílí, Cit ho táhne spíš do Švýcarska, kde je ve městě u jezera, v Ženevě, pravý domov této restaurace. Restaurace, jejímž srdcem je jeden jediný recept. Recept, který je tím hlavním důvodem, proč má tak veliký okruh štamgastů. Vlastně se jedná o název omáčky , která je součástí jídla s názvem ENTRECOTE Cafe de Paris. Omáčky ojedinělé, výjimečné a tajné. Rodina, jejímž je majetkem, si ji chrání, její výroba se podobá magii už jen pro to, že ti, kdo znají kompletní složení, by se dali spočítat na prstech jedné ruky............ (kolik lidí, tolik restaurací po světě).
Ne každý dělá svoji práci s takovou láskou a nasazením, jako PAVEL CULEK, mladý muž stojící za tímto pražským restaurantem. Možná je to proto, že si splnil svůj velký sen. Sen, který měl už v dětství a tím se připojil k těm šťastným, jejichž povolání a poslání splynulo v jedno, což dělá život radostným a naplněným.
A samozřejmě, za každým úspěšným mužem stojí žena a tak ani on nezačínal sám. Potřeboval partnera, který sdílí jeho nadšení, odhodlání a který také dokáže přiložit ruce k dílu, je-li třeba. Ostatně, je to právě Lina Wagner, která jako jediná v naší zemi zná recept oné slavné omáčky, právě jí ho před osmi lety svěřili majitelé Cafe de Paris v Ženevě. A i když jejich zdejší kuchyni vládne šéfkuchař Ondra Kynčl, musí i on, stejně jako všichni ostatní opustit kuchyni, když Lina přichází , dokončit tuhle pochoutku. Kouzlo, patřící k tomuto místu.
Pavel se často usmívá, což ostatně můžete vidět na Dagmarčiných fotografiích. Říká o sobě, že je dítětem Štěstěny.
Jenže tento mladý muž nerozdává pouze své úsměvy . Díky vlastní píli dostává mnoho, ale hodně dává zase dál.
Mohl by klidně být „ sonnyboy“ , co jezdí v drahých autech, množí majetek , veselí se s dívkami, které chtějí být blízko, neb to že je úspěšný, je na něm vidět. Ano nemá prstýnek na ruce, ale zakotvený je a zlatokopky bezpečně pozná. Ostatně v Lurdech na ně ani nenarazíte. To je totiž místo, kde ho můžete potkat také. Místo jeho “vracení“ a s ním i všechna ta ostatní, která jsou spojena s aktivitami řádu Maltézských rytířů, kterého se stal dobrovolníkem.
Nevybral si lehkou cestu, nemá k ní každý sílu a to nemluvím o té fyzické, která je samo sebou potřeba také. Stará se o postižené lidi, co potřebují pomoc na své pouti životem.
„Tam jsem si naplno uvědomil sám sebe, své hodnoty, a mí noví přátelé mně mnohému učí, za což jsem jim nesmírně vděčný. “ říká Pavel.
Práce to bývá někdy velmi těžká, ale ta mu nevadila nikdy. A nemůže ani nikomu, z jeho lidí v restauraci. Když je potřeba, dělá totiž každý všechno. Takže můžete jejího majitele potkat klidně v kuchyni na postu nejnižším a jak říká, zároveň jednom z nejdůležitějších – u mytí nádobí. A může tam být i šéfkuchař, pokud je třeba. Každý si cení práce druhého, není to místo povýšeného kastovnictví, kdo je kdo se ví a respekt hraje prim. Pavel si pečlivě vybírá své lidi a při nich také stojí, což je příčinou příjemné energie, kterou všichni hosté cítí. Proto se také vrací, a někteří z nich se už stali i „rodinnými“ přáteli.
Jste-li někde poblíž, přijďte si to vyzkoušet.
A nebo ne, jdou-li vaše chutě jiným směrem než tím Ondrovým, který mimo, klasického Entrecote, zkouší stále nové recepty, objevuje neznámé suroviny, hledá další a další kombinace.
Jeho menu je vždy tak trochu mněňavé a tím stále lákavé...............jak praví básník
TEREZA HERZ POKORNÁ foto: DAGMAR HÁJKOVÁ
