27.07.2024 má svátek: Věroslav
120 BMP je filmem pulzujícím v rytmu beatu 90let minulého století, filmem nesmírně silným, filmem ve kterém hraje hlavní roli AIDS. Je o odvaze, sounáležitosti, angažovanosti, respektu, lásce, strachu, boji se „světem“ i sebou samým. O boji předem prohraném pro mnohé z aktérů na plátně, avšak naději pro spoustu dalších. Je filmem, který získal za doslova nekončících standing ovation hlavní cenu poroty v Cannes, a jež se naprostým právem utká i o letošní Oscary.
Jsme v Paříži na začátku devadesátých let, kdy si AIDS vybírá kruté oběti na životech a aktivisté hnutí Act Up bojují s nezájmem veřejnosti, otupělostí vlád a machinacemi farmaceutických firem.
S první scénou filmu se ocitáme na „schůzi“, kde se diskutují chyby poslední akce. Jde o poměrně dlouhou sekvenci, během které si nejste jisti, zdali jste se neocitli na snímku dokumentárním, a než si srovnáte myšlenky, jste vtaženi do děje filmu, na který bezesporu dlouho nezapomenete. Stálé napětí je zde přítomno stejnou měrou jako soudružnost lidí podobného osudu, avšak názorů třeba zcela opačného druhu. Nováček Nathan se seznamuje s veteránem hnutí Seanem, jehož politický boj je zároveň bojem o život - jedno ho nutí zviditelňovat se způsobem až bolestným, kdy záměrně zveličované emoce a hněv se po chvíli stávají skutečnými, druhé stáhnout se do ulity samoty a mlčení. Revolta je vlastní těm, kteří jsou přinuceni bojovat a často bývá vyzývavá a šokující, ale pokud je opravdová, má šanci zasáhnout své publikum i když se třeba i „vzpouzí“ a právě to přechází z plátna na diváky kinosálu. Úcta, tolerance a respekt hraje velikou úlohu. Mají ji mezi sebou postavy na plátně a je potřeba i na straně druhé. Pak přichází uvědomění si a soucit. Veliké ticho zavládlo na konci novinářské projekce ve Francouzském institutu v Praze. Kdo promluvil – šeptal.
Pan režisér – Robin Campillo ví přesně o čem vypráví, prošel si emocemi svých postav na vlastní kůži přestože příběh, jehož je scénáristou, není autobiografickým. I on sám byl aktivní v hnutí Act Up, i on si prožil strach z AIDS a všeho s tím spojeného. „ Bez jakékoli nostalgie si troufám tvrdit, že je nepředstavitelné přehlédnout obrovskou vášnivost té doby. Film vyjadřuje implicitní smutek nad ztrátou lidí, které jsme obdivovali, milovali, s nimiž jsme zažívali legraci. Ale ještě víc myslím na ty z nás, kteří přežili a neúnavně bojují proti AIDS.“ říká pan režisér, muž vystupující s velkou otevřeností a noblesou. „ Hnutí Act Up sdružovalo především silné osobnosti, které by se za jiných okolností asi sotva potkali. Od prvního setkání, jehož jsem byl přítomen, na mě hluboce zapůsobila vzrušená aktivita jeho členů v době, kdy byla epidemie na vrcholu. Mluvit o kondomech na střední škole, nebo žádat o výměnu injekčních stříkaček pro narkomany, nebylo zcela běžné, v některých případech zcela nemožné. Homofobie byla všudy přítomná. Jako řadový člen, pracoval ve zdravotním výboru, účastnil se četných akcí a mnoha diskuzí z nichž některé mě inspirovali k natočení tohoto filmu. Ale nedržel jsem se přesně skutečnosti. Volně jsem je upravil, aby vyhovovaly stylu vyprávění. Hotový film je fikcí.“
Moto hnutí : TICHO = SMRT je všudypřítomné - to že největší nebezpečí pramení z neinformovanosti, je všeobecně známé.
A herci? Nemohu mluvit o hereckých výkonech, v tomto filmu pro mně žádné nejsou. I poslední komparsista někde v rohu plátna nehraje, ale žije svůj příběh. Všechny postavy odhalují nejniternější emoce - i mlčení hovoří jasně a výmluvně. Akce střídají reakce a každý prožívá svůj part naplno. Ať v expresi či jejím opaku.
Adèle Haenel je ve své roli aktivistky divoká, nekompromisní a přitom schopna sebereflexe, v očích se jí střídá sebejistota s odhodláním, ale i rozbitnost a strach.
Arnaud Valois se rolí Nathana vrací do světa hereckého, který před časem opustil, aby se stal cestovatelem, objevovatelem a věnoval se povolání maserskému. Návrat je to velkolepý. Sklízí uznání, které přijímá s odstupem, pokorou a noblesou, jež z něj vychází i na plátně. Jeho postava má své tajemství a na bedrech nese rozhodnutí z nejtěžších. Má ve svých rukou lidský“život“.
Nahuel Peréz Biscayart se promění v Seana s naprostou dokonalostí, nominace za nejlepší herecký výkon dostává všude, kde se film objeví. Že dokáží americké filmové hvězdy do role enormně ztloustnou, či zhubnout jsme již zažili mnohokrát, v Evropě to zvykem moc nebývá. Nahuel to udělal. Jeho proměna diváky zasáhne a je to právě jeho herecký projev, který je zde zásadní.
Za kamerou stála jedna z mála žen v tomto oboru Jeanne Lapoirie ( 8 žen, Pod pískem, Matka). Její snímání příběhu se pohybuje stejně jako děj v neustálých metamorphosách, kterým vévodí hudba Arnauda Rebotiniho.
Před sebou máme film, který bezesporu stojí za to vidět. A já končím slovy pana režiséra: „ Už jsme na mnohé zapomněli – když se společnost určitým směrem vyvine, lidé mají tendenci ke kolektivní amnézii ohledně dřívější situace.“ Film vzniknul právě proto, aby k tomu nedošlo. A konec? Seina se zbarví rudě a vytéká z města...
Text : Tereza Pokorná Fotografie : Artcam Films a Be2Can Distribution
