12.06.2026 má svátek: Antonie
Výstava After the Atlas v Karpuchina Gallery spojuje dvě výrazné umělecké osobnosti z odlišných generací a kulturních kontextů - českého sochaře, malíře a pedagoga Kurta Gebauera (1941, Hradec nad Moravicí) s jihokorejskou malířkou Jinou Park (1980, Soul), žijící v Berlíně.
Oba s odlišným autorským programem, uvažováním o světě i o funkci umění vstupují do volného asociačního dialogu, ve kterém se potýká zájem o figuraci, mytologii, symboliku a surrealistické momenty, jakož i o zkoumání způsobů, jakými je svět kolem nás formován, interpretován a transformován. Vybrané motivy nabízejí společné průniky, ve kterých se tělesnost prolíná s metaforou a vnější svět s vnitřním prožíváním. Název výstavy naznačuje situaci po rozpadu pevného řádu, kdy se symbol pevně uspořádaného světa rozpadá, když hora ztrácí svoji sílu a mytologický Atlas přestává nést váhu nebes. Břemeno reprezentace se uvolňuje. Struktury, které určovaly způsob, jakým chápeme a zobrazujeme svět, se dávají do pohybu.
Nejnovější práce Jiny Park plynule navazují na její otevřenou malířskou sérii Collector's Room (od 2018), ve které zkoumá, jak kulturní moc deformuje identitu jednotlivců a přeměňuje je na objekty klasifikace, pozorování a vlastnictví. Ve figurálních kompozicích, vytvářených tradiční technikou vaječné tempery, volně propojuje přírodní elementy s apropriovanými motivy ze světových dějin umění. Situace v naznačených architektonických prostorách připomínají zátiší či surrealistické scény ovlivněné strategiemi historických expozic, vědeckých ilustrací a vizuálními předobrazy, které nachází v sochařských dílech, exotických rostlinách či ve zvířecí říši. Její aktuální inspirací je postava francouzsko-amerického ornitologa Johna Jamese Audubona, který ve snaze o vytvoření dokonalé reprodukce pozabíjel stovky ptáků a aranžoval je do uvěřitelných dynamických kompozicí. Následně je namaloval a staly se součástí vědeckých publikací, za které byl obdivován, ale z dnešní perspektivy se na ně nahlíží ambivalentně a jeho metoda odhaluje temnou stránku vědecké reprezentace. Autorka tento motiv interpretuje jako způsob, jakým měníme přírodu na objekt pozorování, a zároveň v něm nachází historické násilí ukryté v samotném aktu zobrazování. Ptáka ve vybraných nejnovějších pracích symbolicky osvobozuje - už není jen pasivním exponátem, ale stává se aktivním činitelem odporu. Přestože působí, jako by padal, v jejím zobrazení se snaží prolomit pomyslný (akademický) rámec, který jej ohraničuje.
Kurt Gebauer ve své rozsáhlé praxi desítky let kontinuálně rozvíjí zájem o figuru v různých podobách a formách – od tradičních sochařských realizací přes experimentální instalace či netradiční materiály až po měkké plastiky, laminátové odlitky, sochy ve veřejném prostoru a rozsáhlé malířské série a kresby. Jeho díla se pohybují mezi hravostí, imaginací, ale je v nich patrná i společenská ironie. Gebauerovy postavy jsou často zachyceny v dynamickém pohybu, při kterém vychází z pozorování okolního světa a zejména z častých návštěv koupališť či jezer. Motiv plavání se u něj přirozeně prolíná s tématikou vznášení či létání – podobně jako v díle Vznášení (2013), které bylo původně instalováno ve veřejném prostoru nad křižovatkou ulic Dlouhá a Rybná v Praze. Odlišný přístup přináší na zemi ležící instalace z nalezených kamenů z Opukového lomu. V rekonstrukci jedné z postav původní landartové realizace Pláž I. (1984) opouští tradičně zažité chápání sochy a s respektem k přírodě skládá odpočívající ženskou figuru. V neposlední řadě Gebauerův model pro exteriérovou realizaci Ptáci (Opava, 2006) vstupuje do galerijního prostoru jako nadživotní zjednodušená forma, která výstavu uzavírá v absurdně milé, ale zároveň mírně znepokojivé atmosféře.
Jedním z klíčových motivů výstavy je boření norem, ať už jde o kritiku pevně definovaných postupů a systémů reprezentace, nebo o jemně snové momenty, jejichž prostřednictvím se odkláníme od stability. Figury, ptáci i samotné obrazy se ocitají v přechodném stavu mezi pádem a letem, mezi pevností a rozkladem. Učí se existovat jinak, ale stále v kontaktu se světem, který je formuje.
Michal Stolárik
Fotografie: Dagmar Hájková
